Cesta na blízký východ 2.

18.5.2014 * Flákáte se na koupališti navzdory tomu, že počasí se vůbec nechová jako na jaře. Spíš se chová hnusně. Ale to je podobojími Tatrami normální. Slovenské radio hlasí, že na Chopoku sněží, což si můžete ověřovat v přímém přenosu. Sledujete to se skrývaným úžasem, protože jediné, co si dovolíte vystrčit z termálního bazénu (38°C, hodnota ve Farenheitu neudána) jsou oči, nos a šošolka. Zíráte na velehory, které jste se učili ještě jako Československo, vdechujete zhluboka tatranský vzduch, protože konzervy s ním se ještě neprodávají, a na hlavu vám kape něco hrozně studeného. Tady prší, i když neprší.

Dny jsou tady sice skoro jeden jako druhý, ale sportovně velmi náročné.

Ráno vstát (to je ze všeho nejtěžší). Procházka na vydatnou snídani. Zpátky na pokoj a trochu dospat. Do bazénu nebo do vířivky nebo do obojího. Ale nepřehnat. Oběd se vynechává, ze snídaně jsme naducaní až až. Po neobědě káva a knížka. Knížka, pokud není od Redla, uondá ke spánku. Prozkoušení dalších bazénů a atrakcí. Náročná cesta do restaurace. (300 m.) Vydatná večeře a pár piv. Náročná cesta z restaurace (345 m.) Na pokoji. Postel, panák, knížka, druhý panák, plán na zítra a spát.
Po týdnu, co jsme se znovu narodili (ve skutečnosti jen čtyři dny) je čas myslet na návrat. Ale co to fouká?

Tlaková níže hloubky Mariánského příkopu řádí nad šesti státy Evropské unie a řadou zemí ještě nezačleněných. Asi tak od Istanbulu po Hradec Králové. Nacházet se v epicentru klimatického masakru není záviděníhodné, ale nám se to podařilo.

Fouká. Nikdo se nezabývá tím, že létají větve. To jsme ještě v bazénu. Létají reklamní cedule. Odpadkové koše. Potom létají plastová lehátka, kus 20 kg. To už pozorujeme radši za oknem. Nějaká ta lavička nebo bilboard. Květináče s umělými palmami. (Nevím, proč tyhle blbosti jsou v každém akvaparku.) Létali by i lidé, kdyby nebyli zalezlí.

Zítra jedeme domů. Pojedeme třetím povodňovým stupněm. Blízký východ fakt není žádná sranda.

Myslel jsem, že hloupé Česko má nejvíc billboardů navíc. Není tomu tak. Slovensko jich má víc. (Teď – stejně jako doma – na nás shlížely podobné xichtíky politiků. A podobně hovadská hesla.) Po tom uragánu jich – aspoň na severu – už víc nemá. Žádná škoda, škoda je stromů, které v Tatrách popadaly.

Jo a když jsme přijeli domů, řidičák, techničák, občanka a další důležité dokumenty ležely na stole.

Cesta na blízký východ.

15.5.2014 * Vydali jsme se s Hankou do ciziny. Většina lidí se na zahraniční turné vydává o těch velkých svátcích, my jsme nebyli většina, ale jen dva, tak jsme vyrazili až po nich.

Na D1 to šlo, protože byla neděle. Ale navzdory všem skeptikům a brblalům se tam pracovalo. Hlavně nasazení techniky teď připomíná pláž Omaha v Den D. Výhled na oranžové stavebníky byl sympatický, výhled na totálně žluté Česko už míň. I Haná svítí žlutě, tak nám ta nepříjemná barva nechala zapomenout na stesk po Zahradě.

Dálnice až do Zlína, ve Zlíně pumpa a u pumpy okamžik podobný tomu, když vám anakonda nabízí pohled na své vnitřnosti. Prostě nemám řidičák, techničák, občanku a další důležité dokumenty, bez nichž neexistuji. A taky české peníze. Někam se to podělo, ztratilo, vypadlo, ukradlo se, rozmočilo, zaniklo. Ale máme €€ a pasy, tak se hrdě vydáváme dál, do Eurozóny už je to jenom kousek. Už od Humpolce je naštěstí počasí, že by psa nevyhnal, natož policistu. Stejně je ale neuvěřitelné, jak se taková cesta protáhne přesným dodržováním dopravních předpisů.

Konečně jsme na místě v Tatransku a provazy vody crčí furt. Lezeme do horkého bazénu a na hlavu nám šplouchá ledový déšť. Takže statisticky vzato je to příjemný průměr. A ovšem taky hlad, ale všichni rekreanti odjeli (i ve slovenském kalendáři jsou na následující dni svatí Pankrác, Servác a Bonifác), všechny restaurace dnes už zavřely, takže je to celé na pizzu.
V pondělí se počasí trochu umoudří, i slunce se na chvíli ukáže. Ale kousek od nás vyhlásili druhý povodňový stupeň a v Doněcku probíhá to referendum. Ale zase je tu pohoda. Slováci jsou milí, vstřícní (po české vlajce jsme nikoho šlapat neviděli) a hlavně nejsou na všechno permanentně nasraní jako Češi. Možná tu mají míň Japonců.

(možná pokračování)

Ležatá osmička

14.4.2014 * Ležím si takhle v posteli a najednou koukám, že tam neležím sám. To by vůbec nemuselo být nezajímavé.

Ale nečekejte žádné erotické vlhno. Co do příjemnosti má ta situace spíš opačné znaménko. Raší mi zub. Namítnete, že v mém věku už je na rašení trochu pozdě, že by to mohly být tak maximálně třetí zuby. Ale sami víte, že třetí zuby je taková básnivá metafora, třeba o tom, že jste v mládí dělali všelijaké hovadiny, pak jste zmoudřeli, usadili se, ale ke stáru jste se k těm hovadinám vrátili. A třetí zuby je také shovívavé pojmenování všech zubů, které jste dostali, podědili, vyženili, byly vám přiděleny… Prostě zuby nevlastní.

Tenhle, co rašil, byl vlastní až až. Jenže se asi trochu styděl, že raší zrovna mně. Tak vyrašil v mé ústní dutině tak daleko a hluboko, že už to snad ani není ústní dutina moje. A jak tam v tom koutě byla tma, spletl si směr a vyrostl ne nahoru, ale naležato. Jak říkám: Ležím si v posteli a najednou koukám, že neležím sám.

Lidem se promine, že nikoho nemají, že jsou single. Ale zubu se to prominout nedá, protože zub singl je kravina. Je zbytečný, protože nemá proti komu kousat. Je tam pro parádu. Jenže na co paráda, když v tom koutě je tma a navíc vyrostl naležato.

Největší problém je ta dálka od centra mých úst. Úsměv mám kompletní a široký, akorát všechny čtyři osmičky jsem ve dvaceti odevzdal na zubní klinice. Nikomu jsem to nikdy neřekl, a tak mne všichni vždy považovali za velmi moudrého. Takže: to, co mi vyrašilo, je devítka, zub supermoudrosti.

Šel jsem konzultovat devítku se svým zubním lékařem. Vzal pidizrcátko, chvilku pozíral a pravil, že je to osmička. Tedy ležatá osmička. No nepřel jsem se, i když mám jiný názor. Názor proti názoru, každej víme svý. On má na ten svůj diplom a roky praxe, já si tam zase dosáhnu špičkou jazyka.

Šel jsem domů a přemýšlel, jak se se svou supermoudrostí porovnám. Pokud vím, tak nekonečno v puse neměl ani Albert Einstein.

Třetí míza

4.1.2014 * Je to tak, milé dámy. Když to na chlapa vleze, může to znamenat i konec světa. (Samozřejmě když to vleze na ženskou, je to taky hrůza, ale jiného typu.)

Když se zamiluje kůň, je to zábavné. Když se zamiluje muž, zvláště takový už kvalitně vypiplaný mezi čtyřicítkou a padesátkou, je to tragedie. Buď má pocit, že už skoro všeho dosáhl a zbývá vyměnit manželku za něco atraktivnějšího. Nebo si naopak myslí, že mládí je v prdeli, do důchodu daleko a on se de facto nemá čím pochlubit. Tak si najde nějakou blond duši, které se se svou depkou může svěřovat.

Je to stav, který postihuje běžné neznačkové muže stejně jako písničkáře nebo politiky. Koukněte se do novin: tahle země už se hezkých pár let pohybuje ve vlnobití kvůli Paroubkovsko – Topolánkovsko – Nečasovým milostným přemetům. Ten poslední na nás svou eskapádou poslal Rusnoky a další postavy Mordoru. A kolikrát za kariéru věhlasní písničkáři měnili partnerky, si můžete – folku znalí – dosadit sami.

Musím se přiznat, že jsem se trapně vymykl. Na začátku srpna budu slavit. Slavba se bude týkat toho, že jsem přesně padesát let vydržel s jednou ženou. Přesněji řečeno, že to Hanka padesát let vydržela se mnou. (Padesát a padesát je vlastně stovka.)

Vydržela to mimo jiné kvůli mé skromnosti. Pro všechny čtenářky je skvělá zpráva, že existuje ideální muž. Ocení to zvláště ty, které takové štěstí na partnera neměly. Na druhou stranu je tu pro ně i zpráva méně dobrá: Když už jsem to vydržel tak dlouho, tak už to asi nebudu měnit. Zajímat se o mě z navazovacích důvodů je evidentně ztráta času.

Rekonvalescence 2

28.11.2013 * Děkuji všem, co mi od včerejška poslali své soucity, svá povzbuzení a přání hojení. Udělal jsem zajímavou zkušenost: když rozbijete auto o strom, shoří vám barák nebo se vám doktoři porýpou nožem v břiše, jste lidem o hodně sympatičtější, než když vyhrajete milion.

Chovám se vzorně, jak se na rekonvalescenta sluší a jak jsem slíbil. Vlastně jsem panu doktorovi slíbil, že nevezmu do ruky krumpáč.  Jinak jsem toho snad víc nenasliboval, o tom, že nevezmu do ruky myš, tam nic nebylo. V takovémhle odpočinkovém čase si uvědomíte, jak velký bordel máte v počítači z plodnějších měsíců a let, a že by se tím mělo něco udělat. Začnete pravidelným střídáním slov prdel a Bill Gates a pomalu se rozhoupete k akci. Zálohuje Juppův tenhle počítač vůbec někdo? Já vím, lidí je málo. Poslední záloha 13.8. Tak honem!

E-mail. Denně mi chodí tak patnáct mailů, dvě stě oznámení, že na mě někdo reagoval na Facebooku a čtyři stovky spamů. Tak tedy rychle do nevyžádané pošty doplňovat nevyžádané odesilatele. Stále dostávám nabídky na zázračný živý plot. Jednou jsem si objednal dvacet sazeniček a všechny do týdne uschly. U každé e-mailové adresy by měl být nějaký kód, který by značil, že jste muž. Nechodilo by vám tolik nabídek na podprsenky. Je s podivem, kolik lidí má potřebu mě školit a nabízí nějaké semináře. Díky, jsem chytrý až až.  Lyžovačka v Alpách se mi teď moc nehodí a koupání na Špicberkách teď v zimě žádná cestovka nenabízí. Co se Okamura dal na politiku, tak se portfolio dost smrsklo.

Jo, nějak se mi špatně zobrazují videa. Teda zobrazují se dobře, ale zobrazuje se jenom zvuk. Obraz se nezobrazuje. Tak jsem to video poslal Hance na jiný počítač, ať to skoukne. Obraz se jí zobrazoval, ale nešel zvuk. Prostě skrz wokno buď nevidíte nebo neslyšíte.

Rekonvalescence

27.11.2013 * Absolvuji pooperační rekonvalescenci a je mi fajn. Za poslední čtyři týdny jsem zhubl o 7 kilo (fakt jsem netušil, že žlučník váží tolik). Vede do mne daleko víc otvorů, než je zvykem. Zatím nesmím běhat a skákat. Mohu ležet, sedět, stát, procházet se a létat. S dodatkem, že mám létat pomalu a nízko. Všichni se o mě starají, nemusím plno věcí dělat sám. Třeba zavazovat si tkaničky nebo nosit nákupy lahvového piva. Nemohu zatím nosit kalhoty s páskem a jiné škrtící věci. Ale můžu řídit automobil. Kniha o folku nepočká, tak jsem se vydal ke svým archivům. Je to trochu zvláštní, když si v pyžamu u pumpy na D1 natankujete plnou nádrž. Ale personál to nerozhodilo. Hlavně když jsem naťukal správný PIN. Kdybych tankoval v burce, tak by to možná neskousli. Na Sázavě krásně, stromy šumí. Sníh ještě netaje, protože zatím žádný nenapadal. Knížka o folku pomalu bobtná. Tedy hlavně pomalu. A Folková růže bude už za 256 dní.

Licoměrný pokrytec

28.10.2015 * Ptaly se mě děti, co je to pokrytec a kdo je licoměrný člověk. Vysvětlil jsem jim to a doufám, že ani vy nepohrdnete poučením.
Pokrytec může být různého druhu:
1. Pokrytec domovní neboli střešní, zajišťuje, aby v domě nebylo mokro.
2. Pokrytec ložnicový se klade na ležící postavu, aby ji nebyla zima.
3. Pokrytec stolní se dává na stůl, když má přijít návštěva a všechen bordel se předtím se stolu odnesl jinam.
4. Pokrytec kuchyňský se svrchu klade na nádoby, v nichž se vaří.
5. Pokrytec hlavní se užívá, když se venku ochladí a myšlenky by mrzly.
6. Pokrytec pohlavní se užívá, když nemá dojít k nežádoucímu rozmnožení lidstva o dalšího jedince.
Přiznám se, že v mládí jsem neměl tušení, kdo je to licoměrný člověk. Dozvěděl jsem se to až na vojně. Určený voják nám měřil tváře a podle výsledku nám vydával plynové masky velikostí jedna, dvě nebo tři. Jako voják jsem byl dost průměrný, takže jsem měl dvojku.

Vedro

7.7.2015 * Jak si pamatujete z fyziky, kolejnice se vedrem roztahují.
Nestálo by to za řeč, je to jen o pár mimimetrů.
Ale milimetr k milimetru…V horku tedy vlak ujede mnohem delší trať.
Neměly by České dráhy uvažovat o tom, že za tepla zvýší cenu jízdenek?

Vážený městský úřade!

8.4.2015 * Ne, nemýlíte se, jsem vlastníkem vozidla SPZ A1D-36-51. Jedná se o oktávii modré barvy, což není z vašeho černobílého snímku patrné.

Toto vozidlo se skutečně vydalo – řízené, jak uvádíte, neidentifikovaným řidičem – na výpravu do Šluknovského výběžku.

Píšete, že se toto vozidlo dopustilo přestupku, když v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/hod., jelo rychlostí 61 km/hod. (Já si spíš myslím, že to bylo 64 km/hod., ale na tom nezáleží.) Podstatné ovšem je, že se to nemohlo stát v katastru vašeho města, protože – jak uvedl neidentifikovaný řidič – vozidlo Nový Bor obchvátilo.

Domníval jsem se tudíž, že došlo z vaší strany k omylu. Že mne neoslovujete za město Nový Bor, ale za Bor u Tachova. Pohled do mapy mne ovšem ujistil, že přes Bor u Tachova do Šluknovského výběžku by mohl jet – promiňte mi ten výraz – jen idiot.

Po detailním přečtení vašeho listu jsem zjistil, že nemilá událost se přihodila v obci Pihel. A že provoz v Piheli může spadat do gesce vašeho úřadu.

Nemíním celou záležitost zlehčovat. Ale nevím, co to moji jinak spořádanou Škodovku v Piheli napadlo. Ani auto si nemůže myslet, že v Piheli se předpisy nedodržují.  Jako majitel vozidla částku 1000 Kč samozřejmě obratem uhrazuji poštovní poukázkou.

Z případu se poučím a budu též přesvědčovat ostatní majitele vozidel a řidiče, že když jsou v Piheli, musí dodržovat předpisy.

Přeji vašemu městu další rozkvět, a už si, kurva, dejte do pořádku to vaše náměstí.

Se srdečnými pozdravy

Vladimír Kulich
neidentifikovaný řidič

Bylo nebylo.

23.3.2015 * Většina pohádek začíná takhle:

Bylo Nebylo.

Já sám jsem se s Nebylem nikdy nesetkal a nemám s ním žádnou osobní zkušenost. Předpokládám, že vy také ne.

Usuzuji z toho, že Nebylo není. Nebo se v přítomnosti skrývá. Nebylo bylo a už není. Ale možná zase bude.

Umíme si vůbec Nebylo představit? Šli bychom s ním klidně na pivo? 

Ale třeba se s tím zbytečně trápíme a všechno je jinak. Prostě nebylo Bylo. (Bylo nebylo z úvodu.)

Jestli ale nebylo Bylo, je to o hodně závažnější problém než to, že bylo Nebylo. O Nebylu víme, že bylo. Avšak skousnout to, že Bylo nebylo?

Je Bylo a není Nebylo nebo je Nebylo a není Bylo? A jaké máme perspektivy. Bude Nebylo a nebude Bylo nebo naopak nebude Nebylo a bude Bylo?

Mnohá Byla možná nebyla. Ale co když nebyla ani žádná Nebyla? A co když Byla bila Nebyla a Nebyla se nebránila?

Nejlíp to asi řekl ten dánský princ s perfektní anglickou výslovností: That is the question.

Kurvítko.

18.3.2015 * Každá technická věc, každé zařízení, které lidem ulehčuje práci nebo jim zprostředkuje zábavu, má v sobě zabudované kurvítko. Představte si kurvítko jako takový čip, který způsobí, že čtrnáct dní po skončení záruční doby zařízení přestane fungovat.

To takhle sedíte v obýváku, pijete kávu a listujete v dnešním tisku, když tu vstoupí vaše žena. Je bledá jako spřežení lipicánů a sdělí vám, že přestal fungovat vařič. A k tomu takový prosebně-výhrůžný pohled, jako co vy na to a že si vás neopatřila, abyste se celou sobotu hrabal v novinách.

Opáčíte, že se na to hned podíváte. Je zajímavé, jak je slůvko hned genderově různorodé, v představě ženy nebo v myšlení muže. Přesněji jak rozdílnou má časovou hodnotu. Naznačíte, že už se zvedáte, ale ten článek o tom, že v Antarktidě je teď mnohem větší zima než před začátkem globálního oteplování, si v klidu dočtete. 

Do kuchyně vstoupíte sebevědomě, vědom si toho, že k vašemu elektrotechnickému zásahu neexistuje v sobotu před polednem alternativa. Každý umíme něco dobře. Vy umíte odšroubovat kryty vařiče. A když už je vařič v situaci striptérky, která si omylem svlékla i kůži, konstatujete, že tady něco upadlo. Není sice jasné, jestli to upadlo dlouhodobým provozem nebo proto, že jste toho odšrouboval víc, než jste měl.
Každopádně proto vařič fungovat nebude.

Koukal jsem do papírů. Záruka skončila před třemi týdny. Po víkendu to odvezu do opravny. Pokud to nebude stát víc než nový vařič.

Tím vaše mise skončila, jdete si dočíst ty noviny. Kdežto žena postupně zjišťuje, že je to v troubě a že tamtéž bude muset upéct k obědu nějakou drůbež. A vy si pak ještě v klidu prostudujete všechny manuály a záručáky. Nejbližší termín má kurvítko v televizoru.

Vidět duhu jde k duhu

9.1.2015 * Postupně se ze mě stává jazykový koutek. Píše mi Pavel: Juppe když existuje neduh, existuje taky nějaký duh nebo anoduh? Zdravím.
Duh existuje, aspoň mně jde dost věcí k duhu. Slivovice kupříkladu. Tedy k mému duhu. Co jde k vašemu duhu, musíte zjistit sami. Například mléko s okurkami nebo zprávy na Nově jdou spíše k neduhu. Duh je obsažen v řadě věcí, například v duhových kuličkách nebo v Prague Pride. Anoduh je to, co jde k duhu Andreji Babišovi.
Duha je mimořádně velký billboard polokruhového tvaru, vytvořený netradiční technikou. Někteří ateisté tvrdí, že duha je projev boží ješitnosti. Opakem duhy je Neduha, což je folkový písničkář.

Pes v peřiňáku.

31.12.2014 * Když jste byli malí, namlouvali vám, že je to moc důležitá změna. A že je to úžasné, protože v tom dalším roce už budete o rok starší. Dnes víte, že to vlastně žádná změna není. A že je blbé, že v tom dalším roce budete o rok starší.
Nic to není, jenom cvak. Dokonce v digitálních a atomových hodinách už to ani necvakne. Je 31.12.2014 23:59:59 a najednou je 01.01.2015 00:00:00. Nijak to nezpozorujete. Jen houfy opilců před barákem, koberec zlitý šampaňským, pes v peřiňáku a venku zvuková nahrávka třetí světové.

Proběhne to tak každý rok, aspoň co pamatuji. Přece jen hryže nejistota, co když to jednou selže. Svět je taky jenom stroj. Třeba dojdou baterky. Namítnete oprávněně, že to všechno řídí Bůh. Ale já vím svoje. Bůh je taky jenom člověk Při pohledu na ty ožralé zástupy si dá taky skleničku nebo dvě. A pak zapomene zmáčknout to správné tlačítko.

Nikdo si toho nevšimne, jenom vy. Poté, co jste si přiťukli se spoustou lidí, a zlíbaly vás ženský, který jste v životě neviděli (a doufáte, že už v životě neuvidíte), kouknete na hodinky a strnete: Je 31. prosinec 2014 24:15:54.

Tentýž den ve 33:52:18 hodin si toho všimnou právě probuzení a nastane všeobecná panika. Nechci strašit, jsou i určité jistoty. Naučíme se s tím žít i počítat. A budeme už vědět, že 64. prosince 2014 jsou Hromnice a že bude o hodinu více.