Vašek Feštr

14.12.2015

Proč jenom ti nejlepší odcházejí jako první? Odešel člověk velký nejen postavou. Mimořádný organizátor, znalec folku, nápadů plné hrsti. Bezva parťák a spolehlivý partner. Dramaturg, novinář, dělník polozakázaných koncertů tenkrát a tahoun všeho kulturního na Turnovsku později. Tvůrce v úspěšném tandemu s jeho ženou Danou.
Vašek Feštr zemřel v sobotu 12. prosince 2015. Měli jsme ho rádi a budeme ho mít rádi.

Jak je na tom folk?

27.4.2015

V různých diskusích hospodských i internetových se objevují názory, že folk zkomírá. Proti tomu se oprávněně ohrazuje heslo Folk žije! (ovšem s nesrozumitelným dodatkem Já jsem folk).

Prožil jsem s touhle hudbou víc než čtyřicet let, což neuvádím jako zásluhu, ale jako právo do tohoto sporu mluvit. Každá věc se vyvíjí, roste, kulminuje a potom klesá, možná se vrací a prožívá další vlny. Pamatuji začátky, opatrné kopírování vzorů ze zámoří, hledání vlastních cest a hru o přežití s tehdejšími normalizátory. Potom vyzrávání, růst zájmu publika a „lochotínská“ éra Porty. Vrchol? Snad ještě ne. Nové festivaly, svobodné hledání, možnost vydávat desky a tu a tam se prosazovat v rádiích.

Rok 1989, jak možná někteří dodnes tvrdí a jak se nám možná tehdy zdálo, zřejmě nebyl jediným vrcholem folkového žití. Kvantitativně – zájem publika se rozlil z Porty a několika dalších festivalů na desítky ba stovky lokálních akcí. Takže lidí v hledištích celkově neubylo, spíš naopak. Kvalitativně – nové kapely umělecky rostly, získávaly zahraniční i studiové zkušenosti, byly prostě lepší.

Problém nastal v tom, že diváci i v novém století stále prahli po kapelách, které vyrostly v osmdesátkách. A většina pořadatelů ve snaze vyhovět diváckému vkusu zakonzervovala svou dramaturgii. Neuvědomili si v té chvíli, že jim tím publikum stárne.

Mladé kapely se rodily a rostly, ale byl o ně chabý zájem. Bylo nás málo dramaturgů, co se snažili vedle hvězd systematicky prosazovat nadějné nováčky a čerstvá jména, i když jsme tím jako pořadatelé možná tratili. Třeba jsme to dělali blbě a třeba to ani konzervativní publikum nechtělo.

Tak se ale hudební zájem mladších diváckých ročníků postupně přesunoval k jiné hudbě, která je dokázala víc oslovit.

Folk (a jeho komunita) rozhodně nezaniká, ale ani se moc nerozvíjí. Zestárl.

Když jsem nedávno sledoval program hojně navštíveného festivalu, bylo mi poněkud smutno. Nejmladší zúčastněná kapela vznikla před třiceti lety, většině ovšem bylo už o křížek víc. Třeba to vůbec není vizitka folku a vím o tom, že někde v klubech hrají mladé a zajímavé kapely. Jenže když se podíváte na hlavní tituly letních festivalů, je to pár jmen jako přes kopírák. Jak dlouho vydrží zájem lidí o festivaly, pokud tam budou stále stejné skupiny a budou hrát stále stejných šest až sedm skladeb?

Andělské úvahy

9.4.2015

Kritika v mediích i na internetu se snesla na rozdávací koncert žánrových Andělů za rok 2014. Zejména co se týče programu večera, vložených severomoravských kapel i organizace celé akce. Stranou většiny úvah ale zůstaly otázky jak a zda Andělé vůbec a jak a zda v tomto konceptu s žánrovými cenami.

Jako lídr folk a country porot jsem byl do děje vtažen už na samém počátku. Tuším v roce 1991 a to se to ještě jmenovalo velkohubě Gramy. Tenkrát bylo žánrových cen jen několik. Postupně jich přibývalo až na dnešních devět. Přitom některé přetékají svým obsahem i šířkou záběru, jiné mají obsazení velmi štíhlé. Další se těžko odlišují, například etno s folkem. A konečně některé – speciálně alternativa – nejsou žánrem hudebním a i náboj protestu už většinou vyprchal.

Především ale zařazení žánrových cen pod křídla „velkých“ popmuzikálních cen je stříháním křidélek všemu, co se vymyká centrálnímu hudebnímu byznysu. Podívejte se, jak se o vás „okrajové“ staráme, i andílka dostanete. Ale media a gramobyznys patří nám, tam moc nelezte a hrajte si v klubech.

A ještě je tu záležitost nevyhraněnosti hodnotitelů. Máme ocenit spíš to nejkvalitnější nebo radši progres, který to posouvá někam dál i s rizikem slepých cest?  

Hudební žánrová veřejnost je rozpolcená, část říká: pojďme od toho, druhá část je ráda, že máme aspoň něco. Osobně nejsem přítelem nějakých soutěží, v nich se sejde pět publicistů a fungují jako „my kluci, co spolu mluvíme“. A táhnou do boje proti viditelnému nebo virtuálnímu nepříteli. Střechová odborná soutěž, která je opozicí proti Českému zlatému slavíku, je určitě užitečná.

Je jen otázka, zda by se „menšinové“ žánry jako celek neměly osamostatnit a vytvářet Andělům nikoliv podvěsek nýbrž protiváhu. Při zachování vzájemně korektních přístupů.

Namítnete, zda by to veřejnost zajímalo. Myslím, že mnohem víc než teď, kdy normální konzument hudby ví nanejvýš to, že existují i nějaké „žánry“. A určitě na rozdíl od nynějška by se našli i diváci. Ovšem znamenalo by to nejen předání cen, ale celoroční aktivitu v mediích, v klubech, na festivalech. A soustavnou podporu veřejnoprávní televize. Od toho ji máme, ne?

Práce, no. A finance.

Posloužím vlastní zkušeností. V dobách, kdy folk ještě nežil, jsme s časopisem FOLK & COUNTRY pořádali anketu v příslušných žánrech. Závěrečným předávacím koncertem jsme v devadesátých letech několikrát po sobě naplnili holešovickou sportovní halu.  

Najděte na mapě: Luže.

16.3.2015

Vždycky potěší, když se brodíte bahnem negace, lhostejnosti a blbé nálady, a pak narazíte na šílence, co se snaží dělat něco pro lidi.

Východočeský městys Luže, okres Chrudim. Celému kraji dominuje poutní chrám panny Marie na Chlomku, nedaleký hrad Košumberk má nejen středověkou ale i folkovou historii. Zachovalý židovský hřbitov. A představte si obec, co má asi 1300 duší a přitom vlastní rozhlasovou stanici. Zajeďte se tam v létě mrknout. I okolní krajina je nádherná.

Je tady muzeum. No řekněme spíš zárodek muzea. Je to dílo soukromníka, žádné dotace z evropských fondů, jen množství lidské práce. Budova je pro muzeum jako stvořená. Jen tak trochu zchátralá. Ten barák i vlastní expozice potřebují pomoc. A tak tvůrci muzea na internetu prodávají čas. Koupíte si vteřinu a přispějete muzeu třiceti korunami. Když na to máte, můžete si koupit i půlhodinku.

Prozradím, že zatím je v muzeu expozice starodávných losů z loterií a taky všechno, co má nějakou souvislost s mlékem a mlékárenstvím.

Tady se dozvíte víc: http://www.onedayforsale.com/cs/

 

 


Kamarád Kobra

23.2.2015

V neděli 22. února ve věku 71 let zemřel po nemoci humorista, novinář, organizátor, sběratel a karikaturista Josef Kobra Kučera.

Narodil se 9. ledna 1944 ve středočeské Hostouni, ale mládí prožil v Teplicích, kde v polovině 60. let začal fungovat společně třeba s Karlem Krylem nebo Alexem Koenixmarkem v místním divadélku malých forem a také vystavovat svoje koláže.

Poznali jsme se v roce 1970 v Ústí nad Labem. Kobra brzy zjistil, že výraznou postavou se může stát jenom v Praze a stěhoval se. Žádný začátek není lehký. Pamatuji si jeho první pražský příbytek – řekněme spíš noru – na libeňské křižovatce U kříže. Ten dům byl už tehdy v asanačním pásmu a čerstvý pražský novinář se obával, že skončí na dlažbě. Ale jestli se nemýlím, ten barák tam stojí dodnes. 

Zhruba od poloviny šedesátých let začal publikovat v Mladém světě a pak i v dalších mediích.

Po srpnu 68 humoru v oficiálních mediích odzvonilo., Tak pracoval v různých profesích třeba jako propagační pracovník nebo vedoucí tiskárny. Humoristou a zakladatelem různých výtvarných, odborných, společenských i recesistických sdružení zůstal po celý život. Málokdo ví, že hned po Listopadu spoluzakládal novodobou podobu Strany mírného pokroku v mezích zákona. Ale ukázalo se, že sranda a politika ani ve svobodné zemi nejdou moc dohromady. Ve všech jeho aktivitách i životních situacích ho podporovala a doplňovala jeho žena Růženka, která spolu s ním vychovala syna Lukáše a často zachraňovala rodinnou finanční krizi.

Poprvé jsme společně zapracovali na Folk & Country Festivalu v Lucerně  - vůbec největší hudební akci v té době u nás. A oba dva pořadatelští začátečníci. Ale festival dopadl úžasně a mohli jsme pokračovat.  Dařilo se při organizování různých hudebních festivalů po republice i koncertů v pražských sálech, hlavně v Malostranské besedě. A když nás normalizátoři někde zakázali, měli jsme už připravenu náhradní variantu někde jinde. 

V roce 1970 Kobra založil v rámci našeho Folk & Country Klubu tradici výstav Salony kresleného humoru, jichž připravil téměř 400. V letech 1969 až 1989 byl spoluorganizátorem Porty, téměř 20 let působil jako šéfredaktor a grafik v časopise Portýr. A jako probíhal boj s cenzory o každý písničkový text na jevišti, podobně probíhal i zápas o články v Portýru. Stejně pracoval i na řadě významných folkových a country festivalů a vytvářel jejich grafickou podobu. Je autorem například sluníčka s ručičkami – loga Svojšického slunovratu.

Po Listopadu založil a šéfoval inteligentní humoristický časopis Škrt. Bohužel česká společnost, vychovaná humorem Dikobrazu a normalizačních estrád, dávala přednost titulům jako Trnky brnky a Škrt tak po několika ročnících zanikl. Kobra má na kontě desítky samostatných i společných výstav, je autorem mezinárodního bienále kresleného humoru v Písku, ilustroval řadu knih, byl autorem mnoha sborníků karikatur, plakátů, kreseb a koláží.

Humor patřil nejen k jeho tužce ale i k celému jeho životu, který nebyl nijak jednoduchý  pracovně ani zdravotně. 

Spolupracoval jsem s Kobrou od našeho seznámení před pětačtyřiceti lety. Byla to krásná spolupráce, plná porozumění i hádek o věc a spousty vypitého rumu. Tvořili jsme společně hlavně v časech normalizace, zachraňovali spolu Portu a další festivaly. Bylo toromantické, velmi dobrodružné a krásné.

 

 

Oba s Hankou cítíme, že nám bude Kobra moc chybět.

***

Typickou postavičkou Kobrových fórů byl Fuseklík. Zejména jeho fuseklické novoročenky jsem si pečlivě schovával.  Akorát bohužel nevím kam. 

*

Vůbec první Salon kresleného humoru proběhl v prosinci 1970 v paláci Savarin na příkopech (Honza Vyčítal). V roce 1971 se Salony konaly v Divadle Atelier ve Spálené ulici a od roku 1972 je na několik desítek let hostila Malostranská beseda. Když se na Malé Straně začalo rekonstruovat, přesunuly se výstavy do Mánesu nebo do restaurace U pěti konšelů na Starém Městě. Po rekonstrukci se už na Malou Stranu nevrátily. 

*

Kvůli podobnosti mnoho lidí zaměňovalo Kobru s Janem Nerudou (dokonce si ho jednou zahrál ve filmu). Nešlo jen o podobu. Celým svým naturelem Kobra působil jako právě příchozí z devatenáctého století.

 

Co na to Piráti?

13.2.2015

Zrušení třicetikorunových poplatků u lékaře vyhrálo před časem Socanům volby. Přitom jsem přesvědčen, že ty poplatky měly možná nějaký význam pro zlepšení zdravotních služeb.

Všichni platí koncesionářské poplatky (řekněme spíše veřejnoprávní daň) za Český rozhlas a Českou televizi. Dohromady 2160 Kč za rok a rodinu. Takovou částku naše nemládnoucí rodina neutratila za zdravotnické poplatky ani omylem.

Otázka první zní: PROČ to vůbec musíme platit? Odpověď: protože máme rozhlasový a televizní přijímač. Nebo ho nemáme, ale odebíráme elektrický proud. Přičemž vůbec nemusíme mít přijímač v provozu, nemusíme ho zapnout, jak je rok dlouhý, a hlavně na něm nikdy neposloucháme žádné veřejnoprávní medium. Přesto platíme jako mourovatí.

Otázka druhá zní: CO JE TO veřejnoprávnost. Nejčastější argument těch, co profitují z našich peněz je, že kdyby bylo třeba zemětřesení nebo povodně či jiná katastrofa, media veřejné služby nás budou o tom informovat. Nezdá se vám dva litry moc za to, že budete přednostně informováni o tom, že v Chebu bylo zemětřesení třetího stupně Richterovy stupnice a že se tam třásly sklenice v kredenci? Ostatně dobře se pamatuji, že při povodních v Česku se nedalo rozlišit, jestli tu reportáž s moderátorkou v holínkách a pokraji záplavy vysílala Nova, Prima nebo ČT. Ostatně představa, že by komerční televize odmítly referovat o přírodní katastrofě je krajně komická. Další důvod pro zbytečnost veřejnoprávnosti.

Otázka třetí zní: CO ZA TO? Pochybnosti o korektnosti obou veřejnoprávních medií se ukázaly v případě ukrajinské krize, tak i dalších světových střetů. O domácí politické scéně ani nemluvě. Veřejnoprávní televize po vzoru komerčních sester produkuje plytké seriály, komerčky zase na svých paralelních kanálech nabízejí pořady přírodovědné nebo historické. Řekli bychom si, že je to normální soutěž, kdyby to nebyl o těch 2160 Kč každou rodinou vyhozených do kanálu.

 Připouštím, že by mohl existovat jeden zpravodajský rozhlasový kanál a jedna ČT 24, obojí placené státem. Nic víc. 

Že tohle nezajímá nezajímajíci se občany, chápu. Zdravotnictví bylo za komančů údajně zadarmo a za televizi se platilo už tenkrát.  Že to ale nezajímá aspoň Pirátskou stranu, o níž jsem si myslel, že právě tohle jsou její programové priority, mě udivuje. Dokud tohle nerozklíčují, můj hlas nedostanou.

Lochotín.

30.1.2015

Vypadá to jako tisková zpráva země Absurdistán.  (Třeba je.) V Plzni se rekonstruuje legendární amfiteátr Lochotín. Lepší zprávu jsme nemohli číst. Kultovní místo legendárních finále Porty v osmdesátých letech. Koncerty, filmové přehlídky, studentské Majálesy a v poslední době i turné Lucie nebo Kryštofa.

Rekonstrukce probíhá za podpory grantů EU. Jinak, jak všichni víme, by neprobíhala. A zřejmě tady zakopl pes. Zřejmě do žádosti pro EU někdo v Plzni napsal – aby splnil většinou složité a kostrbaté evropské podmínky – že to celé bude sloužit po rekonstrukci výhradně pro akce plzeňských a regionálních uměleckých těles. A EU na tom trvá. Žádné celostátní festivaly nebo dokonce mezinárodní koncerty. Nějaké krajské kolo soutěže bigbítu nebo roztančený místní folklór.

Po přestavbě prý bude mít 17 tisíc míst. To je snad ještě větší kapacita, než když jsme do kotle „vešli“ na Portě v roce 1989 třicet tisíc lidí.

Nešikovná situace. Zvláště, když je město momentálně dějiště Evropského města kultury 2015 a přitom jaksi pro všeliké cirkusy pozapomnělo, že v Plzni žije a tvoří úžasné množství domácích umělců všech barev.    

Co se stalo s hudbou

17.7.2014

Tedy za prvé: byl bych hrozně nerad, aby tuhle úvahu někdo považoval za nostalgickou nebo staromilskou. Zejména skuteční staromilci by zrovna mně tuhle nálepku určitě nepřišili.

Ale k věci. Bývaly doby, kdy hudba byla zážitkem. Tím „bývaly doby“ myslím jak časy, které si nemohu pamatovat, ale i ty, které si pamatuji docela zřetelně. Příklady. Šlechtic si zaplatí nějakého Mozarta nebo Vivaldiho a je z toho taková bomba, že všichni konkurenční šlechtici se na koncertu tetelí blahem a závistí. Mladá selka si zpívá na poli a je z toho radost pro ni i její okolí. Černoši v Novém Orleánsu udělají kapelu a všichni kolem jsou z toho na větvi tak, že to dojde až do Evropy. Jiří Suchý zpívá svoje písničky a divadlo je na sezónu naplněno až po strop. Partička v hospodě, co jí to z radosti zpívá, možná by uspěla i na nějakém malém festiválku. Bob Dylan a Simon a Garfunkel na koncertech… a tak dál. Hudba a její poslech je zážitek, který vás unáší na své vlně a který vám dává něco… no prostě mimořádného.

Nejen živou hudbou je ale živ člověk, a tak radia, televize, kotouče, empétrojky a internet přicházejí s přidanou hodnou vašich zážitků.

Něco se ale děje, hudba se nenápadně, ale jistě – a už dlouho – stává obchodním artiklem. Hudbu v rádiích si už nevychutnáte jako bloky nebo pořady o muzice, ale jako vata, která vyplňuje prostor mezi zprávami a reklamami tak, aby moc nerušila. Televize hrnou klipy (a kapely se zadání přizpůsobují), kde písnička je upozaděná za girlandami výtvarných eskapád v rytmu, který vám nedovolí prožít ani to jedno okénko. A je tu internet, stahujte, empétrojkujte a perte to do sluchátek pod tlakem, abyste se oddělili od okolního světa.

Hudba už přestává být radostí, stává se šumem. Hlukem, drogou. Znám lidi, kteří nemohou u počítače pracovat, aniž by si do sluchátek pustili „nějakou“ hudbu. Reproduktorům neuniknete v hospodách, na letištích, v hypermarketech, v čekárnách lékařů, na nádražích i v masérských salonech.

Hudba je všude. V podstatě ji přestáváme vnímat a už se z ní vůbec neradujeme jako kdysi, Je to spotřební materiál.

A když už v dobrém, tak hudbu jen posloucháme. Ale zpíváme si ji? A zpíváme ji se svými dětmi?

Zvykli jsme se obklopovat hlukem, ať už je to muzika, kecy z radia nebo auta na ulici. Hudba už je jen jeden druh hluku.

Z obchodního hlediska je to tak správně. Písnička zintenzivňuje pocit z reklamy, která zazní po ní, a půjdeme si to zboží koupit.

Sociální kutilové nám vnucují, co si máme koupit, kam máme jet na dovolenou a co máme dělat se svým zdravím. A taky jakou máme poslouchat hudbu. Zavání to nesvobodou. Být svobodný znamená taky moci poslouchat hudbu, jakou chci a kdy chci a neposlouchat tu, kterou slyšet nechci. Přemýšlejme, co by se s tím dalo dělat.

Prchající porotci.

2.6.2014

V jarním čase se na internetu množí diskuse a analýzy, které se věnují soutěžím (nejen) folkové hudby. Ty diskuse se objevují vlastně každé jaro, jen letos mi to připadá nějaké intenzívnější.

Nejčastěji se projevují soutěžící muzikanti. Ale většinou nejde o to, že by se někdo cítil poškozen nebo ve svém výkonu znevážen. Připomínky mnohem víc směřují k organizaci (krajských oblastních, okresních) soutěžních předkol a k porotám.

Pohled do minulosti: V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století jsme měli na Portě propracovaný systém krajských kol, do porot tam jezdili vždy minimálně dva členové ústřední poroty nebo ústředního štábu, zbytek byli odborníci a špičkoví muzikanti „z místa“.

Ale to důležitější: pohovory soutěžících muzikantů s porotou po koncertech byly povinností. Účastnili se všichni a muzikanti si mohli s porotci popovídat o svých přednostech i nedostatcích, oponovat, diskutovat nebo se ptát.  A myslím, že se nikdy nestalo, že by kapely za rok opakovaly stejné chyby.

Pravděpodobně to i dnes někde takhle funguje. Jenže to by ty muzikantské stížnosti nebyly tak časté. Kapela odehraje, její fanoušci jí poklepou na ramena, počká se na výsledek, ale muzikanti se nikdy nedozvědí, co dělají dobře a co špatně. Je to škoda, neprospívá to nejen kapelám, ale škodí to jménu festivalů a nakonec i vývoji celého žánru.

Na vině jsou zcela zřejmě pořadatelé předkol. Když je ani nenapadne, že by měli setkání muzikantů a poroty zorganizovat. Když připustí, že porotci se vytrousí ještě před vyhlášením výsledků. Když se nevěnují (dlouhodobě) výběru zkušených a odborně zdatných porotců. Co si má o soutěži pomyslet novinář, když se přijde na soutěž podívat a ve dveřích slyší otázku: Hele, nešel bys do poroty?

Plavci Rangers nebo Rangers Plavci?

3.10.2013

Dostal jsem dotaz, jak se to má se skupinou Rangers. Trochu jsem se zastyděl, že jako celebrita folku a country nemám odpověď hned po ruce. Ale ono je to dost složité a navíc se všechno rychle mění. Rád jsem tedy přijal pomocnou ruku pana Gůgla.

Existuje skupina Plavci. Přesněji Jan Vančura a Plavci. Jediným muzikantem z původní sestavy Rangers je tam právě Vančura. Krom něj tvoří Plavce Jakub Racek z Monogramu, Lukáš Pelc a Mário Bihári, co kdysi tvořil silnou dvojku se Zuzkou Navarovou.

Další kapela se jmenuje Rangers – Plavci (nebo Rangers (Plavci), nevím, píše se to různě). Jediným muzikantem z původní sestavy Rangers je Mirek Řihošek. S ním vystupují Karel Macálka od Redla, Max Presser, Iva Hajnová a František Drápal.

Další kapelou z této líhně je Jiří Veisser (Agentura Rangers) se skupinou Šance. Projekt se jmenu New Rangers. Jediným muzikantem z původních Rangers je Jirka Veisser.

Pak ovšem existuje ještě skupina Rangers Band vzniklá v roce 2005. Muzikanti, kteří prošli Rangers na přelomu století (Jirka Kaleš, Honza Podjukl a Luboš Řehák) vytvořili s dalšími zcela novou kapelu v tradici Rangers. Z původní sestavy Rangers v ní nehraje nikdo.

Všechny tyto formace se hlásí ke skupině Rangers, hrají její repertoár a všechny uvádějí na webových stránkách jako počátek své historie vznik Rangers v roce 1964.

Všechny se také hlásí k odkazu zemřelých členů Rangers Tondy Hájka a Milana Dufka. Věřím, že ti dva hrají usilovně v nebeských sférách. Ovšem každý ve své kapele.

Srpen v amfiteátrech.

27.7.2013

Globální oteplování letos pomohlo všem pořadatelům festivalů na konci června a v červenci. Bylo odměnou za meteorogické surovosti, které jsme zažili třeba na Folkovém kvítku. Ale dětské soutěži takové počasí svědčí, mladiství písničkáři se mají otužovat. Uvidíme, jak bude v srpnu. I v osmém měsíci je hafo festivalů, festiválků a festiválečků, které se málem nevejdou do kalendáře, ale jejich diváctvo se pohodlně vejde do několika předních řad.

Hlavní srpnovou hudební atrakcí jsou Prázdniny v Telči. Kdybych neseděl nad rozepsanou knihou, určitě bych se vydal na Condurango, trio písničkářek MDŽ nebo na kapelu Njorek. * 14. Muzikantské žně se budou konat  na velkém nádvoří frýdeckého zámku, ve dnech 16. a 17.8.2013. Support Lesbiens, Samson, Kajkery, René Souček a další. * Západočeské městečko Skoky žije díky písničkáři Petru Linhartovi velmi kulturně. 31.7. se tam představí Lenka Dusilová. * Kutnohorská kocábka bude 17. srpna po jednatřicáté a bude velmi podobná jako minulé ročníky. * Na 17. srpen je v kalendáři uvedeno ještě dalších 11 festivalů. Kdo to má stíhat? A musí to stíhat? * Martin Žák pozval americkou legendu Wayne Erbsena na 28. srpna do Horní Světlé v Lužických Horách. * 23. a 24.8. Festival nepopulární hudby – Eurotrialog Mikulov. Už jsme doma, Zrní, Fru Fru a ostatní. * Máte chuť na guláš? Ten Chlumecký (u Ústí nad Labem) je 31.8. a hlavními taháky jsou Poutníci a Cop. * A obvyklá tečka za prázdninami – Mohelnický dostavník. Třeba už budu mít dopsáno pár kapitol, tak tam s Hankou vyrazíme. Nebudeme-li tečkovat za prázdninami v nějakém jinojazyčném kraji.