Přestaňte pudit.

„Něco mě tam pudilo.“ „Měla vytrvalé puzení.“ „Konečně jsme krtka vypudili ze zahrady.“ „Zapudil svou nevěrnou manželku.“

To se nám to pudí. Pud je slovo je slovanského původu a znamená starou ruskou váhovou jednotku. S ním souvisí přídavné jméno pudový. Například pudové závaží.

Řeknete-li o někom, že je pudivítr, znamená to, že je tak lehký, má tak málo pudů, že ho odnese vítr. Přechýlený tvar pudivítra by se nám často hodil k popisu přísilničních krásek, ale nevžil se.

Když někoho pudy moc tíží, tak se rozpudí a není k zapuzení.

Nějak pudově cítím, že slovo pudit nemá nic společného se slovem půda, ani ve smyslu agronomickém, ani architektonickém. Ono je vůbec zvláštní, že tato dvě stejnoznějící slova (po našem homonyma) nabrala tak protichůdných významů. Snad si Staroslované sypali prsť na strop kvůli zateplení. V šestém století našeho letopočtu byl totiž v centru  Staroslověnska katastrofální nedostatek polystyrenu. Třeba se chystali na tom stropě pěstovat i nějaké rostliny, jenže jim nedošlo, že až bude objekt zastřešen, nebude na půdě ani napršeno, ani osluněno.

Vztah k půdě měl pro naše předky rozhodující význam. Ne nadarmo si Jan Amos nosil pytlík s českou prstí po celé Evropě. A kde ten sáček položil, tam byla jeho vlast.

Nám moderním Slovanům pudy nějak zakrněly. Když mám mluvit za chlapy, máme už jen takové malé pudíky.

Tratoliště

 3.11.2013 * V žádném slovníku cizích slov ho nenajdete, protože to je české slovo jak kráva. Znamená rovný terén nejčastěji někde v intravilánu, tedy obvykle polnost, nasycenou nějakou tekutinou. V praxi se vždycky uvádí, jakou tekutinou je tratoliště napuštěno. Tak kupříkladu tratoliště krve.

V tratolišti velmi často někdo leží. Většinou se tu umírá, když tratoliště krve samoobslužně vytvořil nějaký raněný.  V tratolišti piva nebo rumu se leží a chlemtá, dokud to jde. Naopak do tratoliště kyseliny sírové se lehat nedoporučuje.

Jak tratoliště vzniká? Třeba když se převrhne cisterna s pivem do pole. Lze si představit, že krevní tratoliště by mohlo vzniknout převržením vozidla převážejícího transfúze, ale to by byla mimořádně výjimečná událost. Spíš se tratoliště krve tvoří v bitvách. Nelze si ovšem představovat, že jeden zraněný či mrtvý vojín vytvoří z vlastních pěti šesti litrů tratoliště. To je jak plivnout do Balatonu. Mrtvol musí být hromady, poházené bez ladu a skladu na bojišti. Teprve pod nimi můžete hledat tratoliště.

Z mé knihy „Kde přistávají uši“ viz Moje knihy a o mně.

Nemelem, nemelem.

31.10.2013 * Vytanula mi nedávno na mysl jedna píseň. Je to zvláštní: něco tane a tane, až to nakonec vytane. Někdy se tanoucí stébla chytá, aby vytanul. U písní může být vytanutí někdy nepříjemné, to když vytanuvší melodie se vám opakovaně vnucuje celý den. Ať děláte, co děláte, nedokážete ji zatanout. A je skoro pravidlem, že ty nezatanutelné písně jsou ty nejblbější.

Tentokrát mi vytanula píseň Némelem, némelem, sebrala nám voda mlejn. Což je v souvislosti s pravidelnými povodněmi celkem pochopitelné. Můžete kritizovat jedince, co si po minulých záplavách postavili dům přímo na břehu. Jenže postavit mlýn (vodní) na kopci je z technologického hlediska blbost. Takže se může přihodit, že voda sebere mlýn, všechna kola a další příslušenství, dokonce i pilu s vantrokama. Čímž pádem je mlýn mimo provoz a obyvatelstvu nezbývá než dočasně přejít na velmi zdravou celozrnou dietu.

Jakmile voda začne klesat, přestane klesat mlynářova mysl. Sebere rodinu, stárky, mládky,  prášky a ostatní personál a jme se budovat mlýn nový, ještě lepší a krásnější. (My to máme v genech, moji předkové byli po několik generací mlynáři.)

Zbuduje se nová mlýnice, připojí se nová kola, mlýnský kámen naštěstí při jeho váze neodplaval. Vedle mlýna se postaví pila, co ji taky vzala voda. Problém nastane až s vantrokama. Máte někdo tušení, co to jsou? Já vůbec.

Nuže hledejme. Nemá cenu hledat ve slovníku cizích slov, protože vantroky je slovo české jak kráva. Etymologický slovník a Slovník nespisovné češtiny shodně uvádějí, že vantroky jsou dřevěný žlab vedoucí vodu těsně před tím, než padá na mlýnské kolo. A máme to. Můžeme dostavět i vantroky a mlýn je zase jako ze škatulky. Přijíždějí rolníci se zrnem, zařízení vrže a rachotí, ve mlýnici je veselo a my si zpíváme Melem, melem.

Až do příští povodně.

Střední rod

26.6.2013 * Čeština je prý po čínštině druhý nejtěžší jazyk na světě. No nevím. K finštině jsem se nedostal blíž než na několik námořních mílí, takže nemohu porovnávat. Ovšem všichni mě utěšovali, že bych to zvládl, že finština je dost podobná maďarštině. Ani po tomhle ujištění jsem se finsky nezačal učit.

Zpět k mateřštině. Právě ta obtížnost je asi příčinou, proč se mnohem víc lidí na světě učí anglicky než česky. Angličtina je fakt ízy a většina pohodlných obyvatel planety zvolí samozřejmě ten  nejprimitivnější jazyk. Jen aby měla co napsat do žádosti o zaměstnání. O to víc mě mrzí, že zrovna Briti nejsou schopni se ten svůj jazyk naučit pořádně. Kdykoliv na mě promluví, nerozumím jim asi slovo.

Znovu k mateřštině. Právě ta složitost našeho jazyka způsobila, že se sám začal zjednodušovat. Naši předci, když tu řeč tvořili a kodifikovali, ji udělali schválně složitou, aby nikdo nerozuměl. Když my nerozumíme cizákům, tak proč by měli oni rozumět nám. Důsledkem je, že jí nerozumíme sami. Přechodníky už dávno nikdo nepoužívá, a když je použije, tak se ztrapní, protože blbě. Vsadím se, že nevíte, co je to příčestí. Já taky ne. A protože příliš často netrpíte, přestali jste používat trpný rod. A to ještě jeden z předků zaplevelil českou abecedu o písmena s háčky, čárkami a kroužky. Aspoň že ho za to upálili. O zcela zbytečných dvou i a třech u ani nemluvě. Co českých geniů mohlo něco vymyslet nebo vynalézt, kdyby se místo toho nemuselo biflovat vyňatá slova.

Taky si všimněte, že z češtiny pomalu mizí střední rod. Má to logiku. Je sranda, když jsou kluci s holkama nebo holky s holkama případně kluci s klukama. Ale co je za legraci s rodem středním? Tak padesátkrát za den slyšíte, že auta jely, letadla letěly, pole ležely ladem, čuňata zvracely a košťata to po nich uklízely.

To mi připomnělo historku z mé povinné školní docházky. Asi tak osmá třída. Ahoj holky! Jedna taková nafoukaná blondýnka: Hele, my nejsme žádný holky! A co jste? Děvčata!! Tak promiň děvče. A můžu se tě na něco zeptat? Co jsi mělo dneska k snídani? A co sis vzalo na sebe?

Všem klukům se to líbilo, ujalo se to a chytli se dokonce i spolužáci s laxnějším přístupem k vyučovacímu jazyku.

Co sis myslelo? To jsi napsalo moc pěkně. Nemělo bys sedět vzpřímeně? Nešlo bys se mnou do kina? (Samozřejmě nešlo.)

Stupňovalo se to a začali jsme to používat i při hodinách. Prosím, děvčata měla ten diktát lehčí. Horáčková odešlo k lékaři. (To už bylo mluvnicky za.) Učitelé nechápali, o co kráčí, ale cítili ve vzduchu nějakou časovanou bombu a prchali hned se zazvoněním do sborovny. Tam to celé přestávky probírali. Korunu tomu dal tělocvikář, když řekl kolegyni: Ale děvče, nemělo by sis to tak brát.

Po čtrnácti dnech našeho gramatického teroru děvčata zkoušeně přilezla a prohlásila, že už jsou zase holky. Ale myslím si, že všichni z naší třídy ovládají střední rod jako nikdo. Čeština je sice chrám a tvrz, jak praví klasik, ale může to být také zákeřná zbraň.

Zvíci.

26.5.2013 * Tuším, že většina Čechů se se slovem zvíci ve svém životě vůbec nepotkala. Proč taky, když je skoro na konci posledního dílu Slovníku spisovného jazyka českého. Dostat se na závěr čtyř tisíc stran této publikace je velké sousto i pro vášnivé čtenáře slovníků.

Zvíci je nástroj k porovnání velikosti něčeho neznámého s velikostí něčeho známého. Například: „Byl to otvor zvíci jezevcovy nory.“ Všichni víme, jak vypadá a jak je velký vstup do jezevcovy nory. Ten, kdo to neví, si to může vygůglovat. Třeba já to vím velmi přesně, protože v mladém věku jsem šťoural v jezevčí noře klacíkem a domácí pán na mě zle vystartoval.

Nebo: „Hleděl na mě dinosaurus zvíci dvou nákladních automobilů.“ Není to vina slova zvíci, že si můžeme představit dvě Avie nebo dva kamiony brázdící americkou Highway 61. Ovšem v obou případech budete vědět, že tvor na mě hledící byl důvodem, abych vzal nohy na ramena.

Slovo zvíci upadá pomalu do zapomnění tím, jak dokážeme lépe odhadnout délkové míry: „Ten dinoš, co na mě čučel, měl od hlavy k ocasu nějakých třicet metrů.“  Tedy zvíci jedné tramvajové soupravy.

Klady a zápory češtiny.

23.2.2013 * Ne, nechci psát o tom, že čeština je asi nejsložitějším jazykem na světě, a když ne, tak aspoň v Evropské unii. To i maďarština je jednodušší, protože jsem v ní objevil několik českých slov. Složitost našeho jazyka má tu vlastnost, že se jí nenaučí ani většina Čechů, natož pak cizinec. Takže nám do toho tady nemůže moc kecat. Navíc ho holé lebky snadno poznají podle mluvy, i když nevypadá černě nebo turbanovitě.

Taky nechci naštvat své protestantské spoluobčany tvrzením, že Husova úprava byla kolosální pitomost, že nám ty háčky a čárky byl čert dlužen. Ale možná, že to tenkrát vymyslel nějaký ministerský úředník a na Husa to svedli, až po té, co byl zpopelněn.

Ale k věci. Každý jazyk dělá společnost matematice. A základem matematiky jsou čísla kladná a záporná. (I nula může být kladná nebo záporná, jak jsem se dozvěděl od našeho ministra financí, který často mluví o kladné nule.) Kde se to vzalo? Kladné je od slova kláda. Kláda se klade na zem. Dokud je stromem, neklade se. Kláda na sport je kladina. Věci se pokládají na zem, aby to bylo bezpečné a nic se nesesulo. To je příkladná situace, všechno je důkladně položeno, někdy dost nákladně. Někdy ale sesutí hrozí. Pak se to musí zapřít. Zapírá se to pochopitelně záporem. To je tyč, která se vzepře, aby sesutí nenastalo. Takový zápor neleží, ale trčí. Zapírat může zločinec, nevěrný manžel nebo líná hospodyně, která nepere pořádně s práškem z reklamy, ale jenom zapírá.

Takže už jste to snad pochopili. Záporná čísla existují proto, aby se ta kladná nesesypala.

Jediné, co jsem zatím nepobral , proč se město u Prahy jmenuje Kladno. Aby to bylo vyvážené, muselo by na druhé straně Prahy ležet město Záporno. Vlastně by nemohlo ležet, když není kladné. Muselo by trčet.

Můj odboj.

(Vzpomínka 71 let stará.)

20.6.2016 * Je duben 1945. Ofenzíva spojenců byla v plném proudu. Rudá armáda dobyla Budapešť a chystala se k ostravsko-opavské operaci. Američané překročili Rýn u Remaganu.
Bydlím v Benešově naproti pivovaru na rušné ulici. Je mi dva a půl. Naši poslouchají západní stanice. Doba je těhotná očekáváním. Cítím, že bych se také měl nějak zapojit. Bydlíme ve zvýšeném přízemí. Tak vylezu na parapet a volám do rušné ulice: „Němci to maj prohraný! Bolševici jsou v Budapešti! Američané na Rýně!“

Ano, to byl můj odboj.  Nikdo to neocenil. Lidé chodili kolem, nijak nereagovali, ale usmívali se. V sousedním vchodu bydlela německá rodina nějakého sturmbahnführera z benešovské tankové divize SS, ale ti už měli tak naděláno, že radši nic neslyšeli.
Táta mě sundal z okna, zavřel ho a dal mi na prdel. Nikdo mě neudal, ale naši poslouchali západní vysílače, až když jsem spal. A brzo tátu napadlo, odvézt mě i s mámou k babičce do Sázavy. Ovšem revoluce proběhla i tam.

Nikdo mě za můj odboj nikdy nevyznamenal. Třeba si ještě někdo vzpomene.

Rozhostilo se.

14.2.2016 * Některá česká slova si nemohou dělat, co se jim zamane. Tak rozhostilo se: rozhosťovat se mohou věci důstojné, poklidné ba posvátné. Taky se musí rozhostit na nějaké větší ploše, třeba krajině, zemi a tak. Pokud by materie k rozhosťování nebyl dostatek na celou plochu, rozhostilo se nekoná.

Jak už bylo naznačeno, rozhostit se může ticho, klid nebo mír. Běžná dekorace k tomu, když se rozhostí mír, je duha. Básníci mohou rozhostit i lásku, i když, jak je znám, ti ji většinou trousí.

Pokusil jsem se rozhostit Vánoce, které zdánlivě splňují všechny výše uvedené předpoklady. Nefungovalo to. Stejně nejde rozhostit sníh. Musíte ho prostě odházet.

(Z mé připravované knihy „Tratoliště“).

I když si to lidé někdy pletou s rozprostřením, není to ono. Nemůžete rozhostit koberec nebo ubrus. Chudák matka by musela trpět silným optimismem a poetikou, aby informovala kamarádku, že po celém dětském pokoji se rozhostily kostičky lega.

 

Podzim

21.10.2015 * Je podzim.
V šest večer je tma jako v tlustém střevě, a to máme ještě letní čas. Ti, co horují pro zimní čas, budou rádi, že v neděli už bude tma v pět jako tamtéž.
Večer mrholí, ráno mlholí. Za chvíli budou plískat plískanice.
U nás v lese za domem začali srnci říjet. Je to podobné, jako když máte za barákem kravín. Dost se těm srncům divím. Já bych teď na sex v lese nemyslel ani minutu.
Ti srnci to tak mají zařízené. My ostatní můžeme s milováním v lese ještě počkat. Jaro už bude za 120 dní.

Můj Armagedon

29.9.2015 * Tak černý mrak nikdo z vás nikdy neviděl. Valil se od kopců na druhé straně řeky a za chvíli zakryl celou oblohu. Setmělo se. Asi bude pršet, řekl jsem si, čuče ven v dostatečné vzdálenosti od okna, kdyby se do naší chalupy na kopci a s plechovou střechou odvážil uhodit blesk. 

Přemýšlel jsem, co se v případě tak očividně se blížící katastrofy má dělat. Kdybych měl barák u řeky, tak začnu nosit nábytek do patra. Ale co na kopci? Nosit nábytek do sklepa? To je blbost. Tak jsem jen zkontroloval, jestli jsou všechna okna zavřená, nalil si panáka a očekával Armagedon.

Potom zahřmělo. Ale bylo to takové divné to hřmění. Takové… dřevěné. Jako když se kácí les a lítaj třísky. Ale les za naším oknem stál nehnutě a nekácel se. Přešel jsem k druhému oknu a viděl to. Na silnici těsně vedle auta spadl z oblohy trakař a rozmlátil se na tisíc kousků. Druhé auto už takové štěstí nemělo. Jiný trakař se mu kolečkem zabodl do střechy a oktávka ujížděla do dáli s obrovskýma oslíma ušima na střeše.

Další trakař spadl do sousedovy zahrady a zboural včelín. Včely se hystericky rozletěly do celého kraje. Podruhé jsem zkontroloval, že mám všechna okna zavřená.

Na železniční zastávce zastavil motorák. Řidič rozumně nepokračoval v další jízdě, protože trať před ním byla poseta troskami trakařů. Cestující se na řidiče zlobili, že stojí, protože nestihnou seriál. Strojvůdce opáčil, že nepojede a že mohou dojít tu jednu stanici pěšky. Tak jo. Jak otevřeli dveře vagonu, padající trakař je okamžitě urval. Na cestu pěšky nebylo pomyšlení. Zavládlo všeobecné zděšení a jeden cestující volal mobilem manželce, ať mu ten seriál nahraje.

Jeden trakař se zahákl za křížek na věži kostela a zůstal viset. Zdálky to vypadalo dost divně. Sady, zahrady i ostatní půda určená k obdělávání byly najednou plné trakařů. Na modré turistické trase do Českého Šternberka bylo trakařů jak naseto. Na náměstí jich několik napadalo do fontány. Řekou majestátně plula obrovská flotila trakařů. Nedalo se ale přesně určit, který trakař je vlajkový.

U radnice trakař zlomil stožár s vlajkou EU. Stejně by nám v této situaci Evropská unie moc nepomohla.

Pak to skončilo, jak to začalo. Černý mrak odplul kamsi k Benešovu a už zas prokukovalo sluníčko. Nebýt trosek i celých trakařů všude kolem, člověk by tomu neuvěřil. I to už za chvíli zmizelo. Všichni sousedé, co mají kotle na dřevo, vzápětí vyrazili se svými dvoukoláky, kolečky a přívěsnými vozíky. Za pár chvil bylo už v celém městečku zase čisto. Televizní štáb si mohl už jen natočit ten trakař na věži kostela a pak odjel po proudu hledat flotilu.

Jo, a za celou dobu ani nekáplo.

Popelnice

16.8.2015 * Popelnice je nádoba na popel. V té vznešenější podobě se jí říká urna, ale té plechové příšerce, co stojí u nás v předzahrádce a hlasitě klape svým víkem, neřekne urna nikdo ani omylem. Popel už do ní dávno nedáváme. Žijeme v době plynové. Plníme ji převážně přebytečnými obaly, plasty a jiným neřádstvem. Prostě co dům dal. Stejně se jí ale dál říká popelnice, protože zvyk je železná košile.

Jednou za týden přijíždějí zástupci našeho města s velikánskou železnou nádobou na kolech. Říká se jim popeláři. Taky ze zvyku. Do nádoby naši popelnici překotí. Levý zadák elegantně seskočí ze stupátka a polaská světelným perem naši popelnici na boku, kde má dotyčná nálepku s čárkovým kódem. Údaje světelného pera se někde v centrálním počítači promění na bity a kilobajty a všichni vědí, kolik mám za odvoz odpadu zaplatit. Pracovník pak s kolegou přinutí naši popelnici udělat stojku… a je po aktu. Já pak pro ni dojdu a odnesu ji do vrátek, aby se venku nenastydla.

Když je zima, mráz, sníh a náledí, popeláři k nám do vršku nevyjedou. Ani k jiným kopcovitým sousedům. A tak se už vpředvečer několik popelnic k sobě tulí dole na křižovatce a povídají si.

Jednou, popeláři už odjeli, já se někde zdržel přes půlnoc a ráno koukám: naše popelnice nikde. Sběhal jsem celé městečko, volal, nadával a – nic. Vymýšlel jsem katastrofické scénáře, jak ji zloději v kuklách cpou do dodávky nebo jak ji chuligáni kopou a kutálejí dolů ze svahu.

Následující týden jsme se cítili osamělí. Padly i úvahy, že si pořídíme novou, ale jednak to stojí peníze a jednak jsme se s touhle už docela sžili.

Po týdnu jdu ráno pro noviny a hele: stála tam před vrátky smutná a promrzlá. Něžně jsem ji odnesl do zahrady a už jsme zase byli kompletní.

Rozuzlení je prozaické. I soused se osudné noci vracel domů a v náladě, nějak to popletl a milou popelnici vzal k sobě domů. Teprve po týdnu mu došlo, že má doma vlastně dvě.

Z deníku střídopéčáka

22.4.2015 * Jmenuji se Petr, je mi deset a jsem střídopéčák.

Vyrůstal jsem v bezva rodině. Byli jsme všichni v pohodě. Máma měla ráda tátu, táta mámu, oba mě a já je.  Pak se něco zvenclo. Naši se rozvedli. Nevím proč. A nejsem si moc jistý, že to vědí oni. Taky nevím, kdo za to může. Jasně, hádali se. Ale vždycky se hádali oba. Nikdy ne jenom jeden.

Soud je hladce rozvedl. A na mě uvalil střídavou péči.

Tak si žijem. Táta má Klárku. A je v pohodě. Máma si našla Romana. A je v pohodě. Já každý pátek cestuju odněkud někam a příští pátek zase zpátky. První měsíc vás to baví. Jenomže pak už je to nuda. To si musím v pátek ráno zabalit všechno do školy na příští týden. A taky plavky, když je plavání. Plavčík vás v trenclích do bazénu nepustí a vykládejte mu, že se vaši rozvedli.

Klárka je fajn. Vykládá mi všelijaké pověsti a věci z historie a lezeme i s tátou na hrady. Roman je fajn. Chodíme do vojenských muzeí a lepíme spolu modely letadel. Roman říká, že ze mě bude letecký konstruktér. A navíc Roman nemluví o biologických hodinách jako Klárka s tátou.

Dokud jsem chodil pořád do stejné školy, tak to šlo. Ale když se táta odstěhoval ke Klárce do Chomutova, střídám školy každý týden. A vysvětlujte našemu matikáři, že ta matikářka z druhé školy je kráva a učí to, co jsme se tady učili před měsícem.

Taky jsem byl předák naší školní party. Teď se tam za týden uděje tolik věci, že já jsem mimo. Vagon na vedlejší koleji. A v nové škole se nechytám. Nemám šanci.

Všichni doma i doma mi říkají, že až budu hledat holku, musím si dobře vybrat. Možná je to legrace. Já s tím nemám problém. Jednu holku budu mít tady a druhou v Chomutově. Proč by mě ty holky nemohly milovat střídavě?

Tuhle se mi zdálo, že se táta s Klárkou rozvedl. To bych asi byl týden u mámy, půl týdne u Klárky a půl týdne u táty. Jenže bych chodil do tří škol.