Rozhostilo se.

14.2.2016 * Některá česká slova si nemohou dělat, co se jim zamane. Tak rozhostilo se: rozhosťovat se mohou věci důstojné, poklidné ba posvátné. Taky se musí rozhostit na nějaké větší ploše, třeba krajině, zemi a tak. Pokud by materie k rozhosťování nebyl dostatek na celou plochu, rozhostilo se nekoná.

Jak už bylo naznačeno, rozhostit se může ticho, klid nebo mír. Běžná dekorace k tomu, když se rozhostí mír, je duha. Básníci mohou rozhostit i lásku, i když, jak je znám, ti ji většinou trousí.

Pokusil jsem se rozhostit Vánoce, které zdánlivě splňují všechny výše uvedené předpoklady. Nefungovalo to. Stejně nejde rozhostit sníh. Musíte ho prostě odházet.

(Z mé připravované knihy „Tratoliště“).

I když si to lidé někdy pletou s rozprostřením, není to ono. Nemůžete rozhostit koberec nebo ubrus. Chudák matka by musela trpět silným optimismem a poetikou, aby informovala kamarádku, že po celém dětském pokoji se rozhostily kostičky lega.

 

Podzim

21.10.2015 * Je podzim.
V šest večer je tma jako v tlustém střevě, a to máme ještě letní čas. Ti, co horují pro zimní čas, budou rádi, že v neděli už bude tma v pět jako tamtéž.
Večer mrholí, ráno mlholí. Za chvíli budou plískat plískanice.
U nás v lese za domem začali srnci říjet. Je to podobné, jako když máte za barákem kravín. Dost se těm srncům divím. Já bych teď na sex v lese nemyslel ani minutu.
Ti srnci to tak mají zařízené. My ostatní můžeme s milováním v lese ještě počkat. Jaro už bude za 120 dní.

Můj Armagedon

29.9.2015 * Tak černý mrak nikdo z vás nikdy neviděl. Valil se od kopců na druhé straně řeky a za chvíli zakryl celou oblohu. Setmělo se. Asi bude pršet, řekl jsem si, čuče ven v dostatečné vzdálenosti od okna, kdyby se do naší chalupy na kopci a s plechovou střechou odvážil uhodit blesk. 

Přemýšlel jsem, co se v případě tak očividně se blížící katastrofy má dělat. Kdybych měl barák u řeky, tak začnu nosit nábytek do patra. Ale co na kopci? Nosit nábytek do sklepa? To je blbost. Tak jsem jen zkontroloval, jestli jsou všechna okna zavřená, nalil si panáka a očekával Armagedon.

Potom zahřmělo. Ale bylo to takové divné to hřmění. Takové… dřevěné. Jako když se kácí les a lítaj třísky. Ale les za naším oknem stál nehnutě a nekácel se. Přešel jsem k druhému oknu a viděl to. Na silnici těsně vedle auta spadl z oblohy trakař a rozmlátil se na tisíc kousků. Druhé auto už takové štěstí nemělo. Jiný trakař se mu kolečkem zabodl do střechy a oktávka ujížděla do dáli s obrovskýma oslíma ušima na střeše.

Další trakař spadl do sousedovy zahrady a zboural včelín. Včely se hystericky rozletěly do celého kraje. Podruhé jsem zkontroloval, že mám všechna okna zavřená.

Na železniční zastávce zastavil motorák. Řidič rozumně nepokračoval v další jízdě, protože trať před ním byla poseta troskami trakařů. Cestující se na řidiče zlobili, že stojí, protože nestihnou seriál. Strojvůdce opáčil, že nepojede a že mohou dojít tu jednu stanici pěšky. Tak jo. Jak otevřeli dveře vagonu, padající trakař je okamžitě urval. Na cestu pěšky nebylo pomyšlení. Zavládlo všeobecné zděšení a jeden cestující volal mobilem manželce, ať mu ten seriál nahraje.

Jeden trakař se zahákl za křížek na věži kostela a zůstal viset. Zdálky to vypadalo dost divně. Sady, zahrady i ostatní půda určená k obdělávání byly najednou plné trakařů. Na modré turistické trase do Českého Šternberka bylo trakařů jak naseto. Na náměstí jich několik napadalo do fontány. Řekou majestátně plula obrovská flotila trakařů. Nedalo se ale přesně určit, který trakař je vlajkový.

U radnice trakař zlomil stožár s vlajkou EU. Stejně by nám v této situaci Evropská unie moc nepomohla.

Pak to skončilo, jak to začalo. Černý mrak odplul kamsi k Benešovu a už zas prokukovalo sluníčko. Nebýt trosek i celých trakařů všude kolem, člověk by tomu neuvěřil. I to už za chvíli zmizelo. Všichni sousedé, co mají kotle na dřevo, vzápětí vyrazili se svými dvoukoláky, kolečky a přívěsnými vozíky. Za pár chvil bylo už v celém městečku zase čisto. Televizní štáb si mohl už jen natočit ten trakař na věži kostela a pak odjel po proudu hledat flotilu.

Jo, a za celou dobu ani nekáplo.

Popelnice

16.8.2015 * Popelnice je nádoba na popel. V té vznešenější podobě se jí říká urna, ale té plechové příšerce, co stojí u nás v předzahrádce a hlasitě klape svým víkem, neřekne urna nikdo ani omylem. Popel už do ní dávno nedáváme. Žijeme v době plynové. Plníme ji převážně přebytečnými obaly, plasty a jiným neřádstvem. Prostě co dům dal. Stejně se jí ale dál říká popelnice, protože zvyk je železná košile.

Jednou za týden přijíždějí zástupci našeho města s velikánskou železnou nádobou na kolech. Říká se jim popeláři. Taky ze zvyku. Do nádoby naši popelnici překotí. Levý zadák elegantně seskočí ze stupátka a polaská světelným perem naši popelnici na boku, kde má dotyčná nálepku s čárkovým kódem. Údaje světelného pera se někde v centrálním počítači promění na bity a kilobajty a všichni vědí, kolik mám za odvoz odpadu zaplatit. Pracovník pak s kolegou přinutí naši popelnici udělat stojku… a je po aktu. Já pak pro ni dojdu a odnesu ji do vrátek, aby se venku nenastydla.

Když je zima, mráz, sníh a náledí, popeláři k nám do vršku nevyjedou. Ani k jiným kopcovitým sousedům. A tak se už vpředvečer několik popelnic k sobě tulí dole na křižovatce a povídají si.

Jednou, popeláři už odjeli, já se někde zdržel přes půlnoc a ráno koukám: naše popelnice nikde. Sběhal jsem celé městečko, volal, nadával a – nic. Vymýšlel jsem katastrofické scénáře, jak ji zloději v kuklách cpou do dodávky nebo jak ji chuligáni kopou a kutálejí dolů ze svahu.

Následující týden jsme se cítili osamělí. Padly i úvahy, že si pořídíme novou, ale jednak to stojí peníze a jednak jsme se s touhle už docela sžili.

Po týdnu jdu ráno pro noviny a hele: stála tam před vrátky smutná a promrzlá. Něžně jsem ji odnesl do zahrady a už jsme zase byli kompletní.

Rozuzlení je prozaické. I soused se osudné noci vracel domů a v náladě, nějak to popletl a milou popelnici vzal k sobě domů. Teprve po týdnu mu došlo, že má doma vlastně dvě.

Z deníku střídopéčáka

22.4.2015 * Jmenuji se Petr, je mi deset a jsem střídopéčák.

Vyrůstal jsem v bezva rodině. Byli jsme všichni v pohodě. Máma měla ráda tátu, táta mámu, oba mě a já je.  Pak se něco zvenclo. Naši se rozvedli. Nevím proč. A nejsem si moc jistý, že to vědí oni. Taky nevím, kdo za to může. Jasně, hádali se. Ale vždycky se hádali oba. Nikdy ne jenom jeden.

Soud je hladce rozvedl. A na mě uvalil střídavou péči.

Tak si žijem. Táta má Klárku. A je v pohodě. Máma si našla Romana. A je v pohodě. Já každý pátek cestuju odněkud někam a příští pátek zase zpátky. První měsíc vás to baví. Jenomže pak už je to nuda. To si musím v pátek ráno zabalit všechno do školy na příští týden. A taky plavky, když je plavání. Plavčík vás v trenclích do bazénu nepustí a vykládejte mu, že se vaši rozvedli.

Klárka je fajn. Vykládá mi všelijaké pověsti a věci z historie a lezeme i s tátou na hrady. Roman je fajn. Chodíme do vojenských muzeí a lepíme spolu modely letadel. Roman říká, že ze mě bude letecký konstruktér. A navíc Roman nemluví o biologických hodinách jako Klárka s tátou.

Dokud jsem chodil pořád do stejné školy, tak to šlo. Ale když se táta odstěhoval ke Klárce do Chomutova, střídám školy každý týden. A vysvětlujte našemu matikáři, že ta matikářka z druhé školy je kráva a učí to, co jsme se tady učili před měsícem.

Taky jsem byl předák naší školní party. Teď se tam za týden uděje tolik věci, že já jsem mimo. Vagon na vedlejší koleji. A v nové škole se nechytám. Nemám šanci.

Všichni doma i doma mi říkají, že až budu hledat holku, musím si dobře vybrat. Možná je to legrace. Já s tím nemám problém. Jednu holku budu mít tady a druhou v Chomutově. Proč by mě ty holky nemohly milovat střídavě?

Tuhle se mi zdálo, že se táta s Klárkou rozvedl. To bych asi byl týden u mámy, půl týdne u Klárky a půl týdne u táty. Jenže bych chodil do tří škol.

Viděl někdo z vás Ježíška?

15.12.2013 * Když jsem byl malý, bylo všechno jasné. Bude Štědrý den a přijde Ježíšek. Přinese dárky a stromeček, před odchodem na něm rozsvítí prskavky a bude pádit dál, protože toho ten večer má moc. Nechápal jsem, jak to všechno stihne, ale je všemohoucí, tak si asi dovede práci zorganizovat.

Ježíška jsem nikdy neviděl, ale bylo jasné, že existuje. Především moje pošta se od něj nevracela jako nedoručitelná. A rodiče říkali, že ho viděli. Snad měli lepší optiku než my malí. Vzal jsem jako fakt, že je neviditelný, a v žádném případě jsem hošíka nespojoval s tím pánem přidělaným na kříž.

S rostoucím věkem a zkušenostmi se dostavily trhliny. Především už týden před Vánoci stál na balkoně stromeček, svázaný jak spokojená masochistka. Taky na dně skříně pod dekou ležely věci, které silně připomínaly dárky. Pochopil jsem, že šikovný organizátor Ježíšek si ty věci chystá dopředu, protože za jediný večer by to fakt nestihl. Lidé v tomto věku jsou dost důvěřiví, ti by snad věřili i politickým stranám.

Jednoho dne to všechno prasklo. Kupodivu jsem to vzal jako chlap a nezahořkl jsem. A i dnes, když chystám dárky vnoučatům, se přiznám, že na toho Ježíška trošičku věřím. Pak jsme nastoupili do školy a hned po Vánocích přišel Vítězný únor. Nás osmileté kluky a holky nemuseli už moc přesvědčovat, že Ježíšek neexistuje, ale také jsme brali s rezervou informaci, že dárky nosí Děda Mráz. K nám domů teda nikdy nepřišel a kolegové žáci taky vrtěli hlavou, že nic. Zato ve škole vždycky monstr besídka: čepice, vousy z vaty, kožich, válenky. Jen ti sobi byli falešní jak v televizní reklamě. A taky jsme se dozvídali, že stromeček není stromeček, ale jolka (později jsme to dokázali i napsat: ёлка) a že má na špičce rudou zvězdu.

Kdo by nebral dvoje Vánoce. I když Děda Mráz nám rozdával jenom nepoživatelná cukrátka a tuzemské ovoce. Ale věděli jsme, že přijíždí až z Čukotky a že tam pod věčným ledem asi moc dárků nepobere.

Teprve mnohem a mnohem později jsem si uvědomil, že s tím Dědou Mrázem je něco divného. Asi jako s kombajnem. V Anglosasku totiž naděluje Santa Klaus. Představovat nemusím, stojí dnes před každým hypermarketem. Taky saně, taky sobi. Taky start na severu, zřejmě na Aljašce. No a jednou ve vánici ztratil orientaci, přejel Beringovu úžinu a byl kde? No na Čukotce. Byl dezorientován, ale věděl, že Anglosasko je na západě, tak se tím směrem vydal. Dojel až do Moskvy. A bylo. Ten kombajn (combine) taky vymysleli v Americe a dovezli pak do Ruska. Jen nám bylo sdělováno, že kombajn je úžasný sovětský vynález.

Naštěstí v Česku neměl Děda Mráz na růžích ustláno a v dalších dekádách už ho nedokázaly prosadit ani ty nejsoudružštější soudružky. Později nastoupil již zmíněný Santa Klaus. Tak jako Děda byl politický, je Santa figura komerční. Proto ty hypermarkety a reklamy.

Ježíšek a Vánoce pevně zůstaly v našich domácnostech. (Mimochodem i v Rusku už se zase slaví Vánoce. Mají je, pravda, o pár dní později; to proto, že Velkou říjnovou socialistickou revoluci měli v listopadu.)

A tak pořád slavíme Štědrý den, zapalujeme prskavky, dáváme si dárky a máme se rádi. Čas od času v rámci sbližování zajdeme na Chanuku. Ramadán zatím ještě neslavíme.

Moje nejhezčí trampský Vánoce.

 

Povídka Moje nejhezčí trampský Vánoce 
vyšla v roce 2007 v mojí povídkové knize Udělali mi 
něco s palcem. *** 

6.12.2013 * Bylo to divný. Seděli jsme kolem ohně zachumlaní do vaťáků, oheň hřál tak na půl plynu, ale naštěstí slunce se teprve chystalo za špičky stromů. Byl Štědrý den 13:00. Odpoledne se líně vleklo, ostatně s plným žaludkem se odpoledne vždycky líně vleče. Wakin před obědem vyhrožoval, že bude slavnostní oběd servírovat ve stříbrných ešusech, ale nakonec jsme kotlety jedli zase z hliníku.

Prostě taková normální pravá kamarádská sváteční nálada, nebejt toho vetřelce.

Objevil se na svahu nad kempem a ze začátku jsem ho viděl jenom já. Byl bloňďák, byl drobný s roztomilým kukučem a bylo mu tak devět.

Kamarádi si všimli, že jsem zahleděn, a otočili se.

-Ahoj, řekl s přirozeností zkušeného lovce bizonů. Vypadal nadrzle,  ale něčím, nedalo se přesně říct čím, byl sympatický.

-Ahoj, odpověděl jsem jménem naší osady. Já jsem Rony. Tohle je Wakin a tohle Bivoj.

Seskákal se svahu do kempoviště a každému z nás obřadně zalomil palec. Jeho dětská ručka tuhle operaci bez potíží zmákla i s Bivojovou tlapou sněžného muže.

-Já jsem Ježíšek, řekl.

To je ale blbá přezdívka, myslel jsem si. I když na Štědrý den je to docela stylové. Pak mi došlo, že si z nás dělá srandu.

-Hele, kluku, kde ses tu vzal? Esisisi nevšim, je zimní odpoledne a za hodinu bude v celým tom obrovským lese tma jako v….

Zvědavě mě pozoroval asi na způsob, jako když překrojíte žížalu a pak sledujete, co ty dvě půlky začnou dělat. Pak vystartoval:

-No řekni to slovo, řekni… Jestli to řekneš, tak dostaneš hovno a né dárky.

Dobrák Wakin si naštěstí všiml, že začínám bobtnat a převzal debatu do svých rukou. Přesněji řečeno podal Ježíškovi hrníček.

-Hele, mladej, máš před sebou dlouhou cestu. Napij se čaje a pak upaluj, ať jsi do tmy doma.

-Tos vystih naprosto přesně, kamaráde, povídá kluk, ještě musím na Blizzard, Netopýry, Zlámanou podkovu, Konvoj, ……….

Pak vyjmenoval prakticky všech sedmnáct osad, jejichž kempy se tyčily tady v Horách na dvaceti čtverečních kilometrech. Bez překlepu.

Nabízelo se jediný rozumný vysvětlení: je to synek hajnýho a o víkendech místo psaní úkolů obíhá les a šmíruje trampský osady. Ta teorie měla jednu vadu na kráse: široko daleko tu byla jediná hájovna Na Babě, a tam měli jen dvě dcery.

Zkusil jsem ještě jednu kontrolní otázku, jedno jméno vynechal:

-A na Dawson půjdeš taky?

Chvíli se zamyslel, dvakrát se podrbal na hlavě.

-Ne, řekl nakonec.

-Proč?

-Tam jde kolega Děda Mráz.

-Cože?!?, zaznělo trojhlasně.

-No jejich šerif Bouda volil komunisty.

A je to tady! O Boudovi se mezi trampy povídalo ledacos, dokonce že je na ňákým česnekovým seznamu. Prej taky dřív na trampy donášel. Ale jak to ten kluk může vědět?!

Hlas lidu potvrzen hlasem božím…Kruci, mně z toho snad jebne! Já nakonec začnu věřit, že on je opravdu Ježíšek.

-Hele, politiku na vandr netahej!

-A náboženství můžu?, odpověděl ten fracek drze.

-Jaký náboženství? Co je to náboženství?, zeptal jsem se ve vyšší tónině.

-Že v něco věříš. Že třeba věříš, že JSEM Ježíšek.

No to je mi paráda! Štědrý den, za chvíli bude tma, ještě jsme ani nepostavili na grog a já tady vedu filozofický debaty s devítiletým klukem, kterýho budeme muset nakonec dovést domů, aby nezabloudil.

-Hele chci nějakej důkaz, že jsi Ježíšek. Nějakej zázrak nebo něco podobnýho.

Udělal rukou kruh nad svojí hlavou a nastala mu tam svatozář. Naše čelisti popadaly do ohniště.

-Stačí?, zeptal se. Z naší strany se nedočkal odpovědi.

Tak zatočil nad hlavou opačným směrem a tím to vypnul.

-Na vandru to normálně nikdy nepoužívám. Lesní zvěř to irituje, přidal vysvětlení.

Bylo to věcné, naprosto přirozené a ekologické, ale přesto se nikdo z nás do diskuse nepřidal.

*

-Už musím. Fakt bych to nestihl. Užijte si to. A děkuju za čaj.

Znova nám obřadně zalomil a začal stoupat do svahu. Ještě dvakrát zablikal svatozáří na pozdrav a zmizel. Už se šeřilo, a tak nebylo jasný, jestli zmizel v lese nebo se stal neviditelným.

Dlouze jsme si to užívali, ten šok i okouzlení a povídali si nesmysly.

-To bude zápis do osadní kroniky! To teda nikdo nemá…

-Nebo to budou mít po dnešku všichni.

-Hele, a jak to moh vědět s tím Boudou?

-To voni si s tím Santa Klausem a Dědou Mrázem všechno řeknou.

*

Najednou jsme měli pocit, že se rozednívá. Když jsme se otočili na pasece zářil třímetrový smrk. Byly na něm krásné ozdoby a hlavně spousta světel, žádná elektrika, samé svíčky a prskavky.

Rozdali jsme si dárky, které jsme pod ním našli. Byly krásné a trampsky užitečné. Byly jednoznačně od něj. My jsme si svoje drobnosti předali už v poledne. Ale nůž, kvůli kterému jsem už půl roku oslintával výkladní skříň prodejny Lesalov pod stromečkem nebyl. To mám za to, jak jsem byl na něj ostrý.

Smrk zářil, stáli jsme tam, čučeli na tu nádheru a nebyli schopni slova.  Teď ještě vyleze z lesa srnka a postaví se vedle toho stromu a kýč bude dokonalý. Ani jsem tu myšlenku nestačil dovést do konce a srnka tam byla.

-Tohle nemá cenu někomu vyprávět. Nikdo by tomu nevěřil, řekl Bivoj.

-Co budem dělat teď?, ptal se Wakin.

-Jde se na půlnoční, řekl jsem. -Poděkovat.

*

Cesta do Černic, kde byl kostel, trvala slabou hodinku. Mlčeli jsme. Já, tramp a od narození zapřísáhlý ateista jsem šel poprvé v životě do kostela. (Tedy nepočítaje nějakou tu prohlídku baroka v rámci vandru.) Myslím, že oba moji spoluohňovníci na tom byli podobně.

Kostel byl plný, mše už začala. Napadlo mě, že Černice snad ani nemohou mít tolik obyvatel, a pak jsem si všiml, že zhruba dvě třetiny přítomných jsou trampové. Hodně známých tváří, zdravili jsme se pohledem. Takže v tom zázrakování nejedeme sami.

Zatímco kněz mluvil o Betlému a o božím narození, napadaly mne samé blbosti. Není papež taky tramp? A jak je to vlastně s vandrováním tam nahoře? Takový anděl, ať dělá co dělá, přes křídlo usárnu nepřehodí. Proč trampové hrají na kytary a ne na varhany? To poslední mě napadlo, když z kůru vytryskla fakt hustá a krásná hudba. Ohlédnu se a co nevidím: Stojí nahoře na zábradlí, šaškuje tam, ruce rozpažené jako že drží balanc, a přebíhá z jednoho konce zábradlí na druhý. Pod ním tak dvanáct metrů. Spadneš frajírku, pomyslím si, ale hned se opravím: proč by to dělal, když je Ježíšek?

Varhany dozněly a mše skončila. Lidé se tiše rozpouštěli do štědrovečerní tmy. Kněz zmizel ve dveřích vedle oltáře. Šel jsem nesměle za ním.

-Pane faráři, můžu se vás na něco zeptat?

-Já vím, na co se chceš ptát. Zase dělal  při mši pitominky, že jo. Měl bych mu vynadat. Ale zase jsem rád, že ze statisíců kostelů na celém světě si na Vánoce vybere vždycky mě.

-Ahoj, ozvalo se za mými zády.

Tvářil se jakoby provinile, ale kněz se jen usmíval.

-Tak co, zeptal se mě Ježíšek, srnka se stavila?

-Přišla!, potvrdil jsem.

-Hele, zeptal  se napůl nesměle a napůl drze, mohl bych teď jít s váma na kemp?

Ty můžeš jako Bůh všechno pomyslel jsem si. Ale navenek jsem se přísně zeptal:

-A co Bůh otec, povolí ti to?

-Ten má teď spousty starostí. To víš, Vánoce….

Neptal jsem se ho, jestli má teplý spacák. Protože Bůh za á) spacák nepotřebuje a za bé) když ho potřebuje, tak si ho zázrakem opatří.

*

Šli jsme ve čtyřech lesem a sněhem zase nahoru. Wakin a Bivoj si to pořád ve svých myslích přehrabovali. Jsme ztracená generace. Nás učili v první třídě z těchhle věcí akorát, že Lenin leží na Rudým náměstí.

Když jsme došli až na kemp, zeptal se:

-Hele, a mohl bych zapálit oheň jednou sirkou?

-Mohl bys, řekl jsem. Ale fakt jednou sirkou. Žádný zázraky.

Přistoupil k připravené hraničce a škrtl. Sirka se rozhořela, postupně zkomírala, ale pak se oheň rozhořel jasným plamenem.

Stejně švindloval. Ale do osady jsme ho nakonec vzali.

Zapomněli mě

12.11.2013 * Jistě si pamatujete na ty otřesné příběhy o japonských vojácích, kteří byli objeveni v džungli tichomořských ostrovů čtyřicet let po skončení druhé světové války. Byli dobře maskovaní, Amíci je nenašli, a tak jim nikdo neřekl, že válka už skončila. Blbej život mezi hady a kořínky s neustále odjištěnou zbraní.

Můj příběh je podobný a přece jen trochu jiný. Snad neprozradím nějaké státní tajemství, a když už, tak snad je to za ta léta promlčené.  Jsem – přes svůj poněkud pokročilý věk – stále vojákem Československé lidové armády. Co víc, jsem nadporučík v záloze.

Dřív se to dělo tak: když už byl někdo uznán natolik senilním, než aby mohl běhat po překážkové dráze, válet se v zákopech nebo dělat rajony, byl povolán na vojenskou správu, tam mu bylo poděkováno za věrnou službu vlasti a byl rozkazem ministra národní obrany vyškrtnut z Československé lidové armády i ze sil Varšavské smlouvy.

Mne takový úděl nepotkal. Někdo asi ztratil moje papíry. (Čímž se zřejmě dopustil velezrady, ale trest smrti byl následně zrušen, takže co s tím. Problém mi tak zůstal na hrbu. Navíc to mělo další nevýhodu: nikdo mě nezval na vojenská cvičení.)

Československá lidová armáda byla prioritně namířena proti NATO. Co když teď vypukne nějaký válečný konflikt, do kterého bude NATO zataženo? Co mi zbyde jiného, než se NATO postavit. Možná nebudu sám, takových nevyškrtnutců bude víc. Třeba dáme dohromady družstvo, a pokud budou i nějací nevyškrtnutí Slováci, tak i četu. Co mě ale děsí nejvíc je, že třeba budu mít nejvyšší šarži a tím pádem budu muset velet. To bude starostí. Někdo nás bude muset vyzbrojit. Logicky následníkem Československé lidové armády je ta naše současná. Tak vyrazím za generálem Pickem a řeknu mu: Hele Picku, máme proti vám bojovat, tak nás musíš vyzbrojit. Bude se jistě ošívat, ale logika bude neúprosná. A ať si nemyslí, že mě odbude nějakými starými krámy. Na Gripen si ve svých letech netroufnu, ale tank jsem řídil.

Možná za mnou domů přijedou nějací vyjednávači OSN a budou se snažit konflikt řešit mírovou cestou. Proč ne, já jsem jako voják byl vždycky pacifista. Ale pokud se nedohodneme, skončí to asi těžkou porážkou NATO. To pak poražený generál Picek přijde s mými náhradními papíry a s velkými poctami mne vyškrtne ze všech evropských armád. A konečně nastane mír.

Zachraňte pildušku

12.3.2013 * Voláme vás na pomoc. Dejte to dál a informujte všechny své známé. V zoologické zahradě v Rožmitále pod Třemšínem je i párek pildušek kamerunských. Živoří tam v otřesných podmínkách. Ani ostatní zvířata v tamní ZOO nemají podmínky dobré. Ale pilduška kamerunská je vzácný živočišný druh, kterému hrozí ve volné přírodě vyhynutí. Aktivisté z ekologického hnutí Platan už bezvýsledně žádali o pomoc místní úřady i policii, dopis středočeskému hejtmanovi zůstal také bez odpovědi. Pomozte zachránit pildušku!

Tohle jsme s mým přítelem Vladimírem jednoho večera napsali a rozeslali na všechny adresy ve svých outlůcích. Zvolili jsme údernou výzvu a nezabíhali do podrobností. Hlavním problémem je, že pilduška kamerunská je hmyzožravec (ne nepodobná našemu krtkovi, ale žije na povrchu), a jako taková se ve své pravlasti živí hlavně termity. Českými mravenci v zajetí nepohrdne, ale jejich těla jsou vytvořena odlišnými druhy bílkovin, které nevyhovují zažívání pildušky a ta viditelně chřadne. A dovážet živé termity ze zámoří do Rožmitálu je pro malou zoologickou zahradu finančně neúnosné. Nehledě na celní a hygienické předpisy, které dovoz termitů do ČR prakticky vylučují.

Rozeslali jsme e-maily a čekali, jestli nás veřejnost podpoří. Dost velkým zklamáním pro nás bylo, že nám nikdo neodpověděl. Nikdo se ani nezeptal, co pildušku vlastně trápí a v čem by mohl pomoci. Nikdo nás nepochválil, že se o pildušku staráme, což pro nás ovšem vůbec nebylo důležité.

Konečně čtvrtý den do mé e-mailové schránky spadla výzva Zachraňte pildušku. Ano ta, kterou jsme s Vladimírem sepsali. Šlo to lavinovitě, a protože všichni korespondenti vložili celý svůj adresář do pole Komu, mohli jsme sledovat, kudy se ta lavina od nás a zase k nám valila. A představovat si, jak každý klepl na tlačítko poslat dál a večer usínal s dobrým pocitem, že přispěl k záchraně pildušky kamerunské.

V dalších dnech nám to chodilo ze všech stran a do dvou týdnů už jsme dvaaosmdesátkrát věděli, že máme pomoci se záchranou pildušky kamerunské. A dozvídali jsme se, že to došlo i našim spolužákům z gymplu, vzdáleným příbuzným na Moravě i českému velvyslanci v Bangladéši.

Podařilo se. Už to věděl celý svět, kdežto pilduška se pořád cpala nestravitelnými českými mravenci. Vlastně necpala…

Pildušku jsme si s Vladimírem vymysleli. Žádná pilduška neexistuje, neexistovala a pravděpodobně ani existovat nebude, natož kamerunská. A už vůbec není podobná krtkovi. V Rožmitále pod Třemšínem není žádná ZOO. Také žádné ekologické hnutí Platan neexistuje, pokud ovšem nevzniklo jako odezva na tenhle náš hoax.

Vy nevíte, co je hoax? To je poplašná, nebezpečná, lživá nebo zbytečná řetězová zpráva, která se šíří e-mailovou sítí. Potkáváte se s nimi hodně často. Nejslavnější je asi ta, co už sedm let shání krev pro holčičku v bratislavské nemocnici, která když ji nedostane, do několika dnů zemře. Nebo jak v sedadlech pařížských (pražských, berounských) kin jsou v sedadlech jehly, infikované HIV. A tak. A statisíce hlupáčků to posílají dál.

Teď se možná na nás s Vladimírem zlobíte, že jsme takovou zprávu vyslali do světa a přiživili se na utrpení pildušky kamerunské. Mohu vás ujistit, že žádná taková zpráva napsána nebyla. A konec konců neexistuje ani můj přítel Vladimír.

Velbloud a mandelinka

28.2.2013 *  Koupil jsem si cigarety Camel. Ne snad kvůli své kuřácké vášni, ale kvůli svým vnoučatům. Ta umějí anglicky pojmenovat všechna možná zvířata od žirafy až po křečka, ale velbloud jim pořád dělá potíže.

Oklikou mě to ale vrátilo do vlastního dětství. Kamelka byla první cigareta v mém životě. Bylo mi osm – a nebudu vás napínat – přežil jsem.

Krabička cigaret Camel byla ve voskované papírové krabici od UNRA. Původně to bylo určeno bojujícím americkým jednotkám, ale válka s Hitlerem skončila dřív, než se předpokládalo, a tak toho hodně zbylo. Přebytky se velmi levně prodávaly občanům poražených i osvobozených státu. Naše rodina byla na vítězné straně a táta toho nakoupil, že jsme měli nakonec plnou skříň. Samý dobrý věci. V oné papírové krabici byla masová konzerva, nějaká pomazánka, sladký krém v konzervě, sušenky, čokoláda, ubrousek, otvírák na konzervy, ty Camelky  a ploché sirky. Hotový poklad. Ale existovaly i samostatné konzervy s kde čím a hlavně se pamatuju na třílitrové pixly s pomerančovým džusem. (Ty pixly měly vlastně asi jeden galon, ale my už jsme se po Vítězném únoru yardy, stopy, inche a galony ve škole neučili.)

V rámci UNRY se dal taky levně koupit džíp nebo náklaďák, ale k tomu se mi rodiče přemluvit nepodařilo.

Ten Vítězný únor se moc nelíbil imperialistům a tak nám za trest poslali amerického brouka – mandelinku bramborovou. S tím moc nenaděláte, mandelinka logicky pocházela z Ameriky, protože brambory taky pocházejí z Ameriky. Mandelince bylo nutné vyhlásit boj. Do přední linie postavili nás školáky, protože jednak jsme byli nejuvědomělejší a za druhé jsme se nemuseli při sběru brouků tak ohýbat. Zítra ráno si všichni přinesli skleničky s víčkem a vyrazili jsme na pole. Jen já jsem doma skleničku s víčkem nenašel, tak jsem popadl konzervičku od džusu. Emerickou. Měla dvě dírky. Jednou se brouci házeli dovnitř a tou druhou se ti šikovnější zase mohli dostat ven. Soudružka učitelka se nejdřív kabonila nad anglickými nápisy na mé nádobě, ale pak řekla, že je to vlastně stylové.

Na poli jsme každý dostali řádek a lezlo se. Byl jsem zklamaný; na mém řádku žádný americký brouk nebyl. Ani na sousedních nebyl. Chyba byla možná v instruktáži. Netušili jsme, jak ten brouk vypadá. Dobový tisk, zejména časopis Dikobraz ho zobrazoval s pruhy a hvězdami na krovkách. V modré a bílé. Tak jsme sbírali kde co, kluci si dávali do skleniček i žížaly a mravence. Jen slunéčka sedmitečná nám paní učitelka lovit zakázala. Ta jsou, děti, přece červená, to je takový sovětský brouček. Tak jsme pro jistotu nechávali na poli i brouky žluté. Z úcty k Mao Ce Tungovi a velkému čínskému lidu.

Došli jsme s klukama na konec řádku a plácli se do trávy. Prej se to dá kouřit, když se to usuší. Co jako? Ta bramborová nať.  Můžem to někdy vyzkoušet. Ale dokud máme lepší, tak asi ne. A vytáhl jsem z kapsy krabičku s velbloudem.

Chleba a ryby

16.2.2013 * Na jedné masové demonstraci – no řekněme spíš shromáždění – Ježíš kázal a kázal a lidi poslouchali a poslouchali. Trvalo to už dlouho. Jeden z apoštolů, který měl na starosti produkci toho setkání, se přitočil k Ježíšovi a šeptá: Kristepane, ty tady mluvíš už mnoho hodin a lidi mají hlad.

I vyzval Ježíš své publikum, jestli tu někdo má nějaké potraviny, ať je přinese k řečnickému pultu. Velmi zdráhavě přinesli někteří (ideje jsou ideje, ale žrádlo je žrádlo), co měli u sebe. Na pódiu se tak sešly dva chleby a pět ryb. Tady se ale inventarizace rozchází. Některé prameny tvrdí naopak, že to bylo pět chlebů a dvě ryby.

Jak se dobrat pravdy? Prameny ani neuvádějí, kde přesně se ta demonstrace konala. Pokud by to bylo ve vnitrozemí, bylo by pravděpodobnější více chlebů a málo ryb. Více na pobřeží moře zas mohly ryby převládat. Leda že by… se to konalo ve vnitrozemí a ty ryby byly uloveny v Mrtvém moři.

Ať tak či tak, Ježíš začal lámat a krájet a sytit davy. Není jisté, jestli všichni dostali kus chleba i kus ryby. Ale protože Ježíš byl jako Bůh navýsost spravedlivý, řešil to jistě tak, že tomu, na koho zbyl rybí ocas se spoustou kostiček, dal o to větší kus chleba. Zástupy se nasytily a mohlo se pokračovat  v přednášce.

Tak tam všichni seděli a poslouchali, ale v neděli ráno (což byl první pracovní den po šábesu) museli do práce, tak se v klidu rozešli do svých domovů.

Ptal jsem se mnoha církevních autorit, jak to bylo s počtem těch chlebů a ryb. Žádný z nich mi nebyl schopen dát jednoznačnou a uspokojivou odpověď. (Co je na těch theofakultách vlastně učí?) Asi se budu muset pro odpověď vydat za rabínem. Jenže toho žádné Nové zákony nezajímají a už vůbec ne nestandardní ekonomické postupy v oblasti zásobování obyvatelstva potravinami.

Andělé

27.12.2012 * Eterické bytosti. Mají křídla a zřejmě nemají pohlaví. Asi ho nepotřebují. Na sex by stejně neměli čas a navíc v nebi je na všechno vidět.

Důležitější je, že andělů je obrovská až nepředstavitelná masa. Na Zemi žije sedm miliard lidí. Každý má svého anděla strážného. I mimino, i masový vrah. Být strážným andělem masového vraha, měl bych asi smíšené pocity. Ale advokáti to taky nemaj lehký. Takže sedm miliard strážných andělů. K tomu si připočtěte anděly, co se starají o administrativu, nebeskou správu, logistiku, letový provoz, kontrolory andělů, kontrolory kontrolorů andělů, útvary rychlého nasazení proti pekelné hrozbě, kůry andělské a v neposlední řadě boží ochranku. To se suma sumárum už ani v miliardách nedá počítat.  A jistě taky existuje početná masa andělů-důchodců, co se starali o lidi, kteří tu žili před námi. A o ty taky musí někdo pečovat v andělských domovech důchodců.

To všechno dohromady musí stát strašný prachy. Na druhou stranu andělé nemají základní lidské potřeby. Nepotřebují jíst, o sexu už jsem mluvil a ani se neoblékají. Andělé žijí a pracují nazí. To jen my lidé je zdvořile zobrazujeme v dlouhém rouše, on by také na takového nahého bezpohlavce nebyl moc zajímavý pohled. Na tom všem tedy nebeský rozpočet ušetří. Šetří se i na propagaci. Pánu Bohu je šumák, jestli v něj lidi věří nebo nevěří.

Strážní andělé vykonávají svou funkci většinou mlčky. Jen ve vypjatých situacích zvolí laskavé pokyny: „Hele, ty pitomečku, nelez k těm kamnům nebo se spálíš.“ „Vodlož ten mobil, kreténe, a věnuj se řízení!“

Andělé jsou, jak známo, nesmrtelní. Je evidován pouze jediný případ, kdy nešikovný anděl byl přeseknut na dvě půlky rotorem vrtulníku. Bohužel to byl strážný anděl pilota, a tak šel vrtulník k zemi.