Archiv pro rubriku: Společnost

V tomhle žijeme. Někdy rádi, někdy musíme.

Kdy zanikne český národ?

Statistika je bestie, zvlášť když si hraje s demografickými údaji.

Prostá reprodukce obyvatelstva vyžaduje minimálně 2,1 dítěte na matku. Aktuálně je to v Česku 1,53 dítěte na matku. Při stejném poměru holčiček a chlapečků to znamená, že v další generaci bude už matek jen 76% dnešního stavu. Pokud se nic nezmění, budou mít tyto matky 58% holčiček dnešního stavu žen. Znamená to, že za dvě generace, tedy za padesát let, se počet Čechů sníží na polovinu.  A za století na méně než čtvrtinu.

Je třeba ale vzít v úvahu i to, že řada párů se bude marně pokoušet o přirozené oplodnění. Možná částečně pomůže oplodňování umělé. Ale jisté to není.

Je pravděpodobné, že řada žen nebo i párů se rozhodne zůstat bezdětná. Nad důvody nebádejme. Při nedávné hysterické debatě nad Žáčkovou básničkou jsem v diskusích mnohokrát četl tuto větu: Žena má právo se rozhodnout, jestli bude mít děti nebo ne. Lidskoprávní hledisko se tady střetává s pohledem demografickým. Svoboda jednotlivce je neoddiskutovatelnou prioritou. Je ovšem možné, že tím pádem český národ za oněch padesát až sto let přestane existovat nebo to bude už jen defilé nevrlých gerontů. Jasně, takhle už zmizelo ze světa mnoho národů. Etruskové, Féničané nebo Lužičtí Srbové. Svět se vyvíjí.

Prostor mezi Šumavou a Beskydem se i potom jistě nějak migračně vyplní. Jen zanikne jazyk, zanikne kultura, Čapka a Vančuru už nikdo nebude číst.

Prosinec

Je tu prosinec. Západní křesťané postupně zapalují svíčky na adventních věncích a chystají se dvoutisícíšestnáctý příchod Krista. Židé budou slavit Chanuku, zapalovat světla na devítiramenném svícnu, dávat si dárky a budou si připomínat 5776. výročí vzniku světa. (Vlastně asi nikdo neví, jestli se to počítá od chvíle, kdy si Bůh poprvé oblékl montérky nebo až od okamžiku, kdy Adamovi laparoskopicky vyoperoval žebro.) Někteří muslimové budou pro větší slávu Alláha popravovat novináře nebo střílet do křesťanů, Jezídů, Kurdů a dalších nevěřících psů. Jiní muslimové, pokud se neutopí na voru cestou do Itálie, usadí se nakonec někde v Amsterodamu, Dortmundu nebo Basileji a budou chtít zakázat vánoční strom na náměstí, protože je v rozporu s jejich vírou. Co udělají pravoslavní, neví nikdo. Ale zdá se, že i tam na Východě bude zima, protože v Donbasu už se zase střílí místo aby se  kutalo uhlí.

Hlavně aby nebyl troska.

A potřebujeme vůbec nějakého prezidenta? Není ta funkce v naší zemi jaksi navíc? Jasně, budou hlasitosti, že už Masaryk a tak. Jenže kromě Masaryka a Havla jsme si dobrých prezidentů moc neužili. Já vím, vnější vlivy a vůbec, ostatně i těm dvěma úspěšným to hlavně vnější vlivy naladily do pozitivna.

Jenže když se rozhlédnete po krajině, tak nikde nic. Pithart nechce, Eben nechce. A pár skutečných osobností je fakt už v kmetském věku, jiní se snad rozmýšlejí.

Představme si, že bychom žádného prezidenta prostě neměli. Ostatní nevyšší ústavní činitelé – předsedové vlády, sněmovny a senátu by si ty práce rozdělili. Jeden by vítal zahraniční návštěvy, druhý jmenoval profesory a generály, třetí rozdával metály, a kdyby nebylo zbytí, tak i milosti. I tihle pánové by ovšem museli dosahovat určitých kvalit. Na hradě by seděl nějaký kastelán. Ještě nevím, co s hradní stráží, ale kladení věnců je vždycky dost.

Neprojde to. Když to tak bylo sto let, tak to musí být nafurt, řeknou tradicionalisté. Roajalisté budou chtít nějakého monarchu, ale budou překřičeni.

A tak budeme hledat, špendlíčky hrabat, i kdybychom Říp i Blaník měli rozhrabat.

V první řadě je tu stávající prezident, který by určitě i se svými nejvěrnějšími chtěl repete. Voličů má zřejmě dost, vždyť je nachytal na odpor k Pražákům a inteligentům. Ale nic nevíme jistě, od jeho elektorátu se za ty roky odlouplo jistě hodně zklamaných vulgaritou a buranstvím prezidenta i tím jako stál na Albertově vedle Konvičky. Pak taky těch, co už se nebojí, že jim sudeťáci budou zabírat chalupy. A taky ti migranti mu to kazí, že se k nám nehrnou, aby proti nim mohl ostřeji vystoupit.

Zásadnější problémy pro další nominaci má Miloš Zeman dva. Dnes můžeme v přímém přenosu sledovat, jak se den ze dne zhoršuje jeho zdraví a jak je unavenější. Dokáže si to někdo představit o sedm let později násobené přirozenými příznaky duševního stáří? Druhým problémem může být očekávaná zahraniční podpora. Z pohledu městského voliče nás Zeman táhne na Východ, ale z pohledu Vladimíra Putina nedělá (a nemůže) dost pro zmírnění evropských restrikcí vůči Rusku. Řečnit na Rhodu je trochu nic. Ještě dál na východ jsme si to teď tak Dalajlámou trochu polepili, klidně může dojít k zastavení mnohého, nejen příspěvků na volební podporu.

Většina zatím raději vyčkává. Sólisté kromě těch tradičně nesoudných už vědí, že strkat prachy, energii a jméno do předem ztracené války je nemoudré. A čekat zviditelnění, když skončíte na konci pelotonu, moc nemůžete. Podobně je na tom většina stran a hnutí, z vlastních řad nemají co prodat. Nabízet Škromacha už asi napadne málokoho. Možná se hledá mimo stranické barvy, plichtí koalice, ale na všechno je zatím brzo.

Občas někdo něco plácne nebo něco uklouzne. Babiš zmínil jméno Stropnický. Logicky asi můžeme věřit, že jde o otce, Matěj, doufejme, ještě nedosáhl věku. Nevíme, co na to Stropnický senior. Je mi sympatický, hrával kdysi jako písničkář na mých festivalech. Jsou tu ale i nějaká ale. Prezidenta potřebujeme nadstranického a už vůbec ne vzešlého z ANO.

Dá se čekat, že tentokrát půjde ještě o větší peníze než minule. Domácí zdroje jsou, ale když ještě dvakrát pozveme Dalajlámu, ty cizí asi definitivně vyschnou.

Michal Horáček je hrdinným průkopníkem, který strká hlavu na špalek. Ze začátku to vypadalo cekem přítulně, no mezi Zemany a Škromachy je každý jednooký králem. Trollové zaplavují diskuse, ať už je vede putinovsko-zemanovský tah na urnu nebo taková ta kouzelná česká libůstka být zásadně proti čemukoliv. Už je třeba vytočilo, že má Michal Horáček doma hodně knih. Na druhé straně do novin pouští dost nepřijatelné názory. A „přivlastnit“ si protestní večírek na Staromáku, byl opravdu lapsus.

Zatím je ještě brzy. Uvidíme, co nás ještě před volbami čeká za zajímavosti i za hrůzy. A tak opět na začátek: Potřebujeme vůbec prezidenta?

 

Máme občany vodit za ručičku?

Máme občany vodit za ručičku?

Tak nám poslanci darovali k Vánocům další zákon. Nevím kolikátý letos už, ale dá se to zjistit, protože zákony jsou číslované.

Volíme své zastupitele s pocitem, že budou hájit naše zájmy. Myslím, že i v našem zákonodárném sboru existuje několik lidí, kteří při nástupu sami věří, že to budou dělat. Postupem času ve funkci se to ale mění. V politicích se nějak převrátí jejich duševní metabolismus nebo co. Dál hájí zájmy voličů. Ale přestává je zajímat, co by ti voliči chtěli. Sami teď vědí nejlépe, co je zájem jejich voličů. A aby to prosadili, upletou na to zákon. To pro případ, že by si jejich voliči mysleli, že jejich zájem je něco jiného. Zákonem se to a to zakáže a to a to povolí. Volič si nemá co myslet, volič má jednou za čtyři roky volit.

Zákonů máme tolik, že se v nich ani prase nevyzná. Když se nevyzná, taky nedodržuje. Většinou to nedodržování nikomu nevadí. Leda až do chvíle, kdy je někomu stoupnuto na kuří oko.

O většině letos přijatých zákonů možná nemáte tušení. Ale o zákonu, který plošně zakazuje kouření v restauracích, jste asi slyšeli. Zákon ale přichází v čase, kdy ve většině restaurací už se dávno nekouří, v těch, co se jí, určitě. Společnost mohla v poměrně brzké době dospět ke konsenzu: je dobré a rozumné v restauracích nekouřit. Nikoliv, my potřebujeme i na tohle zákon.
Lidé chodí do lesa a minimálně během posledních tří dekád si uvědomili, že v lese se nehuláká, nelámou se větve a nekope se do muchomůrek. A nenosí se do lesa odpady. Funguje to a naštěstí žádného poslance nenapadlo, že by na to mohl být zákon. Stejně tak mladí a zdraví pouštějí v tramvaji sednout staré, nemocné a těhotné (v Praze zažívám na vlastní šediny). A také se to obejde bez zákonného předpisu.

Obecně by se ve společnosti dalo domluvit plno věcí zcela přirozeně a bez paragrafů. Občané by měli k dohodnutým věcem bližší vztah než k těm, které jim úřad nařizuje.

Jenže si uvědomme, co je náplní dvoukomorového parlamentu a za co berou poslanci své hodně nemalé platy. Zákonodárci – jak už název napovídá – vymýšlejí, připravují, mění a schvalují zákony. Aby si zasloužili ty mimořádné platy, chrlí zákony na běžícím pásu. A zejména v poslední době se zdá, že s jídlem roste chuť a zákony postupně slouží k utahování šroubů, buzeraci, byrokracii, prostě k omezování naši svobody. A říká se tomu elegantněji regulace.

Chtělo by to zabrzdit, zařadit zpátečku a podívat se na všechny zákony, jestli je společnost opravdu nutně potřebuje. Těsně po Listopadu jsme zrušili 2000 komunistických zákonů, a co se stalo? Nic, společnost se nadechla. Časem ale „vstali noví politici“ a začali naši legislativu opět zaplavovat legislativním smogem. Měli bychom se zajímat, kdo z politiků vymýšlí, navrhuje a schvaluje některé zákony proti rozumu a proti svobodě a regulaci. A tyhle politiky bychom si měli dobře pamatovat při volbách.

Naše svátky dělíme na významné a nevýznamné.

Dnes je státní svátek, kdy můžete nakupovat v hypermarketech. Tento svátek nepatří podle našich poslanců k významným.
Sedm významných svátků, kdy jsou velké obchody podle zákona zavřeny:
1.1. – Konec Československé republiky. A po Silvestru stejně nikdo moc nepije.
Velikonoční pondělí – Všichni už při mrskání nakoupili jinde.
8. 5. – Den, kdy jsme vyhnali nacisty z Prahy a o den později přijela Rudá armáda.
28. 9. – Den, kdy jsme zabili svého vládce.
28.10. – Den, kdy jsme založili Československou republiku, která bude hned 1.1. zrušena.
25.12. – Všichni jsou přežraní a nikam do obchodu by nedošli.
26. 12. – Milá připomínka komunistického představitele Miroslava Štěpána.

Musíme se množit?

Ze všech stran jsme politiky i odborníky přesvědčováni, že náš národ vymírá, že 1,6 dítěte na jednu matku je málo, že mladá generace neuživí nás staré, až budeme v důchodu. A jiní nás přesvědčují, že potřebujeme doplňovat početní stavy o cizozemce a že taková imigrace z Blízkého východu by pro nás byla vlastně požehnáním nejen kvůli multikulturnímu obohacení, ale také pro příliv pracovní síly. A prý nám hrozí, že když neuděláme jedno nebo druhé, bude nás na konci století pouhých pět milionů.

No a? Sociologové tvrdí, že s prodlužujícím se věkem populace bude přibývat důchodců a ubývat na ně pracujících. S počtem starochů v důchodu toho asi moc neuděláme, ale bude (doufejme) přibývat profesí, v nichž bude člověk moci (a rád) pracovat do sedmdesáti.

A taky někteří pracující uživí těch nepracujících třeba víc. Ono totiž tolik nezáleží na tom, kolik pracujících lidí bude starce a jiné potřebné lidi živit, ale JAK.

Struktura společnosti a její ekonomiky se prudce mění. Před sto lety pracovala v zemědělství víc než polovina lidí. Dnes jsou to tři procenta. Podobné je to s průmyslovou výrobou. Automatizace, organizace, digitalizace a další „ace“ snižují potřebu pracovní síly při výrobě.

Nikdo to asi přesně nespočítal, ale přiznejme si, že národní důchod – nebo jak to chcete nazývat – tvoří už dnes poměrně nevysoké procento obyvatel. Živíme důchodce, školáky, nemocné, lidi bez práce a lidi práceneschopné. Kopáč možná uživí jednoho důchodce. Špičkový inženýr jich může uživit dvacet.

Ovšem existuje i podstatné množství pracujících lidí, kteří sice slouží celku, ale nevytvářejí přímé hodnoty. Školství, zdravotnictví, armáda, policie i hasiči. A taky stále rostoucí armáda úředníků. Činnost řady z nich nejen neslouží celku, naopak ho kontraproduktivně omezuje. Ti všichni jsou odměňováni z toho, co vytvoří ta malá (a dnes i šikanovaná) skupina produktivních lidí.

Napsal jsem, že nezáleží tak moc na tom, kolik lidí bude vytvářet hodnoty, ale JAK. Pořád si stěžujeme, že Česko je montovna. Ano, člověk u pásu sice nějaké hodnoty vytváří. Ale špičkový odborník nebo podnikatel s nápady může hodnot vytvářet mnohonásobně víc. Děláme s tím něco? Nic. Spíš to brzdíme. Podnikatele a novátory omezujeme množstvím nesmyslných a nepřehledných zákonů. A naše zaostalé školství? Až na spíše soukromé výjimky nepodporujeme talenty. Podporujeme průměr. A nápad s inkluzí je dalším krokem k omezování těch dobrých a nejlepších. Zase vychováme další zaměstnance do montoven.

Snad vysoké školy odhalí talenty, které se stanou pro naši společnost a ekonomiku přínosem. Kdeže. Našprtaní maturanti se strachem z matematiky odcházejí na humanitní fakulty, kde studují sociální antropologii nebo gender studies, obory bez uplatnění a hlavně bez viditelného přínosu pro společnost. Zakládají neziskovky, protože jinak se neuživí. A skupinka vytvářející hodnoty se stále zmenšuje.

 

Poštovní schránka před volbami.

Volby jsou ještě daleko. Ale každý den mi chodí do schránky letáky jednotlivých stran a hnutí.

Budete si možná myslet, že jsem blázen, ale já je čtu. Tvářemi kandidátů se liší, někteří jsou staří, jiní mladí, jedni odulí, jiní kostnatí. Jedni mají odhodlané výrazy. Všechno změní. Ti druzí mají obvykle nůžky v ruce. Něco otevírají, něco zahajují. Tohle všechno jsme postavili. Bude líp. Ještě líp. Ti s odhodlanými výrazy říkají, že by mohlo být líp. Kdyby to vzali do ruky, tak by se nekradlo.

Stejná písnička. Všichni kradou, říkají. Už kradou i ti, co před minulými volbami říkali, že všichni kradou.

Volič má rád jednoduchá hesla. A volič fandí těm, kteří zatím neměli možnost krást. Kdo by se zdržoval informací o jednotlivých kandidátech? Že v té staré straně kradl? No tak když přešel do té nové čisté strany, už určitě krást nebude. Tak mu dáme hlas.

Volební programy? To je moc písmenek. Stačí líbivá hesla na letácích. Kdo by ztrácel čas nějakým gůglováním programů? Za půl hodiny začíná na Nově seriál.

*

Přesto mám řešení. K čemu volební letáky všech stran? V lepším případě je odneseme do tříděného sběru. Ty jejich programy jsou si až na jednotlivosti hodně podobné.

Prostě uděláme jeden leták pro všechny kandidující strany a hnutí. Žádné velké papíry. Tabulka s jednotlivými programovými body. Strany prostě zakřížkují, že budou prosazovat to a tohle. A odmítat tamto.

Hned si vybereme, co nám vyhovuje. A taky zjistíme, že plno stran je úplně zbytečných.

Do dalších voleb pak už bude mít tabulka dvě kolonky v každém bodě. Co ta strana slibuje a co do teď skutečně udělala.

Zvědavý občan

Je čas burčáku. Nejsem žádný velký fanda, ale jednou dvakrát za podzim si litřík koupím. U nás ve městě se – celkem logicky – prodává v květinářství. Tedy prodával se každý rok, letos nikoliv. Měli demižon za pultem. Vypadalo to jako burčák, šumělo to jako burčák, chutnalo to jako burčák. Na demižonu byla cedule „Částečně zkvašený hroznový mošt.“ –Nechci částečně zkvašený, chci burčák. –Ale on to je burčák, jen se to nesmí tak jmenovat. Je z hroznů, které nepocházejí z České republiky. Dokonce přišla kontrola ze Státní zemědělské inspekce a cedulka se musela přepsat. -Je to teda burčák nebo ne?, ptal se inspektorky zvědavý občan před pultem. –Ano je, odpověděla rozpačitě inspektorka. Zvědavý občan se chtěl nejdřív naštvat na bruselskou byrokracii. Ale pak si uvědomil, že tohle je jasné dílo úředníků domácích. Kterým stojí v zádech mafiózové z české nebo spíš moravské vinařské lobby.  Částečně zkvašené. Taky vám připadá, že jsme země idiotů?

Změna tohoto blogu

Asi jste byli zvyklí, že můj blog tady (nemyslím ten na iDNES) vypadal jinak. Původní redakční systém musel můj hostitel zrušit a nahradit ho široce použitelným systémem Word Press.
Znamenalo to pro mne překopírovat přes tři stovky mých příspěvků. Už je vše hotové, blog se bude dále zlepšovat, ale jedna vada zůstala: staré příspěvky jsou seřazeny chronologicky jen v rámci rubrik. Skutečné datum původního publikování starých příspěvků je zařazeno na začátku textu.

Co by si Mojžíš počal s Čechy?

30.7.2016 *  Vypadá to, že po sedmadvaceti letech zatím lež a nenávist vedou na body.

V tomto národě je to víceméně samozřejmostí. Minimálně od roku 1620 jsme žili podrobeni v přetvářce. V době moderní to gradovalo, jen porobitelé se rychleji střídali. Češi je bytostně nenáviděli, ale lísali se k nim. Tak vypadá zákon o přežití. Chudáci Poláci pořád za něco bojovali, například za svobodu. To my jsme se vždycky nechali osvobodit někým jiným, i když to často znamenalo novou porobu.

Všechny generace tady žily většinou ve lži a nenávisti. Nemůžeme se už zeptat těch, co pamatovali Rakousko Uhersko. S jakým nadšením shazovali z úřadů rakouské orlíčky, ale ty úřady nechaly v nové republice fungovat dál. Jásali s nulovými zásluhami, o naší svobodě rozhodl výsledek války.

S jakým nadšením jejich potomci přemalovávali v Květnu německé nápisy, s jakou vervou vyháněli, mlátili a okrádali Němce ze Sudet. Nenávist k rakouské monarchii se přetavila k nenávisti ke všem Němcům, i k těm, co nám neublížili. Radovali se s nulovými zásluhami, o naší svobodě rozhodl výsledek války.

Nadšeně vítali osvoboditele a hned potom vlezli do chomoutu nového zotročení, když většina národa volila komunisty. S žádným jiným národem „tábora míru a socialismu“ to Stalin neměl tak jednoduché. Pozdě pak bylo bycha honit, když začaly popravy a Jáchymov. Národ žil ve lži a zase začal nenávidět. Čtyřicet let.

Nakonec nás osvobodila Amerika (což si v nenávisti nikdy nepřipustíme) tím, že „uzbrojila“ sovětský kolos, a Gorbačov, který zjistil, že už to dál prostě nejde. My jsme si zazvonili klíči a bylo. Většina si lhala, že teď bude socialisticky pracovat a kapitalisticky žít. A při čekání, kdy už ten ráj přijde, si lidé nevšímali, co se dělo pod povrchem i na očích. Ono de facto nebylo po komunistech moc co rozkrádat, ale stačilo. A máme zase koho nenávidět.

Výhoda (nebo snad nevýhoda) je, že můžeme nenávidět demokraticky. Někdo nenávidí pravici, jiný levici. Pravdoláskaře. Miliardáře. Houmlesáky. Mladé. Staré. Někdo nenávidí zbohatlíky, jiný Romy. Další buď developery nebo zelené. Cyklisty a automobilisty, ochránce přírody nebo trampy.

Nenávist máme propracovanou i globálně, odráží se v naší malosti. Někdo nenávidí USA, jiný Rusko. Jiné nenávisti jsou spíš strachy, někdy dost oprávněné. Strach z muslimů, z války, z Putina, z nedostatku ropy, z blackoutu…

 

Rodná sestra nenávisti – lež už nás prostupuje mnohem víc než kdykoliv předtím. Díky politice, pomatencům a internetu už nikdo neví, co je lež a co je pravda. Nebo jestli vůbec nějaká pravda existuje. Národ zblblý bulvárem naslouchá Hájkům, Bartošům a Humlům. Nebo hlasatelům nových pravd ve stranách vznikajících na běžícím pásu. Protože politika už přece není nic jiného než byznys.

Tradice lži a nenávisti je v tomto národě hluboko. Těžko říct, co budeme 17. listopadu slavit. Nepůjde Grebeníček zapálit svíčku do podchodu na Národní, aby ta lež už byla dokonalá?

Mojžíš vodil Židy čtyřicet let po poušti z prostého důvodu – aby vymřela generace uvyklá žít v egyptském otroctví. Dnes se věk prodlužuje, takže nám čtyřicet let nebude asi stačit. Ale co, první čtvrtstoletí už máme za sebou. Až naši vnuci snad jednou zjistí, že pravda a případně i láska jsou lepší. Jenže to my už tu dávno nebudem, takže se nedozvíme, jestli pravda a láska přeci jen náhodou nezvítězily.  

Co by si Mojžíš počal s Čechy?

 24.8.2016 * Vypadá to, že po sedmadvaceti letech zatím lež a nenávist vedou na body.

V tomto národě je to víceméně samozřejmostí. Minimálně od roku 1620 jsme žili podrobeni v přetvářce. V době moderní to gradovalo, jen porobitelé se rychleji střídali. Češi je bytostně nenáviděli, ale lísali se k nim. Tak vypadá zákon o přežití. Chudáci Poláci pořád za něco bojovali, například za svobodu. To my jsme se vždycky nechali osvobodit někým jiným, i když to často znamenalo novou porobu.

Všechny generace tady žily většinou ve lži a nenávisti. Nemůžeme se už zeptat těch, co pamatovali Rakousko Uhersko. S jakým nadšením shazovali z úřadů rakouské orlíčky, ale ty úřady nechaly v nové republice fungovat dál. Jásali s nulovými zásluhami, o naší svobodě rozhodl výsledek války.

S jakým nadšením jejich potomci přemalovávali v Květnu německé nápisy, s jakou vervou vyháněli, mlátili a okrádali Němce ze Sudet. Nenávist k rakouské monarchii se přetavila k nenávisti ke všem Němcům, i k těm, co nám neublížili. Radovali se s nulovými zásluhami, o naší svobodě rozhodl výsledek války.

Nadšeně vítali osvoboditele a hned potom vlezli do chomoutu nového zotročení, když většina národa volila komunisty. S žádným jiným národem „tábora míru a socialismu“ to Stalin neměl tak jednoduché. Pozdě pak bylo bycha honit, když začaly popravy a Jáchymov. Národ žil ve lži a zase začal nenávidět. Čtyřicet let.

Nakonec nás osvobodila Amerika (což si v nenávisti nikdy nepřipustíme) tím, že „uzbrojila“ sovětský kolos, a Gorbačov, který zjistil, že už to dál prostě nejde. My jsme si zazvonili klíči a bylo. Většina si lhala, že teď bude socialisticky pracovat a kapitalisticky žít. A při čekání, kdy už ten ráj přijde, si lidé nevšímali, co se dělo pod povrchem i na očích. Ono de facto nebylo po komunistech moc co rozkrádat, ale stačilo. A máme zase koho nenávidět.

Výhoda (nebo snad nevýhoda) je, že můžeme nenávidět demokraticky. Někdo nenávidí pravici, jiný levici. Pravdoláskaře. Miliardáře. Houmlesáky. Mladé. Staré. Někdo nenávidí zbohatlíky, jiný Romy. Další buď developery nebo zelené. Cyklisty a automobilisty, ochránce přírody nebo trampy.

Nenávist máme propracovanou i globálně, odráží se v naší malosti. Někdo nenávidí USA, jiný Rusko. Jiné nenávisti jsou spíš strachy, někdy dost oprávněné. Strach z muslimů, z války, z Putina, z nedostatku ropy, z blackoutu…

Rodná sestra nenávisti – lež už nás prostupuje mnohem víc než kdykoliv předtím. Díky politice, pomatencům a internetu už nikdo neví, co je lež a co je pravda. Nebo jestli vůbec nějaká pravda existuje. Národ zblblý bulvárem naslouchá Hájkům, Bartošům a Humlům. Nebo hlasatelům nových pravd ve stranách vznikajících na běžícím pásu. Protože politika už přece není nic jiného než byznys.

Tradice lži a nenávisti je v tomto národě hluboko. Těžko říct, co budeme 17. listopadu slavit. Nepůjde Grebeníček zapálit svíčku do podchodu na Národní, aby ta lež už byla dokonalá?

Mojžíš vodil Židy čtyřicet let po poušti z prostého důvodu – aby vymřela generace uvyklá žít v egyptském otroctví. Dnes se věk prodlužuje, takže nám čtyřicet let nebude asi stačit. Ale co, první čtvrtstoletí už máme za sebou. Až naši vnuci snad jednou zjistí, že pravda a případně i láska jsou lepší. Jenže to my už tu dávno nebudem, takže se nedozvíme, jestli pravda a láska přeci jen náhodou nezvítězily.