Archiv pro rubriku: Příběhy, básně a povídky

Co se stalo i nestalo a co mě napadlo.

Moje nejhezčí trampský Vánoce.

 

Povídka Moje nejhezčí trampský Vánoce 
vyšla v roce 2007 v mojí povídkové knize Udělali mi 
něco s palcem. *** 

6.12.2013 * Bylo to divný. Seděli jsme kolem ohně zachumlaní do vaťáků, oheň hřál tak na půl plynu, ale naštěstí slunce se teprve chystalo za špičky stromů. Byl Štědrý den 13:00. Odpoledne se líně vleklo, ostatně s plným žaludkem se odpoledne vždycky líně vleče. Wakin před obědem vyhrožoval, že bude slavnostní oběd servírovat ve stříbrných ešusech, ale nakonec jsme kotlety jedli zase z hliníku.

Prostě taková normální pravá kamarádská sváteční nálada, nebejt toho vetřelce.

Objevil se na svahu nad kempem a ze začátku jsem ho viděl jenom já. Byl bloňďák, byl drobný s roztomilým kukučem a bylo mu tak devět.

Kamarádi si všimli, že jsem zahleděn, a otočili se.

-Ahoj, řekl s přirozeností zkušeného lovce bizonů. Vypadal nadrzle,  ale něčím, nedalo se přesně říct čím, byl sympatický.

-Ahoj, odpověděl jsem jménem naší osady. Já jsem Rony. Tohle je Wakin a tohle Bivoj.

Seskákal se svahu do kempoviště a každému z nás obřadně zalomil palec. Jeho dětská ručka tuhle operaci bez potíží zmákla i s Bivojovou tlapou sněžného muže.

-Já jsem Ježíšek, řekl.

To je ale blbá přezdívka, myslel jsem si. I když na Štědrý den je to docela stylové. Pak mi došlo, že si z nás dělá srandu.

-Hele, kluku, kde ses tu vzal? Esisisi nevšim, je zimní odpoledne a za hodinu bude v celým tom obrovským lese tma jako v….

Zvědavě mě pozoroval asi na způsob, jako když překrojíte žížalu a pak sledujete, co ty dvě půlky začnou dělat. Pak vystartoval:

-No řekni to slovo, řekni… Jestli to řekneš, tak dostaneš hovno a né dárky.

Dobrák Wakin si naštěstí všiml, že začínám bobtnat a převzal debatu do svých rukou. Přesněji řečeno podal Ježíškovi hrníček.

-Hele, mladej, máš před sebou dlouhou cestu. Napij se čaje a pak upaluj, ať jsi do tmy doma.

-Tos vystih naprosto přesně, kamaráde, povídá kluk, ještě musím na Blizzard, Netopýry, Zlámanou podkovu, Konvoj, ……….

Pak vyjmenoval prakticky všech sedmnáct osad, jejichž kempy se tyčily tady v Horách na dvaceti čtverečních kilometrech. Bez překlepu.

Nabízelo se jediný rozumný vysvětlení: je to synek hajnýho a o víkendech místo psaní úkolů obíhá les a šmíruje trampský osady. Ta teorie měla jednu vadu na kráse: široko daleko tu byla jediná hájovna Na Babě, a tam měli jen dvě dcery.

Zkusil jsem ještě jednu kontrolní otázku, jedno jméno vynechal:

-A na Dawson půjdeš taky?

Chvíli se zamyslel, dvakrát se podrbal na hlavě.

-Ne, řekl nakonec.

-Proč?

-Tam jde kolega Děda Mráz.

-Cože?!?, zaznělo trojhlasně.

-No jejich šerif Bouda volil komunisty.

A je to tady! O Boudovi se mezi trampy povídalo ledacos, dokonce že je na ňákým česnekovým seznamu. Prej taky dřív na trampy donášel. Ale jak to ten kluk může vědět?!

Hlas lidu potvrzen hlasem božím…Kruci, mně z toho snad jebne! Já nakonec začnu věřit, že on je opravdu Ježíšek.

-Hele, politiku na vandr netahej!

-A náboženství můžu?, odpověděl ten fracek drze.

-Jaký náboženství? Co je to náboženství?, zeptal jsem se ve vyšší tónině.

-Že v něco věříš. Že třeba věříš, že JSEM Ježíšek.

No to je mi paráda! Štědrý den, za chvíli bude tma, ještě jsme ani nepostavili na grog a já tady vedu filozofický debaty s devítiletým klukem, kterýho budeme muset nakonec dovést domů, aby nezabloudil.

-Hele chci nějakej důkaz, že jsi Ježíšek. Nějakej zázrak nebo něco podobnýho.

Udělal rukou kruh nad svojí hlavou a nastala mu tam svatozář. Naše čelisti popadaly do ohniště.

-Stačí?, zeptal se. Z naší strany se nedočkal odpovědi.

Tak zatočil nad hlavou opačným směrem a tím to vypnul.

-Na vandru to normálně nikdy nepoužívám. Lesní zvěř to irituje, přidal vysvětlení.

Bylo to věcné, naprosto přirozené a ekologické, ale přesto se nikdo z nás do diskuse nepřidal.

*

-Už musím. Fakt bych to nestihl. Užijte si to. A děkuju za čaj.

Znova nám obřadně zalomil a začal stoupat do svahu. Ještě dvakrát zablikal svatozáří na pozdrav a zmizel. Už se šeřilo, a tak nebylo jasný, jestli zmizel v lese nebo se stal neviditelným.

Dlouze jsme si to užívali, ten šok i okouzlení a povídali si nesmysly.

-To bude zápis do osadní kroniky! To teda nikdo nemá…

-Nebo to budou mít po dnešku všichni.

-Hele, a jak to moh vědět s tím Boudou?

-To voni si s tím Santa Klausem a Dědou Mrázem všechno řeknou.

*

Najednou jsme měli pocit, že se rozednívá. Když jsme se otočili na pasece zářil třímetrový smrk. Byly na něm krásné ozdoby a hlavně spousta světel, žádná elektrika, samé svíčky a prskavky.

Rozdali jsme si dárky, které jsme pod ním našli. Byly krásné a trampsky užitečné. Byly jednoznačně od něj. My jsme si svoje drobnosti předali už v poledne. Ale nůž, kvůli kterému jsem už půl roku oslintával výkladní skříň prodejny Lesalov pod stromečkem nebyl. To mám za to, jak jsem byl na něj ostrý.

Smrk zářil, stáli jsme tam, čučeli na tu nádheru a nebyli schopni slova.  Teď ještě vyleze z lesa srnka a postaví se vedle toho stromu a kýč bude dokonalý. Ani jsem tu myšlenku nestačil dovést do konce a srnka tam byla.

-Tohle nemá cenu někomu vyprávět. Nikdo by tomu nevěřil, řekl Bivoj.

-Co budem dělat teď?, ptal se Wakin.

-Jde se na půlnoční, řekl jsem. -Poděkovat.

*

Cesta do Černic, kde byl kostel, trvala slabou hodinku. Mlčeli jsme. Já, tramp a od narození zapřísáhlý ateista jsem šel poprvé v životě do kostela. (Tedy nepočítaje nějakou tu prohlídku baroka v rámci vandru.) Myslím, že oba moji spoluohňovníci na tom byli podobně.

Kostel byl plný, mše už začala. Napadlo mě, že Černice snad ani nemohou mít tolik obyvatel, a pak jsem si všiml, že zhruba dvě třetiny přítomných jsou trampové. Hodně známých tváří, zdravili jsme se pohledem. Takže v tom zázrakování nejedeme sami.

Zatímco kněz mluvil o Betlému a o božím narození, napadaly mne samé blbosti. Není papež taky tramp? A jak je to vlastně s vandrováním tam nahoře? Takový anděl, ať dělá co dělá, přes křídlo usárnu nepřehodí. Proč trampové hrají na kytary a ne na varhany? To poslední mě napadlo, když z kůru vytryskla fakt hustá a krásná hudba. Ohlédnu se a co nevidím: Stojí nahoře na zábradlí, šaškuje tam, ruce rozpažené jako že drží balanc, a přebíhá z jednoho konce zábradlí na druhý. Pod ním tak dvanáct metrů. Spadneš frajírku, pomyslím si, ale hned se opravím: proč by to dělal, když je Ježíšek?

Varhany dozněly a mše skončila. Lidé se tiše rozpouštěli do štědrovečerní tmy. Kněz zmizel ve dveřích vedle oltáře. Šel jsem nesměle za ním.

-Pane faráři, můžu se vás na něco zeptat?

-Já vím, na co se chceš ptát. Zase dělal  při mši pitominky, že jo. Měl bych mu vynadat. Ale zase jsem rád, že ze statisíců kostelů na celém světě si na Vánoce vybere vždycky mě.

-Ahoj, ozvalo se za mými zády.

Tvářil se jakoby provinile, ale kněz se jen usmíval.

-Tak co, zeptal se mě Ježíšek, srnka se stavila?

-Přišla!, potvrdil jsem.

-Hele, zeptal  se napůl nesměle a napůl drze, mohl bych teď jít s váma na kemp?

Ty můžeš jako Bůh všechno pomyslel jsem si. Ale navenek jsem se přísně zeptal:

-A co Bůh otec, povolí ti to?

-Ten má teď spousty starostí. To víš, Vánoce….

Neptal jsem se ho, jestli má teplý spacák. Protože Bůh za á) spacák nepotřebuje a za bé) když ho potřebuje, tak si ho zázrakem opatří.

*

Šli jsme ve čtyřech lesem a sněhem zase nahoru. Wakin a Bivoj si to pořád ve svých myslích přehrabovali. Jsme ztracená generace. Nás učili v první třídě z těchhle věcí akorát, že Lenin leží na Rudým náměstí.

Když jsme došli až na kemp, zeptal se:

-Hele, a mohl bych zapálit oheň jednou sirkou?

-Mohl bys, řekl jsem. Ale fakt jednou sirkou. Žádný zázraky.

Přistoupil k připravené hraničce a škrtl. Sirka se rozhořela, postupně zkomírala, ale pak se oheň rozhořel jasným plamenem.

Stejně švindloval. Ale do osady jsme ho nakonec vzali.

Zapomněli mě

12.11.2013 * Jistě si pamatujete na ty otřesné příběhy o japonských vojácích, kteří byli objeveni v džungli tichomořských ostrovů čtyřicet let po skončení druhé světové války. Byli dobře maskovaní, Amíci je nenašli, a tak jim nikdo neřekl, že válka už skončila. Blbej život mezi hady a kořínky s neustále odjištěnou zbraní.

Můj příběh je podobný a přece jen trochu jiný. Snad neprozradím nějaké státní tajemství, a když už, tak snad je to za ta léta promlčené.  Jsem – přes svůj poněkud pokročilý věk – stále vojákem Československé lidové armády. Co víc, jsem nadporučík v záloze.

Dřív se to dělo tak: když už byl někdo uznán natolik senilním, než aby mohl běhat po překážkové dráze, válet se v zákopech nebo dělat rajony, byl povolán na vojenskou správu, tam mu bylo poděkováno za věrnou službu vlasti a byl rozkazem ministra národní obrany vyškrtnut z Československé lidové armády i ze sil Varšavské smlouvy.

Mne takový úděl nepotkal. Někdo asi ztratil moje papíry. (Čímž se zřejmě dopustil velezrady, ale trest smrti byl následně zrušen, takže co s tím. Problém mi tak zůstal na hrbu. Navíc to mělo další nevýhodu: nikdo mě nezval na vojenská cvičení.)

Československá lidová armáda byla prioritně namířena proti NATO. Co když teď vypukne nějaký válečný konflikt, do kterého bude NATO zataženo? Co mi zbyde jiného, než se NATO postavit. Možná nebudu sám, takových nevyškrtnutců bude víc. Třeba dáme dohromady družstvo, a pokud budou i nějací nevyškrtnutí Slováci, tak i četu. Co mě ale děsí nejvíc je, že třeba budu mít nejvyšší šarži a tím pádem budu muset velet. To bude starostí. Někdo nás bude muset vyzbrojit. Logicky následníkem Československé lidové armády je ta naše současná. Tak vyrazím za generálem Pickem a řeknu mu: Hele Picku, máme proti vám bojovat, tak nás musíš vyzbrojit. Bude se jistě ošívat, ale logika bude neúprosná. A ať si nemyslí, že mě odbude nějakými starými krámy. Na Gripen si ve svých letech netroufnu, ale tank jsem řídil.

Možná za mnou domů přijedou nějací vyjednávači OSN a budou se snažit konflikt řešit mírovou cestou. Proč ne, já jsem jako voják byl vždycky pacifista. Ale pokud se nedohodneme, skončí to asi těžkou porážkou NATO. To pak poražený generál Picek přijde s mými náhradními papíry a s velkými poctami mne vyškrtne ze všech evropských armád. A konečně nastane mír.

Zachraňte pildušku

12.3.2013 * Voláme vás na pomoc. Dejte to dál a informujte všechny své známé. V zoologické zahradě v Rožmitále pod Třemšínem je i párek pildušek kamerunských. Živoří tam v otřesných podmínkách. Ani ostatní zvířata v tamní ZOO nemají podmínky dobré. Ale pilduška kamerunská je vzácný živočišný druh, kterému hrozí ve volné přírodě vyhynutí. Aktivisté z ekologického hnutí Platan už bezvýsledně žádali o pomoc místní úřady i policii, dopis středočeskému hejtmanovi zůstal také bez odpovědi. Pomozte zachránit pildušku!

Tohle jsme s mým přítelem Vladimírem jednoho večera napsali a rozeslali na všechny adresy ve svých outlůcích. Zvolili jsme údernou výzvu a nezabíhali do podrobností. Hlavním problémem je, že pilduška kamerunská je hmyzožravec (ne nepodobná našemu krtkovi, ale žije na povrchu), a jako taková se ve své pravlasti živí hlavně termity. Českými mravenci v zajetí nepohrdne, ale jejich těla jsou vytvořena odlišnými druhy bílkovin, které nevyhovují zažívání pildušky a ta viditelně chřadne. A dovážet živé termity ze zámoří do Rožmitálu je pro malou zoologickou zahradu finančně neúnosné. Nehledě na celní a hygienické předpisy, které dovoz termitů do ČR prakticky vylučují.

Rozeslali jsme e-maily a čekali, jestli nás veřejnost podpoří. Dost velkým zklamáním pro nás bylo, že nám nikdo neodpověděl. Nikdo se ani nezeptal, co pildušku vlastně trápí a v čem by mohl pomoci. Nikdo nás nepochválil, že se o pildušku staráme, což pro nás ovšem vůbec nebylo důležité.

Konečně čtvrtý den do mé e-mailové schránky spadla výzva Zachraňte pildušku. Ano ta, kterou jsme s Vladimírem sepsali. Šlo to lavinovitě, a protože všichni korespondenti vložili celý svůj adresář do pole Komu, mohli jsme sledovat, kudy se ta lavina od nás a zase k nám valila. A představovat si, jak každý klepl na tlačítko poslat dál a večer usínal s dobrým pocitem, že přispěl k záchraně pildušky kamerunské.

V dalších dnech nám to chodilo ze všech stran a do dvou týdnů už jsme dvaaosmdesátkrát věděli, že máme pomoci se záchranou pildušky kamerunské. A dozvídali jsme se, že to došlo i našim spolužákům z gymplu, vzdáleným příbuzným na Moravě i českému velvyslanci v Bangladéši.

Podařilo se. Už to věděl celý svět, kdežto pilduška se pořád cpala nestravitelnými českými mravenci. Vlastně necpala…

Pildušku jsme si s Vladimírem vymysleli. Žádná pilduška neexistuje, neexistovala a pravděpodobně ani existovat nebude, natož kamerunská. A už vůbec není podobná krtkovi. V Rožmitále pod Třemšínem není žádná ZOO. Také žádné ekologické hnutí Platan neexistuje, pokud ovšem nevzniklo jako odezva na tenhle náš hoax.

Vy nevíte, co je hoax? To je poplašná, nebezpečná, lživá nebo zbytečná řetězová zpráva, která se šíří e-mailovou sítí. Potkáváte se s nimi hodně často. Nejslavnější je asi ta, co už sedm let shání krev pro holčičku v bratislavské nemocnici, která když ji nedostane, do několika dnů zemře. Nebo jak v sedadlech pařížských (pražských, berounských) kin jsou v sedadlech jehly, infikované HIV. A tak. A statisíce hlupáčků to posílají dál.

Teď se možná na nás s Vladimírem zlobíte, že jsme takovou zprávu vyslali do světa a přiživili se na utrpení pildušky kamerunské. Mohu vás ujistit, že žádná taková zpráva napsána nebyla. A konec konců neexistuje ani můj přítel Vladimír.

Velbloud a mandelinka

28.2.2013 *  Koupil jsem si cigarety Camel. Ne snad kvůli své kuřácké vášni, ale kvůli svým vnoučatům. Ta umějí anglicky pojmenovat všechna možná zvířata od žirafy až po křečka, ale velbloud jim pořád dělá potíže.

Oklikou mě to ale vrátilo do vlastního dětství. Kamelka byla první cigareta v mém životě. Bylo mi osm – a nebudu vás napínat – přežil jsem.

Krabička cigaret Camel byla ve voskované papírové krabici od UNRA. Původně to bylo určeno bojujícím americkým jednotkám, ale válka s Hitlerem skončila dřív, než se předpokládalo, a tak toho hodně zbylo. Přebytky se velmi levně prodávaly občanům poražených i osvobozených státu. Naše rodina byla na vítězné straně a táta toho nakoupil, že jsme měli nakonec plnou skříň. Samý dobrý věci. V oné papírové krabici byla masová konzerva, nějaká pomazánka, sladký krém v konzervě, sušenky, čokoláda, ubrousek, otvírák na konzervy, ty Camelky  a ploché sirky. Hotový poklad. Ale existovaly i samostatné konzervy s kde čím a hlavně se pamatuju na třílitrové pixly s pomerančovým džusem. (Ty pixly měly vlastně asi jeden galon, ale my už jsme se po Vítězném únoru yardy, stopy, inche a galony ve škole neučili.)

V rámci UNRY se dal taky levně koupit džíp nebo náklaďák, ale k tomu se mi rodiče přemluvit nepodařilo.

Ten Vítězný únor se moc nelíbil imperialistům a tak nám za trest poslali amerického brouka – mandelinku bramborovou. S tím moc nenaděláte, mandelinka logicky pocházela z Ameriky, protože brambory taky pocházejí z Ameriky. Mandelince bylo nutné vyhlásit boj. Do přední linie postavili nás školáky, protože jednak jsme byli nejuvědomělejší a za druhé jsme se nemuseli při sběru brouků tak ohýbat. Zítra ráno si všichni přinesli skleničky s víčkem a vyrazili jsme na pole. Jen já jsem doma skleničku s víčkem nenašel, tak jsem popadl konzervičku od džusu. Emerickou. Měla dvě dírky. Jednou se brouci házeli dovnitř a tou druhou se ti šikovnější zase mohli dostat ven. Soudružka učitelka se nejdřív kabonila nad anglickými nápisy na mé nádobě, ale pak řekla, že je to vlastně stylové.

Na poli jsme každý dostali řádek a lezlo se. Byl jsem zklamaný; na mém řádku žádný americký brouk nebyl. Ani na sousedních nebyl. Chyba byla možná v instruktáži. Netušili jsme, jak ten brouk vypadá. Dobový tisk, zejména časopis Dikobraz ho zobrazoval s pruhy a hvězdami na krovkách. V modré a bílé. Tak jsme sbírali kde co, kluci si dávali do skleniček i žížaly a mravence. Jen slunéčka sedmitečná nám paní učitelka lovit zakázala. Ta jsou, děti, přece červená, to je takový sovětský brouček. Tak jsme pro jistotu nechávali na poli i brouky žluté. Z úcty k Mao Ce Tungovi a velkému čínskému lidu.

Došli jsme s klukama na konec řádku a plácli se do trávy. Prej se to dá kouřit, když se to usuší. Co jako? Ta bramborová nať.  Můžem to někdy vyzkoušet. Ale dokud máme lepší, tak asi ne. A vytáhl jsem z kapsy krabičku s velbloudem.

Chleba a ryby

16.2.2013 * Na jedné masové demonstraci – no řekněme spíš shromáždění – Ježíš kázal a kázal a lidi poslouchali a poslouchali. Trvalo to už dlouho. Jeden z apoštolů, který měl na starosti produkci toho setkání, se přitočil k Ježíšovi a šeptá: Kristepane, ty tady mluvíš už mnoho hodin a lidi mají hlad.

I vyzval Ježíš své publikum, jestli tu někdo má nějaké potraviny, ať je přinese k řečnickému pultu. Velmi zdráhavě přinesli někteří (ideje jsou ideje, ale žrádlo je žrádlo), co měli u sebe. Na pódiu se tak sešly dva chleby a pět ryb. Tady se ale inventarizace rozchází. Některé prameny tvrdí naopak, že to bylo pět chlebů a dvě ryby.

Jak se dobrat pravdy? Prameny ani neuvádějí, kde přesně se ta demonstrace konala. Pokud by to bylo ve vnitrozemí, bylo by pravděpodobnější více chlebů a málo ryb. Více na pobřeží moře zas mohly ryby převládat. Leda že by… se to konalo ve vnitrozemí a ty ryby byly uloveny v Mrtvém moři.

Ať tak či tak, Ježíš začal lámat a krájet a sytit davy. Není jisté, jestli všichni dostali kus chleba i kus ryby. Ale protože Ježíš byl jako Bůh navýsost spravedlivý, řešil to jistě tak, že tomu, na koho zbyl rybí ocas se spoustou kostiček, dal o to větší kus chleba. Zástupy se nasytily a mohlo se pokračovat  v přednášce.

Tak tam všichni seděli a poslouchali, ale v neděli ráno (což byl první pracovní den po šábesu) museli do práce, tak se v klidu rozešli do svých domovů.

Ptal jsem se mnoha církevních autorit, jak to bylo s počtem těch chlebů a ryb. Žádný z nich mi nebyl schopen dát jednoznačnou a uspokojivou odpověď. (Co je na těch theofakultách vlastně učí?) Asi se budu muset pro odpověď vydat za rabínem. Jenže toho žádné Nové zákony nezajímají a už vůbec ne nestandardní ekonomické postupy v oblasti zásobování obyvatelstva potravinami.

Andělé

27.12.2012 * Eterické bytosti. Mají křídla a zřejmě nemají pohlaví. Asi ho nepotřebují. Na sex by stejně neměli čas a navíc v nebi je na všechno vidět.

Důležitější je, že andělů je obrovská až nepředstavitelná masa. Na Zemi žije sedm miliard lidí. Každý má svého anděla strážného. I mimino, i masový vrah. Být strážným andělem masového vraha, měl bych asi smíšené pocity. Ale advokáti to taky nemaj lehký. Takže sedm miliard strážných andělů. K tomu si připočtěte anděly, co se starají o administrativu, nebeskou správu, logistiku, letový provoz, kontrolory andělů, kontrolory kontrolorů andělů, útvary rychlého nasazení proti pekelné hrozbě, kůry andělské a v neposlední řadě boží ochranku. To se suma sumárum už ani v miliardách nedá počítat.  A jistě taky existuje početná masa andělů-důchodců, co se starali o lidi, kteří tu žili před námi. A o ty taky musí někdo pečovat v andělských domovech důchodců.

To všechno dohromady musí stát strašný prachy. Na druhou stranu andělé nemají základní lidské potřeby. Nepotřebují jíst, o sexu už jsem mluvil a ani se neoblékají. Andělé žijí a pracují nazí. To jen my lidé je zdvořile zobrazujeme v dlouhém rouše, on by také na takového nahého bezpohlavce nebyl moc zajímavý pohled. Na tom všem tedy nebeský rozpočet ušetří. Šetří se i na propagaci. Pánu Bohu je šumák, jestli v něj lidi věří nebo nevěří.

Strážní andělé vykonávají svou funkci většinou mlčky. Jen ve vypjatých situacích zvolí laskavé pokyny: „Hele, ty pitomečku, nelez k těm kamnům nebo se spálíš.“ „Vodlož ten mobil, kreténe, a věnuj se řízení!“

Andělé jsou, jak známo, nesmrtelní. Je evidován pouze jediný případ, kdy nešikovný anděl byl přeseknut na dvě půlky rotorem vrtulníku. Bohužel to byl strážný anděl pilota, a tak šel vrtulník k zemi.

Černý kocour

9.12.2012 * Uvědomuji si, že jsem velmi málo psal o naší zahradě s malým z, protože bylo aktuální psát o té s velkým Z. Dělal jsem to proto, aby se vám to nepletlo. Teď když má to velké Z pauzu, můžu se klidně rozepsat o té s malým. Ta zahrada kromě toho z vůbec není malá, řekl bych, že je větší než velká. Což o to, projít se, spočinout v chladivém stínu staletých smrků, zapálit si pod rozložitým habrem… Ale sekat trávu, hrabat listí, natírat plot…

Ono je to vlastně podobné, festival nebo pozemek. Oba srdeční záležitost, spousta starostí po celý rok a pár chvil velké radosti.

Teď zrovna likvidujeme pampelišky. Ne že by to vedlo k nějakému cíli, ale vychovali mě tak, že trávník má být zelený a ne žlutý. Hanka zase vybírá hlemýždě ze záhonů a nosí je do kopřiv, aby zabila dvě mouchy jednou ranou. Nejsem sice šnekolog, ale myslím, že hlemýžďům kopřivy nechutnají, protože jsou druhý den zase všichni v záhonech.

Jednoho dne se na naší zahradě objevil černý kocour. Nepleťte si jeho přítomnost s knížkou Zahrada Jiřího Trnky, i když není tajemstvím, že po téhle knize Hanka náš festival pojmenovala. (Ale už zase matu pojmy.)

Černé kočky já můžu. Rozhodně si nevzpomínám, že by v seznamu mých dávných lásek byla nějaká blondýna.  Dokonce i moje žena Hanka – abych si ji vzal – se za svobodna jmenovala Černá.

Takže zpět ke kocourovi. Je o hodně mladší než já, přesto si tykáme. Přišel ze sousedství. Doma se nažere a po naší zahradě trajdá. Nejenom trajdá,  číhá. A někdy i uloví. Občas najdu před vchodem do domu zakousnutou myš. Ctí princip vlastnictví: je to myš z mojí zahrady, tak si jí mám sníst sám. Tajně ji odnesu do popelnice a druhý den poděkuji a pochválím, že byla na česneku skvělá. Jeho ješitnost povyroste a jde zas lovit.

Naše zahrada je krtkuprostá (i když jsem si léta koledoval), chybí myši, krysy, potkani, hadi. Radost tu přebývat.

Hřeje se na slunci, oči přivřené, dnes už má po šichtě. Minu ho a zapnu sekačku. Zle se na mě podívá a jeho oči řeknou: Je neděle, vole! Vypnu sekačku a nechám ho v klidu dokonzumovat víkend.

Máme se rádi tak nějak na dálku. Nekorumpuji ho mlékem, ale mám pro něj vždycky dobré slovo. Na řadu věcí máme podobné názory. Ale ještě nikdy mi neřekl, koho bude volit.