Archiv pro rubriku: Příběhy, básně a povídky

Co se stalo i nestalo a co mě napadlo.

Zapomněli mě

12.11.2013 * Jistě si pamatujete na ty otřesné příběhy o japonských vojácích, kteří byli objeveni v džungli tichomořských ostrovů čtyřicet let po skončení druhé světové války. Byli dobře maskovaní, Amíci je nenašli, a tak jim nikdo neřekl, že válka už skončila. Blbej život mezi hady a kořínky s neustále odjištěnou zbraní.

Můj příběh je podobný a přece jen trochu jiný. Snad neprozradím nějaké státní tajemství, a když už, tak snad je to za ta léta promlčené.  Jsem – přes svůj poněkud pokročilý věk – stále vojákem Československé lidové armády. Co víc, jsem nadporučík v záloze.

Dřív se to dělo tak: když už byl někdo uznán natolik senilním, než aby mohl běhat po překážkové dráze, válet se v zákopech nebo dělat rajony, byl povolán na vojenskou správu, tam mu bylo poděkováno za věrnou službu vlasti a byl rozkazem ministra národní obrany vyškrtnut z Československé lidové armády i ze sil Varšavské smlouvy.

Mne takový úděl nepotkal. Někdo asi ztratil moje papíry. (Čímž se zřejmě dopustil velezrady, ale trest smrti byl následně zrušen, takže co s tím. Problém mi tak zůstal na hrbu. Navíc to mělo další nevýhodu: nikdo mě nezval na vojenská cvičení.)

Československá lidová armáda byla prioritně namířena proti NATO. Co když teď vypukne nějaký válečný konflikt, do kterého bude NATO zataženo? Co mi zbyde jiného, než se NATO postavit. Možná nebudu sám, takových nevyškrtnutců bude víc. Třeba dáme dohromady družstvo, a pokud budou i nějací nevyškrtnutí Slováci, tak i četu. Co mě ale děsí nejvíc je, že třeba budu mít nejvyšší šarži a tím pádem budu muset velet. To bude starostí. Někdo nás bude muset vyzbrojit. Logicky následníkem Československé lidové armády je ta naše současná. Tak vyrazím za generálem Pickem a řeknu mu: Hele Picku, máme proti vám bojovat, tak nás musíš vyzbrojit. Bude se jistě ošívat, ale logika bude neúprosná. A ať si nemyslí, že mě odbude nějakými starými krámy. Na Gripen si ve svých letech netroufnu, ale tank jsem řídil.

Možná za mnou domů přijedou nějací vyjednávači OSN a budou se snažit konflikt řešit mírovou cestou. Proč ne, já jsem jako voják byl vždycky pacifista. Ale pokud se nedohodneme, skončí to asi těžkou porážkou NATO. To pak poražený generál Picek přijde s mými náhradními papíry a s velkými poctami mne vyškrtne ze všech evropských armád. A konečně nastane mír.

Zachraňte pildušku

12.3.2013 * Voláme vás na pomoc. Dejte to dál a informujte všechny své známé. V zoologické zahradě v Rožmitále pod Třemšínem je i párek pildušek kamerunských. Živoří tam v otřesných podmínkách. Ani ostatní zvířata v tamní ZOO nemají podmínky dobré. Ale pilduška kamerunská je vzácný živočišný druh, kterému hrozí ve volné přírodě vyhynutí. Aktivisté z ekologického hnutí Platan už bezvýsledně žádali o pomoc místní úřady i policii, dopis středočeskému hejtmanovi zůstal také bez odpovědi. Pomozte zachránit pildušku!

Tohle jsme s mým přítelem Vladimírem jednoho večera napsali a rozeslali na všechny adresy ve svých outlůcích. Zvolili jsme údernou výzvu a nezabíhali do podrobností. Hlavním problémem je, že pilduška kamerunská je hmyzožravec (ne nepodobná našemu krtkovi, ale žije na povrchu), a jako taková se ve své pravlasti živí hlavně termity. Českými mravenci v zajetí nepohrdne, ale jejich těla jsou vytvořena odlišnými druhy bílkovin, které nevyhovují zažívání pildušky a ta viditelně chřadne. A dovážet živé termity ze zámoří do Rožmitálu je pro malou zoologickou zahradu finančně neúnosné. Nehledě na celní a hygienické předpisy, které dovoz termitů do ČR prakticky vylučují.

Rozeslali jsme e-maily a čekali, jestli nás veřejnost podpoří. Dost velkým zklamáním pro nás bylo, že nám nikdo neodpověděl. Nikdo se ani nezeptal, co pildušku vlastně trápí a v čem by mohl pomoci. Nikdo nás nepochválil, že se o pildušku staráme, což pro nás ovšem vůbec nebylo důležité.

Konečně čtvrtý den do mé e-mailové schránky spadla výzva Zachraňte pildušku. Ano ta, kterou jsme s Vladimírem sepsali. Šlo to lavinovitě, a protože všichni korespondenti vložili celý svůj adresář do pole Komu, mohli jsme sledovat, kudy se ta lavina od nás a zase k nám valila. A představovat si, jak každý klepl na tlačítko poslat dál a večer usínal s dobrým pocitem, že přispěl k záchraně pildušky kamerunské.

V dalších dnech nám to chodilo ze všech stran a do dvou týdnů už jsme dvaaosmdesátkrát věděli, že máme pomoci se záchranou pildušky kamerunské. A dozvídali jsme se, že to došlo i našim spolužákům z gymplu, vzdáleným příbuzným na Moravě i českému velvyslanci v Bangladéši.

Podařilo se. Už to věděl celý svět, kdežto pilduška se pořád cpala nestravitelnými českými mravenci. Vlastně necpala…

Pildušku jsme si s Vladimírem vymysleli. Žádná pilduška neexistuje, neexistovala a pravděpodobně ani existovat nebude, natož kamerunská. A už vůbec není podobná krtkovi. V Rožmitále pod Třemšínem není žádná ZOO. Také žádné ekologické hnutí Platan neexistuje, pokud ovšem nevzniklo jako odezva na tenhle náš hoax.

Vy nevíte, co je hoax? To je poplašná, nebezpečná, lživá nebo zbytečná řetězová zpráva, která se šíří e-mailovou sítí. Potkáváte se s nimi hodně často. Nejslavnější je asi ta, co už sedm let shání krev pro holčičku v bratislavské nemocnici, která když ji nedostane, do několika dnů zemře. Nebo jak v sedadlech pařížských (pražských, berounských) kin jsou v sedadlech jehly, infikované HIV. A tak. A statisíce hlupáčků to posílají dál.

Teď se možná na nás s Vladimírem zlobíte, že jsme takovou zprávu vyslali do světa a přiživili se na utrpení pildušky kamerunské. Mohu vás ujistit, že žádná taková zpráva napsána nebyla. A konec konců neexistuje ani můj přítel Vladimír.

Velbloud a mandelinka

28.2.2013 *  Koupil jsem si cigarety Camel. Ne snad kvůli své kuřácké vášni, ale kvůli svým vnoučatům. Ta umějí anglicky pojmenovat všechna možná zvířata od žirafy až po křečka, ale velbloud jim pořád dělá potíže.

Oklikou mě to ale vrátilo do vlastního dětství. Kamelka byla první cigareta v mém životě. Bylo mi osm – a nebudu vás napínat – přežil jsem.

Krabička cigaret Camel byla ve voskované papírové krabici od UNRA. Původně to bylo určeno bojujícím americkým jednotkám, ale válka s Hitlerem skončila dřív, než se předpokládalo, a tak toho hodně zbylo. Přebytky se velmi levně prodávaly občanům poražených i osvobozených státu. Naše rodina byla na vítězné straně a táta toho nakoupil, že jsme měli nakonec plnou skříň. Samý dobrý věci. V oné papírové krabici byla masová konzerva, nějaká pomazánka, sladký krém v konzervě, sušenky, čokoláda, ubrousek, otvírák na konzervy, ty Camelky  a ploché sirky. Hotový poklad. Ale existovaly i samostatné konzervy s kde čím a hlavně se pamatuju na třílitrové pixly s pomerančovým džusem. (Ty pixly měly vlastně asi jeden galon, ale my už jsme se po Vítězném únoru yardy, stopy, inche a galony ve škole neučili.)

V rámci UNRY se dal taky levně koupit džíp nebo náklaďák, ale k tomu se mi rodiče přemluvit nepodařilo.

Ten Vítězný únor se moc nelíbil imperialistům a tak nám za trest poslali amerického brouka – mandelinku bramborovou. S tím moc nenaděláte, mandelinka logicky pocházela z Ameriky, protože brambory taky pocházejí z Ameriky. Mandelince bylo nutné vyhlásit boj. Do přední linie postavili nás školáky, protože jednak jsme byli nejuvědomělejší a za druhé jsme se nemuseli při sběru brouků tak ohýbat. Zítra ráno si všichni přinesli skleničky s víčkem a vyrazili jsme na pole. Jen já jsem doma skleničku s víčkem nenašel, tak jsem popadl konzervičku od džusu. Emerickou. Měla dvě dírky. Jednou se brouci házeli dovnitř a tou druhou se ti šikovnější zase mohli dostat ven. Soudružka učitelka se nejdřív kabonila nad anglickými nápisy na mé nádobě, ale pak řekla, že je to vlastně stylové.

Na poli jsme každý dostali řádek a lezlo se. Byl jsem zklamaný; na mém řádku žádný americký brouk nebyl. Ani na sousedních nebyl. Chyba byla možná v instruktáži. Netušili jsme, jak ten brouk vypadá. Dobový tisk, zejména časopis Dikobraz ho zobrazoval s pruhy a hvězdami na krovkách. V modré a bílé. Tak jsme sbírali kde co, kluci si dávali do skleniček i žížaly a mravence. Jen slunéčka sedmitečná nám paní učitelka lovit zakázala. Ta jsou, děti, přece červená, to je takový sovětský brouček. Tak jsme pro jistotu nechávali na poli i brouky žluté. Z úcty k Mao Ce Tungovi a velkému čínskému lidu.

Došli jsme s klukama na konec řádku a plácli se do trávy. Prej se to dá kouřit, když se to usuší. Co jako? Ta bramborová nať.  Můžem to někdy vyzkoušet. Ale dokud máme lepší, tak asi ne. A vytáhl jsem z kapsy krabičku s velbloudem.

Chleba a ryby

16.2.2013 * Na jedné masové demonstraci – no řekněme spíš shromáždění – Ježíš kázal a kázal a lidi poslouchali a poslouchali. Trvalo to už dlouho. Jeden z apoštolů, který měl na starosti produkci toho setkání, se přitočil k Ježíšovi a šeptá: Kristepane, ty tady mluvíš už mnoho hodin a lidi mají hlad.

I vyzval Ježíš své publikum, jestli tu někdo má nějaké potraviny, ať je přinese k řečnickému pultu. Velmi zdráhavě přinesli někteří (ideje jsou ideje, ale žrádlo je žrádlo), co měli u sebe. Na pódiu se tak sešly dva chleby a pět ryb. Tady se ale inventarizace rozchází. Některé prameny tvrdí naopak, že to bylo pět chlebů a dvě ryby.

Jak se dobrat pravdy? Prameny ani neuvádějí, kde přesně se ta demonstrace konala. Pokud by to bylo ve vnitrozemí, bylo by pravděpodobnější více chlebů a málo ryb. Více na pobřeží moře zas mohly ryby převládat. Leda že by… se to konalo ve vnitrozemí a ty ryby byly uloveny v Mrtvém moři.

Ať tak či tak, Ježíš začal lámat a krájet a sytit davy. Není jisté, jestli všichni dostali kus chleba i kus ryby. Ale protože Ježíš byl jako Bůh navýsost spravedlivý, řešil to jistě tak, že tomu, na koho zbyl rybí ocas se spoustou kostiček, dal o to větší kus chleba. Zástupy se nasytily a mohlo se pokračovat  v přednášce.

Tak tam všichni seděli a poslouchali, ale v neděli ráno (což byl první pracovní den po šábesu) museli do práce, tak se v klidu rozešli do svých domovů.

Ptal jsem se mnoha církevních autorit, jak to bylo s počtem těch chlebů a ryb. Žádný z nich mi nebyl schopen dát jednoznačnou a uspokojivou odpověď. (Co je na těch theofakultách vlastně učí?) Asi se budu muset pro odpověď vydat za rabínem. Jenže toho žádné Nové zákony nezajímají a už vůbec ne nestandardní ekonomické postupy v oblasti zásobování obyvatelstva potravinami.

Andělé

27.12.2012 * Eterické bytosti. Mají křídla a zřejmě nemají pohlaví. Asi ho nepotřebují. Na sex by stejně neměli čas a navíc v nebi je na všechno vidět.

Důležitější je, že andělů je obrovská až nepředstavitelná masa. Na Zemi žije sedm miliard lidí. Každý má svého anděla strážného. I mimino, i masový vrah. Být strážným andělem masového vraha, měl bych asi smíšené pocity. Ale advokáti to taky nemaj lehký. Takže sedm miliard strážných andělů. K tomu si připočtěte anděly, co se starají o administrativu, nebeskou správu, logistiku, letový provoz, kontrolory andělů, kontrolory kontrolorů andělů, útvary rychlého nasazení proti pekelné hrozbě, kůry andělské a v neposlední řadě boží ochranku. To se suma sumárum už ani v miliardách nedá počítat.  A jistě taky existuje početná masa andělů-důchodců, co se starali o lidi, kteří tu žili před námi. A o ty taky musí někdo pečovat v andělských domovech důchodců.

To všechno dohromady musí stát strašný prachy. Na druhou stranu andělé nemají základní lidské potřeby. Nepotřebují jíst, o sexu už jsem mluvil a ani se neoblékají. Andělé žijí a pracují nazí. To jen my lidé je zdvořile zobrazujeme v dlouhém rouše, on by také na takového nahého bezpohlavce nebyl moc zajímavý pohled. Na tom všem tedy nebeský rozpočet ušetří. Šetří se i na propagaci. Pánu Bohu je šumák, jestli v něj lidi věří nebo nevěří.

Strážní andělé vykonávají svou funkci většinou mlčky. Jen ve vypjatých situacích zvolí laskavé pokyny: „Hele, ty pitomečku, nelez k těm kamnům nebo se spálíš.“ „Vodlož ten mobil, kreténe, a věnuj se řízení!“

Andělé jsou, jak známo, nesmrtelní. Je evidován pouze jediný případ, kdy nešikovný anděl byl přeseknut na dvě půlky rotorem vrtulníku. Bohužel to byl strážný anděl pilota, a tak šel vrtulník k zemi.

Černý kocour

9.12.2012 * Uvědomuji si, že jsem velmi málo psal o naší zahradě s malým z, protože bylo aktuální psát o té s velkým Z. Dělal jsem to proto, aby se vám to nepletlo. Teď když má to velké Z pauzu, můžu se klidně rozepsat o té s malým. Ta zahrada kromě toho z vůbec není malá, řekl bych, že je větší než velká. Což o to, projít se, spočinout v chladivém stínu staletých smrků, zapálit si pod rozložitým habrem… Ale sekat trávu, hrabat listí, natírat plot…

Ono je to vlastně podobné, festival nebo pozemek. Oba srdeční záležitost, spousta starostí po celý rok a pár chvil velké radosti.

Teď zrovna likvidujeme pampelišky. Ne že by to vedlo k nějakému cíli, ale vychovali mě tak, že trávník má být zelený a ne žlutý. Hanka zase vybírá hlemýždě ze záhonů a nosí je do kopřiv, aby zabila dvě mouchy jednou ranou. Nejsem sice šnekolog, ale myslím, že hlemýžďům kopřivy nechutnají, protože jsou druhý den zase všichni v záhonech.

Jednoho dne se na naší zahradě objevil černý kocour. Nepleťte si jeho přítomnost s knížkou Zahrada Jiřího Trnky, i když není tajemstvím, že po téhle knize Hanka náš festival pojmenovala. (Ale už zase matu pojmy.)

Černé kočky já můžu. Rozhodně si nevzpomínám, že by v seznamu mých dávných lásek byla nějaká blondýna.  Dokonce i moje žena Hanka – abych si ji vzal – se za svobodna jmenovala Černá.

Takže zpět ke kocourovi. Je o hodně mladší než já, přesto si tykáme. Přišel ze sousedství. Doma se nažere a po naší zahradě trajdá. Nejenom trajdá,  číhá. A někdy i uloví. Občas najdu před vchodem do domu zakousnutou myš. Ctí princip vlastnictví: je to myš z mojí zahrady, tak si jí mám sníst sám. Tajně ji odnesu do popelnice a druhý den poděkuji a pochválím, že byla na česneku skvělá. Jeho ješitnost povyroste a jde zas lovit.

Naše zahrada je krtkuprostá (i když jsem si léta koledoval), chybí myši, krysy, potkani, hadi. Radost tu přebývat.

Hřeje se na slunci, oči přivřené, dnes už má po šichtě. Minu ho a zapnu sekačku. Zle se na mě podívá a jeho oči řeknou: Je neděle, vole! Vypnu sekačku a nechám ho v klidu dokonzumovat víkend.

Máme se rádi tak nějak na dálku. Nekorumpuji ho mlékem, ale mám pro něj vždycky dobré slovo. Na řadu věcí máme podobné názory. Ale ještě nikdy mi neřekl, koho bude volit.