Archiv pro rubriku: Názory

Přemýšlet je bolestivé ale krásné.

Klub neblbé nálady.

 21.1.2013 * Neříkejte mi, že takové lidi neznáte. Všechno je na výkal. Dobře už bylo. V práci to stojí za starou belu. Děsím se důchodu. Zima je hnusná, protože padá sníh. Léto je hnusné, protože je vedro. Vláda by měla odstoupit. Všechny předchozí vlády měly taky odstoupit. I ta příští vláda by měla odstoupit. Stejně to všechno řídí svobodní zednáři a marťani. Ti lidé chtějí slyšet špatné zprávy. Je to jejich droga. A tak media plní stránky, kmitočty i obrazovky špatnými zprávami. Lidem to pomáhá. Snadněji se tím samonasírají.

Žije se nám daleko líp než dřív, tvrdí to statistiky i osobní zkušenost. Ale samonasírači budou vždycky tvrdit, že je to horší než dřív.

Mám nápad. Pojďme založit Klub neblbé nálady. Kolem nás je spousta dobrých zpráv. Pojďme se o ně navzájem dělit. Dobré zprávy se budou dělením množit.

Ignorujme samonasírače a nepouštějme se s nimi do diskusí. Nevšímejme si nasíracích medií. Já vím, je to těžký: Hrozně mě štve, že musím platit těžký prachy „veřejnoprávní“ televizi. Ale zase skvělá zpráva je, že se na ni vůbec nemusím dívat.

Pojďme to zkusit. Uvidíte, že se budeme cítit mnohem líp.

Volební válka v přímém přenosu.

13.1.2013 * Vypadá to, že v nejbližších čtrnácti dnech nás čeká inferno. Žijeme sice v kapitalismu, ale bude volit buď feudála, nebo komunistu.

První kolo voleb bylo proti tomu procházkou růžovou zahradou;  vlastně spíš hrou na úplně novém písečku. Nemuseli jsme poprvé volit kandidáty, které nám předepsaly stranické sekretariáty, ale mohli jsme vybírat ze svobodné nabídky. Media, agentury, sociální sítě a stranické sekretariáty ovšem pracovaly na plné obrátky. A takhle to dopadlo.

Češi jsou i v té nové situaci, stejně jako ve všech předchozích volebních událostech rozděleni. Pravice a levice. Města a venkov. Západ a východ. A jako obvykle fifty fifty. Prozatímní rozdíl půl procenta. Co s tím? Jiné už to v této zemi asi nebude. Naším osudem jsou nestabilní stojedničkové vlády, které vlastně nic moc nemohou. Naším osudem je mediokracie, která té hloupější části národa naservíruje pár jednoduchých polopravd a je vymalováno.

Nikdy se nám nedařilo líp. A nikdy nekvetla nasranost  tak silně, jako dnes.  Pokusme se z těch příštích čtrnácti dní nezbláznit a pokusme se vybudovat si lepší společnost s moudřejšími lidmi tam na kopečku nad Malou Stranou. Volím Karla.

Moje těžké volby

5.1.2013 * Zastavily mě dvě slečny a ptaly se mě, koho budu volit. Chtěl jsem se na ně obořit, že co je jim do toho, ale jednak byly pěkné a jednak se tvářily, že jsou agentura. To člověka potěší, že existují agentury na zjišťování toho, co si Jupp myslí. Odpověděl jsem, že budu volit Losnu. A v žádném případě Mažňáka. Trochu je to rozhodilo, zřejmě nebyly ústředím včas informovány, že místo Dlouhého a Okamury nastoupili dva noví kandidáti. Ale zapsaly si to.

Když jsem došel domů, položila mi stejnou otázku moje žena. Ta by volbu Losny považovala za otřepaný vtip. Ptala se mne v množném čísle: Koho budeme volit? Tak je to u nás odjakživa: důležité otázky jako volbu prezidenta rozhoduji já, banality jako kdy si koupíme ledničku a kam pojedeme na dovolenou, řeší ona. Nezbylo mi, než se zadumat.

Nerad bych volil někoho, kdo je spojen s nějakou provařenou stranou. Škrtám Dientsbiera, Sobotku, bohužel knížete a Roithovou, protože lidovci mi taky pijou krev. Vylučuji všechny, co šli žebrat o podporu komunistů: znovu Dientsbier, Bobošíková a hlavně Zeman. Je to přeci jen architekt opoziční smlouvy a nepomůže mu ani, že vlastenecky přešel z becherovky na slivovici. Táňu jen přes moji mrtvolu. Podle volební kalkulačky má skoro na všechno opačný názor než já. A dokáže to hystericky prosazovat.

Proti Vladimíru Franzovi nic nemám. Je přece jen o něco barevnější a možná i vzdělanější  než ostatní šediví kandidáti. Navíc by dobře vyjednával spolupráci s ostrovany z Nauru, Tahiti nebo Šalamounových ostrovů. Jenže co zbytek světa? Udělá si představu, že Češi jsou pomalovanci. A jakmile vyjedu někam za hranice, budou na mě čučet, jakto, že nevypadám jako kraslice.

Tak nám zbyl Fischer. Bohužel žádnej ranař, ale zato největší shoda s mými názory. Asi mě musel někde u vedlejšího stolu v hospodě poslouchat, a tak se mi chce zavděčit. Některým lidem na něm vadí jedna věc, ale to není dnes slušné říkat nahlas, tak vytáhli kartu červené pracovní knížky z osmdesátých let. Musím říct, že ti, co lezou komunistům do zadku dnes nebo je vytahují k vládnutí, mi vadí stokrát víc.

Takže když není Losna, bude Fischer.

O hubených múzách

27.12.2012 * Léta to všem připadalo samozřejmé. Po přehlídkových molech se procházely postavy (jak praví klasik) hubené až hrůza. Velikost 34, jak jsem byl poučen, i když většina ženské populace je tak spíš 48.

Modelky se procházely, celebrity se nechaly vidět v křesílkách pod molem a módní časopisy hbitě referovaly. Ženy jsou zotročené chudinky, říkal jsem si vždycky, když jsem se dočetl, že barvou této sezóny je růžová a všechno, co je hnědé nebo zelené, se musí okamžitě odnést do charity. Zatímco chlapi oblékali už šest let jedny džíny.

Aby se modelka vešla do nejmenších velikostí, musí pro to něco dělat. Nejlépe vůbec nejíst. Nebo se najíst a hned to vyzvracet. Tak nastává nemoc zvaná anorexie. Jenže pár holek na to umřelo a svět si konečně všimnul.

Nezdá se vám to zvláštní? V módních časopisech samé vychrtlice. Kdežto v časopisech pro pány holky víceméně oplácané, s přednostmi alespoň velikosti čtyři. Kdepak se bere ten rozpor?

Většina renomovaných módních návrhářů jsou prý homosexuálové. Nějaké ženské tvary je nezajímají. Ty úplné hubeňourky připomínají spíš kluky a navíc se na ně nejlíp navrhuje a šije.

Ovšem většina něžnější poloviny populace, zejména v Česku, má blíž než ke Tviggy k Věstonické Venuši.  A máme to. Drastické diety. Deprese. Marné hledání v normálních obchodech. Kolik modelek bude muset ještě umřít hlady, aby se to všechno změnilo?

Proč o tom píšu tady? Připadá mi, že hodně posluchačů (a co víc, některých porotců na některých festivalech) preferuje spíš anorektickou hudbu. Všechno, co má trochu plnější hudební tvary striktně odmítnou. No nic, tak si poslechneme na přání posluchačů Pampelišky. Dneska už po třetí.