Archiv pro rubriku: Názory

Přemýšlet je bolestivé ale krásné.

Metály

Státní vyznamenání jsou rozdělena, všichni se zásluhami o Miloše Zemana snad placku už mají. Mělo by nás to už dávno přestat zajímat, koho ten starý nemocný chudák zase ometáloval. Pro naši společnost a naše žití to má podobný význam jako to, když SK Kotěhůlky prohrají zápas s F-C Kozodírky. Jenže to by tu nesměl být Facebook. Desítky, ba stovky jinak normálních lidí, dokonce i ti, kterých si vážím, se hodiny a kilometry patlají v internetových diskusích, kdo a proč tu medaili dostat neměl. Tím přidávají té estrádě na váze a přihazují Zemanovi pod kotel. Jenže oni by nepřenesli přes srdce, kdyby si do někoho aspoň nekopli. To je jejich reakce na zoufalý stav naší společnosti. Na to, že třeba nedokázali volit lépe. Na to, že nedokázali přemluvit lidi kolem sebe, aby volili lépe. Že proti tomu, že se naše společnost  někam vrací, možná nedokázali ani pozvednout hlas.

Moderní mladý levicový člověk

Zabývá se studiem marxismu-leninismu. Nenávidí globalizaci, velkokapitál a koncerny. Věří v celosvětovou revoluci. Svět je a musí být multikulturní. Uvítá v Evropě všechny migranty. Islám je vlídné náboženství. Terorismus neexistuje, útoky dělají jen frustrovaní jedinci. Podporuje Palestinu a nenávidí Izrael. Je feminista, i když má pindíka. Žádá ženské kvóty. Ženy by měly rodit, když to zatím jinak nejde. Ale péči o děti by měl převzít stát. Majetek je zlo. Prázdný objekt má každý právo obsadit. Přírodu je nutné chránit před lidmi. Tam kde není pole, měl by být národní park. Je vegan nebo alespoň vegetarián. Zvířata by se rozhodně neměla zabíjet. Bojkotuje všechny výrobky, které škodí přírodě. Chce zakázat přírodní kožešiny. Nejlepší elektřina je žádná elektřina. Šetří vodou, čůrá ráno ve sprše, aby nesplachoval. Vyzývá k zalévání záchodu nachytanou dešťovkou. Jediný rozumný dopravní prostředek je pro něho bicykl. Přivazuje se řetězem k Temelínu a leze na komíny elektráren. Protestuje proti stavbě dálnic. Všemi způsoby bojuje proti oteplování planety nebo o tom aspoň hodně mluví. Je ochoten demonstrovat kdykoliv za cokoliv. A když je potřeba, zapálí i nějaká auta.

 

Vzdělaná společnost?

 Všichni politici se ohánějí tím, že potřebujeme vzdělanou společnost. Společnost, která bude tvůrčí, bude přinášet novinky a inovace. S tím je v hlubokém rozporu fakt, že technické vzdělání v nejširším slova smyslu je popelkou, že máme na školách nedostatek inženýrů, konstruktérů, technologů, programátorů či biologů. Bez nich to budou jen prázdné řeči. Technické školy zejí prázdnotou, zatímco humanitní obory překypují v lavicích. Pomineme-li vzdělání pedagogické, díky vysokému počtu studentů humanitních oborů je na trhu práce přetlak v oborech filosofie, historie, sociologie, překladatelství, ale také třeba psychologie. Tyto profese se nacházejí na konci pomyslného žebříčku jako nejméně žádané. A připusťme si otázku: jsou tyto obory přínosem pro tvůrčí inovativní společnost? Nebo se nám tam kupí studenti, později nezaměstnatelní, jen proto, že humanitní studium je jednodušší méně pracné než to technické s matematikou? A že posléze nevyžaduje v práci tolik konkrétní a věcné výsledky, spojené s odpovědností? Možnost svobodné volby studia samozřejmě. Ale nemělo by se hledisko prospěšnosti pro společnost podporovat i v oceňování (nejen finančním) potřebných oborů?

Ta dnešní mladá generace je hrozná.

Kritizovat mladou generaci je sport, kterým lidstvo žije už statisíce let. Když opictvo slezlo se stromů a posléze vzalo do ruky klacek, generační rozdíly moc nevznikaly. Syn i vnuk uměli totéž, co otec a děda, a nějaký krůček v inovacích a ve vývoji jste mohli sledovat tak jednou za padesát generací. Jenže každý nový objev ten pokrok krok po krůčku zvětšoval. Nejrychleji to šlo v umění zabíjet, a to jak zvířata, tak sebe navzájem. Vynález ohně, pak bronz, železo, střelný prach a nakonec rakety. Ale nejen válkou živ je člověk a přicházely objevy i v jiných oblastech. Už například neumíráme na mor a nepíšeme knihy brkem na pergamen.

Někdo spočítal, že penzum informací o světě se každou generaci minimálně zdvojnásobí.   Co s tím? Ani Ty nejzákladnější základy vědomostí už nepojme v celku nikdo. Je třeba vybírat si a selektovat.

Pro vašeho dědečka končila fyzika řadou kladka – páka – kolo na hřídeli – Leydenská láhev. Třeme-li liščím ohonem…

Mladý člověk toho musí vstřebat ze všech oborů mnohem víc. A to staršího člověka štve. Přestává tomu rozumět a stačit a ví, že už nikdy nebude. V dědečkovi se něco obrátí naruby. Podívejte se, tvrdí, jaké krásné věci nám ve škole nasoukali do hlavy. Pamatuje si ovšem ty nejzbytečnější věci: Okoličnaté rostliny, nejstudenější místo na zeměkouli, rok 1434, autora románu Kříž u potoka. Tedy informace, které mladý člověk znát nepotřebuje, protože si je vygúgli, když je potřebovat bude. Starý člověk tohle nechápe. Je pyšný na to, co mu všechno uvízlo v paměti, i když většinu z toho nepotřeboval nikdy. Ovšem souhrnu těch paměťových zákrutů se dodnes říká inteligence.

A teď to přijde: Starý člověk zjistí, že ta mladá generace vlastně nic neumí. A přihodí k tomu, že jsou ti mladí nevychovaní. Trošku při tom zapomíná, že jako mladý nebyl lepší a že patří ke generaci, která ty mladé vychovávala a je tedy spoluodpovědný. Ale tu odpovědnost si nepřipustí, stejně jako v jiných oblastech, třeba v politice.

Opakuje se to generaci za generací. O těch dnešních starších to tvrdili jejich starší a o nich zase jejich ještě starší. Jenže to už si dnešní starší nepamatují.

To, že ta mladá generace je v řadě věcí vyspělejší, systematičtější, poučenější a většinou i trochu myslící, si starší člověk nepřipustí. A že si pravděpodobně zařídí lepší život než jejich otcové a dědové. Doufejme.

Ovšemže se dá leccos přibrzdit. O tom, jak se mají ti mladí vzdělávat, rozhodují výhradně ti starší. Ministři, experti, výzkumné ústavy i ředitelé škol. Tak děcka hezky necháme biflovat ty okoličnaté rostliny a omezíme nějak matematiku. Oni by ti mladí začali moc myslet. A to by se nelíbilo žádným politikům, nejen těm totalitním.

Pátý rozměr.

Vy v tom asi nemáte příliš jasno. A přitom je to poměrně jednoduché, žádné diferenciální rovnice a podobné složitosti. Představme si to na bytostech, kterým budeme říkat človíčci.

1. Bod Bod je nulorozměrný. Človíček sedí v bodě a nemůže nic. Opravdu sedí jako ve vězení. Vlastně ani netuší, že by mohl sedět někde jinde. Smutná existence.

2. Přímka Přímka je jednorozměrná. Človíček na ní může sedět, ale může také jít nebo couvat. Na přímce může být človíčků hodně. Když jdou človíčci spořádaně v zástupu, je to O.K. Horší je to, když jdou dva človíčci proti sobě. To se pak jeden musí vrátit. Nebo se musí vrátit, když ten druhý na přímce sedí a nechce se zvednout. Víc možností nemají. Extrémní situace nastane, když je na přímce nekonečně mnoho človíčků. To se pak se přímka podobně jako bod pro ně stane vězením. Přímkoví človíčci samozřejmě netuší, že by mohli jít jinam nebo se třeba obejít.

3. Rovina. Rovina má dva rozměry. V rovině je nekonečné množství přímek a ještě nekonečnější množství křivek. Človíčci se v rovině mohou pohybovat po přímkách, po křivkách nebo jen tak cestou necestou. Stali se relativně svobodnými pasažéry v rovině a chodí si, kam chtějí, dokud je to baví. Ti nejchytřejší stejně brzy přijdou na to, že nejpraktičtější je chodit po přímých trasách a že tu svobodu zas tolik nepotřebují. Jsou v rovině šťastní a netuší, že by mohli taky nahoru nebo dolů. Proč by taky, že?

4. Prostor. Prostor je trojrozměrný. V prostoru je nekonečné množství rovin a ještě nekonečnější množství křivoploch, po kterých človíčci nadšeně cestují, až se jim z toho točí hlava. Samozřejmě ti opatrnější, vědomi si té úžasné prostorovitosti prostoru, se pohybují spíše v rovinách nebo dokonce po přímkách, protože je to bezpečnější a nemusí se u toho přemýšlet. Človíčci prostě radostně ťapkají prostorem a nemají tušení, že by mohli ťapkat nejen teď, ale i předtím nebo potom, včera nebo pozítří, být u toho, když vraždili Césara, nebo u toho, až se naše galaxie začne měnit v černou díru.

5. Čas. Čas je čtyřrozměrný. V čase je nekonečné množství prostorů, jeden vedle druhého. Ten náš prostor se jmenuje TEĎ a v něm jsou nacpáni všichni človíčci. Jenže hned vedle je prostor PŘED VTEŘINOU, kde jsou vlastně ti samí človíčci, kteří tam před tou vteřinou něco dělali. A tak dál před dvěma vteřinami, před třemi, před milionem let, před dinosaury, před velkým třeskem. Na druhou stranu je to podobné: o vteřinu později, o dvě, o třetí tisíciletí, o faktické demokracii, o úžasném technickém rozvoji lidstva, o prvocích, o láčkovcích, o rybách, co lezou na břeh, o opolidech co slézají se stromů…. Jenže ti človíčci v prostoru TEĎ nemají nejmenší tušení o tom, že existují vedlejší časoprostory, ve kterých žili a ve kterých budou žít. A nemohou se (naštěstí) podívat, jak se jim bude dařit za dvacet let, jaký budou mít důchod a kdy vlastně umřou.

Tohle všechno rozklíčujeme tehdy, až pochopíme funkci pátého rozměru.

Ale o tom +někdy příště, až to proberu v časoprostoru 1915 s kolegou nadějným houslistou Albertem E., který vymyslel první část této mojí teorie.

Peníze pro důchodce

Dotace firmě Agrofert činily v loňském roce asi 3 miliardy korun. Vesměs posloužily Agrofertu jen k dalšímu zvýšení zisku. Za tuto částku by každý z dvou milionů českých důchodců mohl dostat 1500 Kč ročně navíc. Taky si myslíte, že ti důchodci budou stejně volit Babiše?

Globální onohle.

Rok 2016 byl o něco chladnější než předchozí dva roky. Tak to v přírodě chodí. Ten sedmnáctý bude zase o něco teplejší nebo o něco chladnější.

Obyvatelstvo to nechává v klidu. Ne tak všelijaké vědce a bulvární novináře. Řadu let nás vědci trápili globálním oteplováním. Media palcovými titulky s třemi vykřičníky na konci upozorňovala, že tenhle měsíc byl zas o chlup teplejší než ten předchozí.

Proslýchalo se, že někteří vědci straší, aby získali další granty na výzkum. Osmdesát pět procent vědeckých pracovníků hlásilo, že se globálně otepluje a bude oteplovat a že za to výrazně může lidstvo se svou průmyslovou neukojitelností. Politici se sjížděli stovkami neekologických letadel do různých koutů zeměkoule. Pořádali o tom všem konference a vymýšleli všelijaké Kjótské protokoly, které někteří z nich nepodepsali a skoro nikdo je nedodržoval. Tak maximálně ti blbci z Evropy.

Obyvatelstvo si postupně zvyklo. Trocha tepla navíc je příjemná, v Severním ledovém oceánu se otevřela cesta pro lodě a možná by u Kolína mohly růst banány.

Obyvatelstvo se prostě globálního oteplování přestalo bát. A vědci – tentokrát z jakéhosi kalifornského institutu – přitvrdili. Už nám nehrozí globální oteplování, hrozí nám globální ochlazování. Vysvětlení pro laiky je dost náročné, ale stručně: vlivem globálního oteplování budou tát ledovce na severu, studená voda bude někam odtékat a bude se mísit s teplou vodou v mořích a ta chladnější poteče zas na sever. Prý bude v Evropě v zimě o šest stupňů míň.

Obyvatelstvo by se mělo opět začít bát a lidstvo by s tím určitě mělo něco dělat. Vypracovat projekty a uvolnit rozsáhlé finanční prostředky. Bohužel lidé na severní polokouli začnou víc topit a asi i vypouštět nějaké to CO.

A ta ochlazená voda začne téct zase na sever, ledovce zmrznou a začnou přibývat na váze. Začne na ně svítit sluníčko. A bude nutné varovat lidstvo před globálním oteplováním.

Sympatické na celém tom kalifornském výzkumu je, že ke zmíněné katastrofě má dojít kolem roku 2330. Na jednu stranu si řeknete, že nás to nemusí tolik bolet. Na stranu druhou si ale uvědomte, že kdyby někdo předpovídal takovou katastrofu na rok 2030 a ono to nevyšlo, tak už mu nikdo žádné prachy na výzkum nedá. Projektů, jak by se dala celá ta nepříjemnost s oním globálním čímkoli vyřešit, je celá řada. Nejúčinnějším ze všech mi připadá soustavné ochlazování povrchu Slunce hadicemi s ledovou vodou.

Život škodí.

Při čtení nejrůznějších medií a webů mě napadá otázka, jak je možné, že už nejsme všichni dávno mrtví. Nemám na mysli žádnou nukleární katastrofu, i když i tou jsme občas strašeni, ale protože jde o vážnou věc, tak s tím novináři zase tak moc neprudí.  Ale věcí, které údajně ohrožují náš život, mají obrovské koše.

Internet nabízí pestrou škálu toho, co nám škodí. Ať už je to fakt, nebo se někdo potřebuje zviditelnit, někdo vydělat, či na to ohrožení upozorňuje konkurence. Nebo nějaký psychopat. Nemáme šanci v té záplavě varování zjistit, co je opravdu nebezpečí, co blábol a co výmysl, hoaxů.

Můžete si vlastně vymyslet cokoliv, zavěsit, a už to jede. Ženy jsou na tyhle informace citlivější, zvláště když jsou čerstvými maminami. A v řadě případů se tou houštinou vražedných upozornění začnou řídit.

Nejezte cukr. Zdravým lidem škodí i malé dávky. Nejezte sůl. Škodí ještě menší dávky. Nepoužívejte mobily. A když už, tak je nedržte u ucha. Nekoukejte na monitory počítačů a televizorů. Jestli vám naměří radon, okamžitě se odstěhujte. Zřejmě umřete, protože polystyren je životu nebezpečný a vám zateplili panelák. Nekonzumujte živočišné tuky. Nekonzumujte rostlinné tuky. Důrazně omezte vejce. Vyhněte se saponátům. Ať vás ani nenapadne vařit v hliníkovém nádobí. Kafe si dát můžete, ale nikdy ho nepijte s mlékem! Nejezte ovoce, které bylo chemicky ošetřeno. Vodu z vodovodu jen převařenou. Nesbírejte houby, jsou od Černobylu stále radioaktivní. Nekupujte miminům kousací hračky. Jsou v nich ftaláty. Vyhýbejte se slunečnímu záření.  Způsobuje rakovinu.

A takhle můžete pokračovat do nekonečna. Každý den najdete na internetu nějakou novou hrozbu. Za nějaký čas rezignujete, protože si uvědomíte, že celý život je nesmírně nebezpečný, a pokud ho žijete, hrozí vám smrt. A to byste přece nechtěli. Ale ovšem – zhruba tak za půl roku – najdete přesně opačné instrukce. Dopřejte si vejce. Balená voda může být ta nejhorší. Kousací hračky rozvíjejí dětský chrup.

Prožil jsem už velkou část života, z toho značný díl v časech kdy v severočeských řekách tekla spíš nafta než voda, vzduch se nedal dýchat a vitamíny byly jen o Vánocích. Poslední čtvrtstoletí jsme na tom mnohem líp. Záleží na tom, jak si život uspořádáme, jak ho budeme žít a taky čemu budeme a nebudeme věřit. A zdaleka to neplatí jen o zdraví a životním stylu, ale i o společnosti, politice nebo úrovni života.

Jak je na Sumatře?

24.9.2013 * Měl jsem to po většinu života u řady lidí dost špatný. Mám takovou blbou vlastnost: nestěžuju si.

Pro většinu Čechů je důležité stěžovat si a naříkat. Když je trochu proklepnete, zjistíte, že na tom nejsou zase až tak špatně. Netvrdím, že taková samoživitelka z okolí Bruntálu nemá důvod ke stížnostem. Ale i v relativně bohatém regionu potkávám lidi se slušným platem, bytem v paneláku a oktávií před domem. A zbude jim i na krabičku cigaret a pět lahváčů každý den. Na dovolenou na Sumatře to ovšem není. Není ani na nákup knížky, ale to je otázka priorit. Tihle lidé naříkají na potkání. Na ulici, v hospodě, na internetových diskusích. Ve volbách to hodí těm, co jim slíbí tu Sumatru. A po volbách budou mít zas na koho nadávat a litovat se.

Člověk, který si nestěžuje, je podezřelý. Nikdo si nepřipustí jeho optimistický pohled na svět a radost ze života, které ho k tomu vedou. Určitě si nakradl nebo co. Opatrně s ním a po straně ho pomluvit.

Většina Čechů se odsoudila k celoživotnímu stěžování si a nasranosti. Tak cestují životem směrem k důchodu, kde to bude se stěžováním ještě mnohem horší. Ta optimistická menšina si žije mnohem radostněji, i když má třeba menší plat než zapšklý soused.

Tak se na mě nezlobte, že si nestěžuju. A kdyby vám to moc vadilo, tak já na něco přijdu. Třeba to zkurvený letošní počasí! (…no jo vlastně, ono bylo letos celý léto hezký.)

Celebrity a celebritečky

29.8.2013 * Nechci se pokoušet o definici bulváru. Ale zřejmě je to čtení a koukání pro tu hloupější a nemyslící část národa. Odpor k myšlení je rodná sestra lenosti a ta má v našich zeměpisných šířkách vysoké hektarové výnosy. Začíná to samozřejmě ve škole. Myslet bolí už od raného věku. Většina mladých jedinců po tom náročném vstávání a cestě do školy usedne do lavice a vypne. Učitelkám to velmi vyhovuje: s Einsteiny by mohly být problémy, kdežto se šprtkami je pohoda.

Na dýze moc rozumu netřeba, balení holek už zdaleka není moc sofistikovanou záležitostí. Takže klídek. No a v pracovním procesu člověk rychle pochopí, že nějaké myšlení, nové nápady a avantgardní řešení je na škodu, protože starší zaměstnanci chtějí hlavně klid. Především moc nemyslet, myšlení bolí.

Reprezentanti a reprezentantky většiny národa pak rychle sklouznou k bulváru. Málo písmenek, velké fotky, trochu pikantností a výmyslů. (Nepřemýšlející čtenář výmysl nerozliší.) No a hlavně celebrity. Celebrity existují proto, že si natěšené sedmnáctky a zklamané čtyřicítky plní svůj sen prostřednictvím někoho jiného. Když ona (je blbá, umí prd, ale má velký kozy), tak klidně i já. Většinou je to stejné, jako když rachitický padesátník sní o tom, že bude jednou hrát v útoku vedle Jágra. A někdy se to i podaří. Nějaká Miss mokré tričko, fotosada zcela neoblečených snímků a na týden vyzvednuta mezi celebrity.

Jenže bulvár potřebuje pohyb, informace skandály. Rozcházet se a objevovat se s tajemnými milenci, přijít na večírek příšerně oblečená nebo tam udělat trapas, opít se do němoty, mít kalhotky naruby….

Čtenáři platí, nemusí u toho myslet, a pak volí Zemana, to je ten jejich guru, bulvární prezident…

Vracíme se do osmdesátých let minulého století. Nemyslilové bydleli u piva a u televize a vychovávali děti. Ty děti dnes čtou bulvár a pláčou nad osudem mladé normalizační hvězdičky Ivety Bartošové. Kdežto kapitáni bulváru už jí vyřezávají maso z těla.

Třetí míza (aneb o mužích, kteří mění ponožky častěji než partnerky).

5.8.2013 * Je to tak, milé dámy. Když to na chlapa vleze, může to znamenat i konec světa. (Samozřejmě když to vleze na ženskou, je to taky hrůza, ale jiného typu.)

Když se zamiluje kůň, je to zábavné. Když se zamiluje muž, zvláště takový už kvalitně vypiplaný mezi čtyřicítkou a padesátkou, je to povětšinou tragedie. Buď má pocit, že už skoro všeho dosáhl a zbývá vyměnit manželku za něco atraktivnějšího. Nebo si naopak myslí, že mládí je v prdeli, do důchodu daleko a on se de facto nemá čím pochlubit. Tak si najde nějakou blond duši, které se se svou depkou může svěřovat.

Je to stav, který postihuje běžné neznačkové muže stejně jako písničkáře nebo politiky. Koukněte se do novin: tahle země už se hezkých pár let pohybuje ve vlnobití kvůli Paroubkovsko – Topolánkovsko – Nečasovým milostným přemetům. Ten poslední na nás svou eskapádou poslal Rusnoky a další postavy Mordoru. A kolikrát za kariéru věhlasní písničkáři měnili partnerky, si můžete – folku znalí – dosadit sami.

Musím se přiznat, že jsem se trapně vymykl. Na začátku října budu slavit. Slavba se bude týkat toho, že jsem přesně padesát let vydržel s jednou ženou. Přesněji řečeno, že to Hanka padesát let vydržela se mnou. (Padesát a padesát je vlastně stovka.)

Vydržela to mimo jiné kvůli mé skromnosti. Pro všechny čtenářky je skvělá zpráva, že existuje ideální muž. Ocení to zvláště ty, které takové štěstí na partnera neměly. Na druhou stranu je tu pro ně i zpráva méně dobrá: Když už jsem to vydržel tak dlouho, tak už to asi nebudu měnit. Zajímat se o mě z navazovacích důvodů je evidentně ztráta času.

Globální co?

11.6.2013 * Golfský proud je určitě starší než já. Už dávno před mým příchodem na svět omýval břehy Evropy. A právě když jsem se narodil, pluly po něm spojenecké konvoje s náklady zbraní do Murmanska, neboť tento ruský přístav díky Golfskému proudu nezamrzal.

Severní pól taje. Točna je na vodě. Už neplatí to slavné: „Jdu na sever. A už jdu na jih!“ Teď už chvilku na sever a potom na jih plavete. Ale být vámi bych to nezkoušel. Ve vodě na pólu se prý dá přežít maximálně čtyři minuty.

Ale netaje jenom severní pól, tají i ledovce. Dají se vygůglit nebo vyjůtubit fantastické videoklipy, na kterých se z obrovitánské kry odloupne kus velký jako okres Brno-venkov a šplouchne do moře. Voda v ledovcích je jak známo nesolená, a tak každý kus ledu, který v moři roztaje, sníží koncentraci mořské soli. Když to tak půjde furt, nebude nakonec voda v moři vůbec slaná. V důsledku toho vyhynou slanečci a rybářům na moři nebude pomoci, i kdyby se do moře vysypaly všechny zásoby pozemské soli a naházely se tam všechny solitéry.

Může se ovšem taky stát, že Golfskému proudu nebude neslaná voda chutnat a vydá se ji hledat třeba někam ke Kapskému městu. A my budeme mít nejen po slanečcích, ale i po žížalkách.

Prakticky všichni meteorologové a klimatologové se shodnou na jedné věci: V blízké budoucnosti se buď globálně oteplí, nebo globálně ochladí anebo se nestane vůbec nic. To je dobrý výstup z jejich bádání, konečně za to si je platíme.

Fangle na hradě aneb Češi vždy proti.

1.4.2013 * Nevím, jestli se na tohle téma dělal nějaký průzkum, ale myslím že Češi jsou nejvíc protestujícím národem. Neprotestují ovšem proti něčemu konkrétnímu. Protestují proti všemu. Zajímavé ale je, že pokud jde o zásadní věci, jsou protesty většinou nenápadné. Ale když jde o kraviny, zvednou se čeští protestéři jako jeden šik a zaplní internet nebo náměstí.

Za deset let  klausovládnutí jsem obden někde četl, proč na Pražském hradě nevlaje vlajka Unie a co že jsme to tím pádem za zaprděné nacionalisty. Teď, když se schyluje ke vztyčení dvanáctihvězdičkové fangle u Matyášovy brány, čtu zase, že na naši vlajku si sahat nedáme a žádnou jinou na hradě nechceme. A vytáhneme s vuvuzelami vytroubit všechny cizáky.

Vlajka na Hradčanech je pro ty jednodušší zástupný problém, protože do složitějších úvah o příčinách a důsledcích našeho členství v EU ( případně NATO) se nejsou schopni pouštět.

Pro tyhle echtČechy by bylo nejlepší kdyby nás chránilo NATO, ve kterém bychom ovšem nebyli. A že by bylo fajn, kdyby nám Evropská unie dotovala ledacos, ale jinak bychom s ní neměli nic společného.

Možná byste se od nich dozvěděli, že bychom měli z EU vystoupit. (Ne že by nebylo na Evropské unii dost ke kritice.) To by byl – na rozdíl od vyvěšování vlajek – sice naivní, ale zásadní názor. Jenže co dál, co potom, co s malým ostrůvkem uprostřed sjednocené Evropy, to už vám tihle protestéři neřeknou. To není jejich práce; jejich parketou je být proti. Takže se jenom vyskotačíme kolem vlajky na Hradčanech a hned půjdeme hledat dál, proti čemu máme zase protestovat.

Meteority v tajze a moře pod Řípem.

28.3.2013 * Všimli jste si, že nejvíc meteoritů dopadá na Sibiři? Já vím, řeknete si, je to tak spočítané s ohledem na rotaci Země a magnetické anomálie, žádné velehory v cestě, měkký dopad do tajgy. Takže je logické, že přistávací dráhy meteoritů jsou zakresleny právě tam. Navíc na Sibiři je nízká hustota obyvatelstva, na jeden dopad meteoritu dva až tři mrtví lovci kožešin, to se ve velké zemi ustojí. Je to v pořádku, všechny meteority dopadnou na Sibiř. Ty menší si místní obyvatelstvo rozebere na součástky dřív, než se o tom dozví ústřední vláda. Ty velké způsobí rozruch, navzdory miliardám komárů tam vědci jedou zkoumat, novináři z letadla fotografují to, jak hezky jsou všechny vzrostlé stromy srovnány patami k výbuchu. Senzibilové bilují senzace a záhadologové vymýšlejí Marťany a tajné zbraně.

Dá se říci, že meteority jsou populačně ohleduplné, protože v době před vznikem lidstva si dopadaly, kam chtěly. Jeden prý vyhloubil kráter v Mexiku a do věčných lovišť poslal všechny dinosaury. Je od meteoritů slušné, že se vyhýbají dopadům na mořskou hladinu, aby nečeřily vodu vlnkami tsunami a nerušily klienty cestovních kanceláří. Zdá se ale, že jedno to nezvládlo a spadlo do Atlantiku právě ve chvíli, kdy na Atlantidě dojídali večeři.

Ovšem stejně jako se dá říci, že za mého mládí byly holky hezčí a tráva zelenější, v časech úplného mládí Země sem dopadaly meteority o hodně mohutnější. Stačí si vzít mapu Čech a kouknout se jak je ta pánvička hezky dokulata olemována horami. To musel být macek!

Kruhovou souměrnost těch hor kol Čech narušuje prakticky jen sopečné České středohoří, které se vymagmatovalo daleko později. Jinak tu všude bylo moře, ze kterého vykukoval jen Říp s kapličkou. A na Brdy tenkrát trampové jezdili lodí.

 

Klub neblbé nálady.

 21.1.2013 * Neříkejte mi, že takové lidi neznáte. Všechno je na výkal. Dobře už bylo. V práci to stojí za starou belu. Děsím se důchodu. Zima je hnusná, protože padá sníh. Léto je hnusné, protože je vedro. Vláda by měla odstoupit. Všechny předchozí vlády měly taky odstoupit. I ta příští vláda by měla odstoupit. Stejně to všechno řídí svobodní zednáři a marťani. Ti lidé chtějí slyšet špatné zprávy. Je to jejich droga. A tak media plní stránky, kmitočty i obrazovky špatnými zprávami. Lidem to pomáhá. Snadněji se tím samonasírají.

Žije se nám daleko líp než dřív, tvrdí to statistiky i osobní zkušenost. Ale samonasírači budou vždycky tvrdit, že je to horší než dřív.

Mám nápad. Pojďme založit Klub neblbé nálady. Kolem nás je spousta dobrých zpráv. Pojďme se o ně navzájem dělit. Dobré zprávy se budou dělením množit.

Ignorujme samonasírače a nepouštějme se s nimi do diskusí. Nevšímejme si nasíracích medií. Já vím, je to těžký: Hrozně mě štve, že musím platit těžký prachy „veřejnoprávní“ televizi. Ale zase skvělá zpráva je, že se na ni vůbec nemusím dívat.

Pojďme to zkusit. Uvidíte, že se budeme cítit mnohem líp.