Archiv pro rubriku: Moje knihy a o mně

Čtyři knihy už jsem vydal. Nechci vás strašit, ale několik dalších mám rozepsaných.

Slon, Zimní báseň

ZIMNÍ BÁSEŇ
Nedá zimě velkou práci,
z holek jsou teď sněhuláci.
Kdyby byly holiny,
tak jsou z holek zmrzliny.

***

SLON

Zvoní, zvoní, zvoní zvon
támhle k nám jde zrovna slon.

Vzal sebou i klokana
budou u nás do rána.

Možná ještě trochu dýl
přijde taky krokodýl.

Budou vařit na grilu
pozvali i gorilu.

Budou foukat do ohně
žirafa se neohne.

Přijdou lední medvědi
všichni s námi posedí.

Snad přijde i rosomák
zbyde na něj masa flák.

Budou šplhat na laně
pozvali i vorvaně.

(Z chystané knížky pro mých šest vnoučat.)

Kniha „S kytarou na zádech“ – kde ji dostanete

23.6.2016
Na četné otázky, kde se dá moje kniha „S kytarou na zádech“ koupit:

1.Ve všech knihkupeckých řetězcích Neoluxor, Beta a Kanzelsberger.

2. Jižní Čechy:
Neoluxor books – U Černé věže – Č. Budějovice
Kanzelsberger a.s. České Budějovice – Kanovnická
Kanzelsberger a.s. Strakonice
Kanzelsberger a.s. Písek
Elim Písek
ORION knihy – Tábor
České Budějovice – Omikron, nám. Přemysla Otakara II. 87
Prachatice – Knihkupectví Amazon, Slámova 17
Vimperk – Knihkupectví Vltava, Pivovarská 61
Knihkupectví Papyrus 1. máje 222
Volary
Knihkupectví U Novotných, Náměstí 28
Volyně,Knihkupectví Pod Andělíčkem, Palackého 110

3. Brno:
Neoluxor books – Starobrněnská
Knihkupectví Academia (nám. Svobody)
Beta Brno – Joštova
Beta Vaňkova galerie

4. Karlovy Vary a okolí:
Kanzelsberger a.s. Karlovy Vary
Beta Cheb
Fiedlerová Alena, Kynšperk nad Ohří
5. Praha:
Neoluxory
Beta Arkády Pankrác
Beta Anděl
Beta Václavák
Academia na Václaváku
Prodejna map, Senovážné náměstí 6

6. Plzeň:
Síť knihkupectví Dobrovský, náměstí Republiky 131/17, Zbrojnická 116/2, Rokycanská třída 1424/128, Sedláčkova 252/31, Americká 34
Knihkupectví Kanzelsberger, nákupní centrum Olympia, Písecká 972/1
Knihkupectví Ševčík, Solní 5-7
Knihkupectví Moudrá sova, Klatovská 968
Knihkupectví Centrum, Masarykova 1201/75
Dále knihkupectví v Domažlicích, Klatovech, Sušici, Horažďovicích, Rokycanech…
7. Ostatní knihkupci:
Pokud nemají, zeptejte se, jestli odebírají knihy od Euromedia. V tom případě ji pro vás mohou objednat.

8. Přímo u vydavatele:
info@vitanyhost.cz

Čtvrtá Juppova kniha

25.5.2016

Moje kniha „S kytarou na zádech – folková, country a trampská hudba na západě Čech“ tento pátek opustí tiskárnu. Neznamená to, že už v pátek by byla v knihkupectvích. Ale na křtu ve středu 8. června v plzeňském Hifi klubu bude! I s vloženým CD.

S kytarou na zádech

16.4.2016

Když píšete knihu, je to radost. Mazlíte se s tím (no spíš patláte) ale nakonec to pár dní po termínu odevzdáte vydavateli. Pak vám za nějaký čas přijde emailem už vysázená kniha, Krásná grafická práce, tedy mluvím o knize „S kytarou na zádech“.
A teď je na vás, abyste provedli poslední korekturu a všechno to po sobě přečetli. Hrůza! Drobné chyby a překlepy už byly většinou vyhubeny v předchozích etapách. A tak čtete a čtete a uvědomujete si, že jste tam měli napsat ještě o tomhle a že jste zapomněli na tamtoho a že by tohle bylo víc potřeba vysvětlit lidem, kteří třeba nikdy na Lochotíně nebyli. A to už nejde, kniha je vysázená a větší úpravy v ní už dělat nejde.
A tak se uklidníte tím, že ode dneška za týden to všechno putuje do tiskárny. A že na křtu v Plzni, někdy na konci května už budete držet hotovou knihu.

Povídka: Rogallo

18.3.2016

Co noha nohu mine. Jdu ze školy. Loudám se. Co doma?… Opáčko na zítřejší písemku z fyziky. Domácí úkol ze slohu. Jsem totiž žákem 7.B. Základní školy Elišky Krásnohorské na sídlišti Středozápad.  Sídliště se dřív jmenovalo Gagarinovo, teď už se nejmenuje. Gagarin prý umřel.

A anglický slovíčka. A úplně blbá ségra. (17let.) Těžký pořízení. Blbý, když máte v pokoji někoho s úplně odlišnými zájmy a ještě s nízkým IQ. Říkal táta, že až nám bude o patnáct víc, tak se budeme se ségrou milovat. Teda on myslí mít rádi, žádnej sex. To je klidně možný, ale co těch patnáct let do tý doby.

Co krok to chůze. Větřík by mi klidně čechral vlasy, ale celkem mi nemá co čechrat. Jedinej, kdo mi smí čechrat vlasy, je babička. Vím, že mi je čechrala, už když jsem vylez holohlavej na svět.

Naše panelové bydlítko. Podvědomě zvednu oči do pátého patra a co vidím!!!

Okno našeho pokoje je otevřené… A na něm stojí ségra! Nohy na parapetu, ruce rozpažené… Na sobě má noční košili, nebo sexy šatečky, kdo to pozná?  Tý voe, vona snad…

Házím batoh do trávy, prchám ke vchodu. Někoho jsem porazil. Výtah je zas někde na střeše. Tak po třech schodech do pátého a tiše odmykám. To nám někdo říkal na zdravovědě, nemluvit na něj, nedělat zvuky ani prudké pohyby.  Opatrně otvírám dveře  do pokoje. Na okně nikdo není. Doběhnu až k oknu. To mi vyprávěl dědeček, že za války při bombardování jejich sousedka během půl hodiny zešedivěla.  Nedořezal by se ve mně.

Kouknu dolů… tam nic! Jen můj batoh. Uf!!

Tak to bychom teda měli. Prohledávám místnost za místností. Pod postelí, za skříní, ve skříni. Ve vaně.  Moc dalších možností není. Na jejím stole rozečtená knížka. Nějaký dopis a rozloučenou… Ten by byl asi v obýváku na stole.

Třeba někoho zahlédla z okna a chtěla s ním pokecat. Mezitím, co jsem dělal evropský rekord do schodů, sjela dolů výtahem… Ne, vždyť jsem si všiml, že výtah byl až na … Střecha! Vniknu do výtahu a zmáčknu patnáctku.  Cestou přemýšlím, že páté patro jí bylo málo a jela na jistotu.

Výtah zastaví ve čtrnáctce, musíte zmáčkout ještě jednou patnáct a jedete nahoru. My kluci to známe, na střeše se dá nerušeně kouřit. Jsme asi jediné sídliště v České republice, kde výtahy jezdí na střechu.

Obejdu celou střechu a nikde nikdo. Dojdu k zábradlí a se svou hrůzou z výšek se podle něj plazím kolem domu a koukám dolů. Nic! Postavím se a obhlížím celé sídliště. Lidi chodí z práce, ale známej nikde nikdo. Třeba zapadla k někomu na návštěvu. Krávovina!  Chce skočit z okna a pak si vzpomene, že na to potřebuje jinej mejkap.  Ale jak říká táta, ženskejm nikdy neporozumíš.

Děs! Sjedu do našeho patra a sednu do křesla. Kdybych měl hlavu, tak bych si ji teď mohl dát do dlaní. Kouknu z okna. V dálce u obzoru vidím rogallo. Je nějaký divný. Jako by mávalo křídly. A zdá se mi, že to je moje sestra.  Takže právě jsem se zbláznil.  Napadá mě, že se seberu, odjedu autobusem do Bohnic a ubytuju se tam. Ať to mají naši milí rodiče stereo.

Ale to už je tady máma a ptá se na Martinu. Pravdivě pokrčím rameny. Zatím se nic neděje. Ale když přijde táta a venku se setmí, začíná kolektivní nervozita. Kdy jsem ji viděl naposled? Ráno, když jsem odcházel do školy, byla ještě doma. Víc ze mě nikdo nedostane, kdyby mi hlavu pod vodovod strkali.

Telefonuje se kamarádkám.  Máma se zná s její třídní, tak jí volá. Bomba. Martina dnes nebyla ve škole. Zatímco táta vytáčí čísla zdravotnických zařízení, nabídnu se, že obejdu sídliště. Je to asi zbytečné a navíc potmě, ale naděje umírá poslední. Před domem zakopnu o svůj batoh, tak se s ním ploužím kolem paneláků.  Když se po tři čtvrtě hodině vrátím domů, dalo by se to krájet.

Naštěstí zvoní mobil. „Tady Policie České republiky.“ Už se ani nedalo krájet. „Předávám.—Ahoj mami, pánové jsou hrozně hodný, že mě přivezli. Za chviličku jsme doma.“ A skutečně za pár minut zvonek u dveří. Tříhvězdičkový policista, pak věc, celá zachumlaná do erární deky. A nakonec dvouhvězdičkový.

„Volali nám kolegové z Úval a nakonec jsme ji našli na louce u Českého Brodu,“ rozpovídaly se tři hvězdičky. „Je to nevysvětlitelné. Ale to není naše starost. Byla v pohodě, nebyla nafetovaná ani opilá. Žádné znásilnění nebo únos. Jen byla trochu promrzlá. Tak jsme ji zabalili do deky a přivezli rovnou sem.“

Bylo jasné, že strážci zákona něco tají. Zvlášť jestli to proběhlo, jak si myslím. Věděli, že narazili na něco, co si nedokážou vysvětlit a co by asi nevyřešili. A kdyby se k tomu dostal nějaký nadřízený šťoura nebo novinář, byla by to pro ně značná lapálie. Využili okamžiku, že je rodina na měkko z radostného setkání, rozloučili se, popadli erární deku (nebyla to noční košile, byly to plesové šatečky) a zmizeli.

Dostihl jsem je u výtahu a zeptal jsem se: „Na tu louku přiletěla?“ „Přesně tak! A nevíte, odkud letěla?“ „Tady odtud, z pátého patra.“  To už bylo na ně pro dnešek opravdu moc. Naštěstí výtah dorazil a oboustranný výslech skončil.     

Od Martiny se rodiče nic nedozvěděli. Ani netlačili na pilu. Jen já jsem jí měl za zlé jednak to vyděšení a taky že si na tak dlouhou cestu nevzala navigaci. Ale nějak nás to sblížilo. A když jsem se podíval do zrcadla, viděl jsem pořád hnědé vlasy. Svoje informace o sestře-rogallu jsem si nechal pro sebe.

S kytarou na zádech

27.1.2016

Moje kniha už je oblečená. Tady návrh obálky. Grafik Milan Bauer fakt umí. A taky už po dlouhých debatách ve vydavatelství RegionAll už víme, jak se kniha bude jmenovat: „S KYTAROU NA ZÁDECH – O Portách, festivalech a muzikantech českého západu.“

Knihu si můžete zarezervovat už teď přímo u vydavatele na info@vitanyhost.cz.  Jakmile vyjde, dostanete ji na dobírku.

Víte, kde přistávají uši?

18.1.206

Všem, které baví moje hlody na Facebooku i na blogu www.jupp.cz, dávám na vědomí, že nastal dotisk mé knihy ptákovin „Kde přistávají uši“. Máte-li na ni chuť a ještě ji nemáte v knihovně, můžete si ji objednat na dobírku u vydavatelství Nová forma České Budějovice, přesněji na www.stahuj-knihy.cz/. Stojí 110 Kč.
Zjistil jsem, že už mám dost pitomostí na druhý díl, tak na něm začínám pracovat. Co tam bude přistávat, ještě nevím.
A konečně na jaře by měla vyjít moje kniha o folku, country a trampské písni v Plzni a na západě Čech – „S kytarou na Západě“.

S kytarou na zádech – úryvek z knihy

3.1.2016

Už brzy vyjde moje kniha „S kytarou na zádech“ o folku, cuntry a trampské písni v Plzni a západních Čechách

Významná část knihy je ve dvanácti kapitolách věnována Portě, těm jejím každoročním finálovým vyvrcholením, které se odehrávaly v Sokolově a hlavně v Plzni. Tady je krátký úryvek.

… O tom, jak to bylo s Portou po příjezdu sovětských tanků a na začátku normalizace, jste už četli. Finále Porty 1971 v Karviné. Vzhledem k okolnostem a spěchu to žádná velká sláva nebyla, ale festival byl a přežil. Dokonce v původním rozsahu.

Další ročník? V Karviné už to nešlo. Někteří z našeho nového štábu festivalu už se pomalu vzdávali.  Nakonec se objevil Jarda Studený, že v Sokolově Portu udělá. Psal se rok 1972.

V té době už se nám podařilo zacelit rány po zákazu v Ústí nad Labem a dobudovat síť krajských předkol. Kapely, jejichž adresář zůstal v trezoru ústeckého kulturáku, se samy hlásily a bylo jich čím dál víc. A plno věcí kolem organizace jsme už měli prověřených.

Uprostřed Sokolova stál luxusní (na trampy až moc) Hornický dům kultury a techniky a tam se mělo všechno odehrát. Jarda Studený se svou partou prověřenou Jarními a Podzimními dostavníky dokázal na místě všechno připravit. 

Festival proběhl od 16. do 18. června 1972. Stále se ještě odehrával v tradičním modelu – pátek folkové a country kapely, sobota trampské sbory a neděle Dvorana Porty jako přehlídka vítězů a hostů. Folkaři a countrysté stále ještě nesoutěžili o porty, ti nejlepší dostávali různá čestná uznání a možnost si zahrát na nedělní Dvoraně.  Vzhledem k tomu, že country (hlavně bluegrassových) a folkových kapel se v krajích hlásilo na Portu čím dál víc, bylo i z čeho vybírat.  Ocenění získali například skupina Létavice, pozdější spolupořadatelka legendárního Českokrumlovského folkového festivalu, Plavci z Bochova, z jejichž středu vyšel spisovatel Zdeněk Šmíd, Kantoři z Hradce Králové, jablonecký bluegrass v podání kapely Volupsije, nebo legenda jazzu i trampské písně Jitka Vrbová, tenkrát ještě jako zpěvačka country skupiny Sepie. …

S kytarou na Zádech

18.9.2015

je název mé příští knihy s podtitulem Folková, country a trampská hudba na západě Čech.

Rukopis jsem právě odevzdal vydavateli. Bude následovat sazba a grafická úprava, což bude docela náročná záležitost, protože kniha je rozsáhlá a dost členitá, s velkým množstvím fotek.

A taky pak budu muset udělat poslední autorskou korekturu. Po ní už v textu žádná chybička nezbude, ale jak je mi známo z vydávání časopisu FOLK & COUNTRY, když to přivezete z tiskárny a otevřete, tutově narazíte na jediný překlep z celé knihy.

A když už je to pak v tiskárně, může vydání zabránit už jen tsunami. A to v Plzni být nemůže, protože by to vyplavilo podzemní Hifiklub na náměstí, kde bude na jaře křest.

O všech termínech dám vědět, jakmile budou jasné. A  tady utrousím nějakou malou ukázku.

Jupp

Na snímku nejstarší sestava loketskýh Roháčů.

Kladeč

19.7.2015

Kladeč. Krásné české slovo. Obzvlášť když ho způsobíte v plurálu: kladeči lina, kladeči min, kladeči věnců,… To slovo je samo o sobě pozitivní už slovním základem klad. Po odchodu kladečů zůstává hladko, čisto, vyváženo. Tedy i lad, čili řád a harmonie z toho slova trčí. Kladeči lina už dávno lina nekladou, zbohatli jsme, zpanštěli. Už ani PVC nám nevoní, jestli tak nějaký ten kovral od zdi po zeď. Teď jsou v módě plovoucí podlahy. ale ty se nekladou, ty se spouštějí na hladinu. Kladeči min za sebou taky zanechávají čisto, hlavně od všeho živého. A kladeči věnců pak kladou k hrobům těch, co se v minových polích procházeli. Kladeči věnců  ve skutečnosti  věnce nepokládají. To činí dvé vojínů hradní stráže nebo jiné operetně elitní jednotky vojska. Pohybují se při tom zvláštním pohybem, který asi nenajdete v předpisu Vojsk-1-1 žádné armády na světě: pořadovým krokem stranou. Kladeči věnců nekladou; urovnají stuhy a pak ještě postojí v krátkém stoji spatném.

Zajímavé je, že kladečství je záležitost vysloveně mužská, feminismem ještě nepoznamenaná. Řekněte kladečka, a určitě se vám nevybaví lepá děva, zahrabávající minu pod drn. Spíš byste to tipli na nějaký stroj. Ostatně taky by to mohla být malá kladka. Přitom hmyzí maminy jsou kladečkami par excelence, želvy nevyjímaje. Některé jsou dokonce opatřeny kladélkem. A pokud vím, žádný kladeč věnců kladélko nemá. Jsou to dokonce i rybí dámy, co kladou. Nemám sice zbla vědomí, jak probíhá u kaprů pohlavní život, kladou však jistojistě. Namyšlený člověk samec se přitom ani neobtěžoval obšťastnit rybí paničky pojmenováním v ženském rodě; říká jim jednoduše jikrnáč.

Z mé knihy „Kde přistávají uši“, kapitola Jazykobrusy.