Archiv pro rubriku: Hudba a kultura

Tímhle jsem se zabýval skoro celý život.

Píseň za tři koruny

28.12.2012

Spory kolem autorských práv a poplatků jsou tu, co pamatuju (a že pamatuju dost). V poslední době se ovšem značně vyostřily. Obě strany sporu na sebe poštěkávají a dokolečka opakují svoje mantry, ani jedna nehodlá ustoupit. Jakýkoliv kompromis nepřipadá v úvahu. A přitom kolem sviští vývoj technických možností rychlostí vichřice.

Zatím se také nikdo nenamáhal celou situaci analyzovat, natož hledat nějaká řešení. Přitom dvě věci kolem (nejen) hudby jsou neoddiskutovatelné. 1. Autoři zaslouží za svoji práci odměnu. 2. Ceny hudebních alb jsou pro většinu zájemců nepřiměřeně drahé.

Internet by ovšem mohl tyto dvě skutečnosti vymanit z protikladu a vytvořit model, vyhovující všem, tedy autorům a posluchačům.

Představte si nadupaný server s vymazleným softwarem a partou schopných lidí kolem.

Dnes platíte za domácí CD v průměru tři stovky. To je při patnácti skladbách na albu zhruba dvacet korun za skladbu. To je strašně moc.

A teď jinak: kapela natočí album a nahrávku vloží do toho serveru. A lidé si odtamtud budou stahovat celá alba i jednotlivé skladby. Písničku si bude moci stáhnout ze serveru člověk ve chvíli, až za ní zaplatí dvě koruny autorských poplatků. Třetí korunu dostane provozovatel serveru. Ty peníze zákazník zaplatí Pay Palem, platbou z karty, platbou z mobilu (odborníci mězpřesní a doplní). Celé album tak vyjde stahovatele na cca 45 Kč.Jako bonus si zadarmo stáhne obal nebo texty.

A teď: odpadnou náklady na lesklé kotoučky, krabičky, tisk obalů, peníze, které OSA spotřebováná na vlastní režii nebo jdou do jiných kanálů, režii a zisk vydavatele, procenta distributorům, procenta prodejnám…

Kapele zůstanou náklady na studio, na grafický návrh obalu a případně na tu část propagace, která neběhá po sociálních sítích a podobných cestách.

Samozřejmě takový projekt má řadu úskalí. V prvním plánu přichází v úvahu jen pro kapely, které hrají skladby vlastní nebo spřízněných autorů. Ale myslím, že takových je v našem lesíku většina. Menšina posluchačských Harpagonků do toho nepůjde, buď že i ty tři kačky jim připadají moc nebo že oni chtějí z principu všechno zadarmo. Taky se dá počítat s tím, že postižení vydavatelé, distributoři a ochránci začnou kvičet. A budou prolobovávat nové spisky typu ACTA. Jen tady jaksi těžko budou moci argumentovat tím, že se snaží chránit autory.

Nechci malovat anděla na zeď, ale myslím, že v blízké budoucnosti se něco podobného určitě zrodí.

Folková komunita

27.12.2012

Co je dnes vlastně „folková komunita“? Viděno jednou optikou je to pospolitost lidí stejného zaměření a stejného hudebního názoru (nebudu tady používat otřepané „stejné krevní skupiny“), která sice zvolna stárne, ale víceméně drží pohromadě. Viděno jinou optikou jde o řídnoucí řady příznivců žánru, kteří už nechodí na koncerty, nejezdí na festivaly, nekupují desky nových tváří a jejich příslušnost k folku (promiňte mi prosím, že pro jednoduchost už léta pod ten pojem zahrnuji i country a trampy) se realizuje poslechem Country radia a občasnými návštěvami slezin.

Vypozoroval jsem, že vše, co člověka přiblíží k určité hudbě, se odehrává zhruba mezi patnáctým a pětadvacátým rokem. A to zcela bez ohledu na to jestli dotyčný po pětadvacítce zahnízdí či nikoliv. Právě v té dekádě vstřebá člověk veškeré návyky, dovednosti i emoce, které se vztahují k žánru. Myslím tím výběr oblíbených interpretů, znalost akordů, naučené penzum písniček, které se nezapomínají ani v důchodu, postoje v souladu s folkovou komunitou. Všechno po té pětadvacítce, už je jenom fixací a opakováním předešlého, toho, co bylo první a krásné.

Návštěvníci festivalů stárnou a folk žije jen tehdy, když v hledištích přibývá nová mladá krev. Což se už dost dlouhou dobu neděje.

Oponenti v diskusi mi jistě namítnou, podívej na ty děti, co jezdí na Zahradu, až za pár let dorostou, tak se budeš, Juppe, divit. Nebo že se mýlím, že na jejich festivalu přece mladí diváci jsou. Jenže fotky hledišť nelžou. Jiní možná namítnou, že je to vlastně správně, že je tak komunita celistvá, a co by mezi námi všelijací takoví ti…. pohledávali.

Pořadatelé ovšem hořekují nad zmenšující se návštěvou, ale dost často také sestavují dramaturgii z hudby, kterou sami poslouchali ve dvaceti.

Pláče se, že nás media ignorují a že už bychom konečně měli někam napsat, jiní oponují, že je to dobře, protože by nás střední proud rozemlel na kostní moučku. Kdysi to trefně pojmenoval jeden muzikant: důležitější než být čtvrtý v republice je být první v naší ulici.

Aby to nevyznělo moc pesimisticky, jedna rada pro muzikanty, pořadatele i ty ostatní: Jdi za svým cílem a kašli na to, kdo všechno ti v internetových diskusích meje prdel.

Malá setkání

9.12.2012

Malá setkání

Když jsem kdysi měl s kamarády a rodinnou příslušnicí kapelu, nebylo moc kde hrát. Obvykle jsme pozvali dvě tři spřátelené kapely někam na louku za chalupou a hrálo se. Zvuky přilákaly okolní chataře, potom i místní, a když se setkání za půl nebo za rok opakovalo, přijížděli kamarádi z Prahy i zdaleka. Někdo z diváků přitáhl basu piva, jiný doma uzené klobásky, sousedka napekla štrúdl, i slivovice tekla. Ne, nemylte se, nebyl to potlach, protože jsme nepředávali březové placky ani nesoutěžili v řezání dřeva. Bylo to muzikantské setkání.

Když už jsme se jako kapela dali poslouchat, přihlásil jsem nás na Portu. Je pravda, že abychom měli kde hrát, začal jsem organizovat koncerty v Malostranské besedě, z čehož se nám vylíhl super folkový klub. Není pravda, že abychom si mohli zahrát v Lucerně, zorganizoval jsem mega Folk & Country Festival. Ta Lucerna mi prostě přišla naproti.

Časem přibývalo nejen kapel, ale i festivalů. Některé skupiny neměly kde hrát, a tak pozvali dvě až čtyři spřátelené kapely… Už se tomu neříkalo setkání ani potlach, ale festival. Tiskly se na to plakáty a vybíralo vstupné. Některé akce časem zanikly, když se rozpadla pořádající parta nebo se organizátoři rozhádali. Ale protože trampové a folkaři jsou převážně konzervativní, tak většinou ony festivaly trvaly v čase, i kdyby na sůl nebylo.

Mezitím se skutečné festivaly rozkošatěly, Porta se přelila na třicetitisícový Lochotín a i další akce byly velkolepě navštívené. Stav „happy folk“ trval tři desetiletí.

Pak přišla hospodářská krize a ještě více strach z ní. Sponzoři vsunuli hlavy hluboko do písku. Návštěvníci festivalů, kteří stárli s muzikou, už nemohli kvůli ischiasu spát pod festivalovým širákem a oddali se vzpomínkám a poslechu Country radia. Zatímco jejich peněženky začaly trpět anorexií.

Některé festivaly ještě žijí, potýkají se s rozpočty a děsí se každé tlakové níže.  (A vůbec se to netýká jen folku.) Některé zanikly, některé značně omezily svůj rozsah a dramaturgii. Je otázka, co je horší. Osobně bych si připadal trapně, kdybych pokračoval v Zahradě s třetinovým rozsahem účinkujících.

Kam se to pohrne dál, netuším. Jenom vidím a slyším, jak se skoro všude na louce za chalupou znova setkávají dvě tři kapely a je z toho příjemné hudební setkání. Třeba se časem tyhle pramínky začnou zase slévat a možná, že z toho znova vznikne řeka. Bude to radost, zase pádlovat v proudu nebo  aspoň stát u té nové řeky.