Archiv pro rubriku: Hudba a kultura

Tímhle jsem se zabýval skoro celý život.

Co se stalo s hudbou

17.7.2014

Tedy za prvé: byl bych hrozně nerad, aby tuhle úvahu někdo považoval za nostalgickou nebo staromilskou. Zejména skuteční staromilci by zrovna mně tuhle nálepku určitě nepřišili.

Ale k věci. Bývaly doby, kdy hudba byla zážitkem. Tím „bývaly doby“ myslím jak časy, které si nemohu pamatovat, ale i ty, které si pamatuji docela zřetelně. Příklady. Šlechtic si zaplatí nějakého Mozarta nebo Vivaldiho a je z toho taková bomba, že všichni konkurenční šlechtici se na koncertu tetelí blahem a závistí. Mladá selka si zpívá na poli a je z toho radost pro ni i její okolí. Černoši v Novém Orleánsu udělají kapelu a všichni kolem jsou z toho na větvi tak, že to dojde až do Evropy. Jiří Suchý zpívá svoje písničky a divadlo je na sezónu naplněno až po strop. Partička v hospodě, co jí to z radosti zpívá, možná by uspěla i na nějakém malém festiválku. Bob Dylan a Simon a Garfunkel na koncertech… a tak dál. Hudba a její poslech je zážitek, který vás unáší na své vlně a který vám dává něco… no prostě mimořádného.

Nejen živou hudbou je ale živ člověk, a tak radia, televize, kotouče, empétrojky a internet přicházejí s přidanou hodnou vašich zážitků.

Něco se ale děje, hudba se nenápadně, ale jistě – a už dlouho – stává obchodním artiklem. Hudbu v rádiích si už nevychutnáte jako bloky nebo pořady o muzice, ale jako vata, která vyplňuje prostor mezi zprávami a reklamami tak, aby moc nerušila. Televize hrnou klipy (a kapely se zadání přizpůsobují), kde písnička je upozaděná za girlandami výtvarných eskapád v rytmu, který vám nedovolí prožít ani to jedno okénko. A je tu internet, stahujte, empétrojkujte a perte to do sluchátek pod tlakem, abyste se oddělili od okolního světa.

Hudba už přestává být radostí, stává se šumem. Hlukem, drogou. Znám lidi, kteří nemohou u počítače pracovat, aniž by si do sluchátek pustili „nějakou“ hudbu. Reproduktorům neuniknete v hospodách, na letištích, v hypermarketech, v čekárnách lékařů, na nádražích i v masérských salonech.

Hudba je všude. V podstatě ji přestáváme vnímat a už se z ní vůbec neradujeme jako kdysi, Je to spotřební materiál.

A když už v dobrém, tak hudbu jen posloucháme. Ale zpíváme si ji? A zpíváme ji se svými dětmi?

Zvykli jsme se obklopovat hlukem, ať už je to muzika, kecy z radia nebo auta na ulici. Hudba už je jen jeden druh hluku.

Z obchodního hlediska je to tak správně. Písnička zintenzivňuje pocit z reklamy, která zazní po ní, a půjdeme si to zboží koupit.

Sociální kutilové nám vnucují, co si máme koupit, kam máme jet na dovolenou a co máme dělat se svým zdravím. A taky jakou máme poslouchat hudbu. Zavání to nesvobodou. Být svobodný znamená taky moci poslouchat hudbu, jakou chci a kdy chci a neposlouchat tu, kterou slyšet nechci. Přemýšlejme, co by se s tím dalo dělat.

Prchající porotci.

2.6.2014

V jarním čase se na internetu množí diskuse a analýzy, které se věnují soutěžím (nejen) folkové hudby. Ty diskuse se objevují vlastně každé jaro, jen letos mi to připadá nějaké intenzívnější.

Nejčastěji se projevují soutěžící muzikanti. Ale většinou nejde o to, že by se někdo cítil poškozen nebo ve svém výkonu znevážen. Připomínky mnohem víc směřují k organizaci (krajských oblastních, okresních) soutěžních předkol a k porotám.

Pohled do minulosti: V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století jsme měli na Portě propracovaný systém krajských kol, do porot tam jezdili vždy minimálně dva členové ústřední poroty nebo ústředního štábu, zbytek byli odborníci a špičkoví muzikanti „z místa“.

Ale to důležitější: pohovory soutěžících muzikantů s porotou po koncertech byly povinností. Účastnili se všichni a muzikanti si mohli s porotci popovídat o svých přednostech i nedostatcích, oponovat, diskutovat nebo se ptát.  A myslím, že se nikdy nestalo, že by kapely za rok opakovaly stejné chyby.

Pravděpodobně to i dnes někde takhle funguje. Jenže to by ty muzikantské stížnosti nebyly tak časté. Kapela odehraje, její fanoušci jí poklepou na ramena, počká se na výsledek, ale muzikanti se nikdy nedozvědí, co dělají dobře a co špatně. Je to škoda, neprospívá to nejen kapelám, ale škodí to jménu festivalů a nakonec i vývoji celého žánru.

Na vině jsou zcela zřejmě pořadatelé předkol. Když je ani nenapadne, že by měli setkání muzikantů a poroty zorganizovat. Když připustí, že porotci se vytrousí ještě před vyhlášením výsledků. Když se nevěnují (dlouhodobě) výběru zkušených a odborně zdatných porotců. Co si má o soutěži pomyslet novinář, když se přijde na soutěž podívat a ve dveřích slyší otázku: Hele, nešel bys do poroty?

Plavci Rangers nebo Rangers Plavci?

3.10.2013

Dostal jsem dotaz, jak se to má se skupinou Rangers. Trochu jsem se zastyděl, že jako celebrita folku a country nemám odpověď hned po ruce. Ale ono je to dost složité a navíc se všechno rychle mění. Rád jsem tedy přijal pomocnou ruku pana Gůgla.

Existuje skupina Plavci. Přesněji Jan Vančura a Plavci. Jediným muzikantem z původní sestavy Rangers je tam právě Vančura. Krom něj tvoří Plavce Jakub Racek z Monogramu, Lukáš Pelc a Mário Bihári, co kdysi tvořil silnou dvojku se Zuzkou Navarovou.

Další kapela se jmenuje Rangers – Plavci (nebo Rangers (Plavci), nevím, píše se to různě). Jediným muzikantem z původní sestavy Rangers je Mirek Řihošek. S ním vystupují Karel Macálka od Redla, Max Presser, Iva Hajnová a František Drápal.

Další kapelou z této líhně je Jiří Veisser (Agentura Rangers) se skupinou Šance. Projekt se jmenu New Rangers. Jediným muzikantem z původních Rangers je Jirka Veisser.

Pak ovšem existuje ještě skupina Rangers Band vzniklá v roce 2005. Muzikanti, kteří prošli Rangers na přelomu století (Jirka Kaleš, Honza Podjukl a Luboš Řehák) vytvořili s dalšími zcela novou kapelu v tradici Rangers. Z původní sestavy Rangers v ní nehraje nikdo.

Všechny tyto formace se hlásí ke skupině Rangers, hrají její repertoár a všechny uvádějí na webových stránkách jako počátek své historie vznik Rangers v roce 1964.

Všechny se také hlásí k odkazu zemřelých členů Rangers Tondy Hájka a Milana Dufka. Věřím, že ti dva hrají usilovně v nebeských sférách. Ovšem každý ve své kapele.

Srpen v amfiteátrech.

27.7.2013

Globální oteplování letos pomohlo všem pořadatelům festivalů na konci června a v červenci. Bylo odměnou za meteorogické surovosti, které jsme zažili třeba na Folkovém kvítku. Ale dětské soutěži takové počasí svědčí, mladiství písničkáři se mají otužovat. Uvidíme, jak bude v srpnu. I v osmém měsíci je hafo festivalů, festiválků a festiválečků, které se málem nevejdou do kalendáře, ale jejich diváctvo se pohodlně vejde do několika předních řad.

Hlavní srpnovou hudební atrakcí jsou Prázdniny v Telči. Kdybych neseděl nad rozepsanou knihou, určitě bych se vydal na Condurango, trio písničkářek MDŽ nebo na kapelu Njorek. * 14. Muzikantské žně se budou konat  na velkém nádvoří frýdeckého zámku, ve dnech 16. a 17.8.2013. Support Lesbiens, Samson, Kajkery, René Souček a další. * Západočeské městečko Skoky žije díky písničkáři Petru Linhartovi velmi kulturně. 31.7. se tam představí Lenka Dusilová. * Kutnohorská kocábka bude 17. srpna po jednatřicáté a bude velmi podobná jako minulé ročníky. * Na 17. srpen je v kalendáři uvedeno ještě dalších 11 festivalů. Kdo to má stíhat? A musí to stíhat? * Martin Žák pozval americkou legendu Wayne Erbsena na 28. srpna do Horní Světlé v Lužických Horách. * 23. a 24.8. Festival nepopulární hudby – Eurotrialog Mikulov. Už jsme doma, Zrní, Fru Fru a ostatní. * Máte chuť na guláš? Ten Chlumecký (u Ústí nad Labem) je 31.8. a hlavními taháky jsou Poutníci a Cop. * A obvyklá tečka za prázdninami – Mohelnický dostavník. Třeba už budu mít dopsáno pár kapitol, tak tam s Hankou vyrazíme. Nebudeme-li tečkovat za prázdninami v nějakém jinojazyčném kraji.

Postřehy z dvacáté Folkové růže

14.7.2013

I.: 11.7. Všední dopoledne v Jindřichově Hradci.

Město je pořád stejně krásné, a přece se mění . Kolem zámecké věže profukuje vítr a čápi si s ním pohrávají  rozmachy křídel. Na otázku kolik jich tam je, odpovídám: viděl jsem dva. * Poutníkova  procházka za denním tiskem končí na náměstí u Střelnice návštěvou železářství ,  kde mají všechno. Po cestě zmizely dvě ze tří trafik, ubylo obchodů s krásnými hloupostmi, ale i s praktickými věcmi. Přibylo vietnamských obchodů a bank. Naštěstí nepřibylo heren.  *  Nepřibylo ani turistů. I když je dnes pojasněji (a v hluboké noci si to neodpustila bouřka), na zámek nemíří davy. Spíš polodavy. Všichni turisté mluví česky. Je záhada, jak se to ti cizí turisté tak rychle naučili. Odliv turistů je vidět i na  penzionech. Nemáte-li vlastní plátěný hotel, nocleh blízko festivalu najdete snadno. * Scény na zámku už stojí,  ve 13:00 začne pracovat štáb.  Nenechte se zmýlit  scénou postavenou vedle morové ho sloupu. Patří městu a s festivalem nemá nic společného. Visí na níi plakát, zvoucí na rockový festival v Přeštěnicích, který probíhá souběžně s Folkovou růží.

II.: 11.7. Předfestivalové odpoledne v Jindřichově Hradci

Letadla létají nad zámkem velmi nízko. Ale nevysvětlujte si to tak, že bude pršet. * Včerejší  Jihočeský deník byl zcela vyprodán. Prý je to tak vždy, když je tam rozhovor se slavnou osobností. Tak jsem si rozhovor Vaška Koblence se mnou o dvaceti letech Folkové růže zatím nepřečetl. Ale najdete to na http://jindrichohradecky.denik.cz/kultura_region/prvni-folkova-ruze-zacala-prutrzi-ktera-vyplavila-nadvori-vzpomina-konecny-20130.html  * Do Jindřichova Hradce už se letos z Prahy svezete po nově otevřené dálnici D3 v jihočeském kraji.  Zkusili jsme to i po D1 přes Humpolec, na opravovaných úsecích  žádné kolony nejsou. * Odtajňujeme páteční dopolední program před zámkem: Žamboši, Monty, Frauenberg a další. Začátek? Až se umělci, kteří mají před tím Nočníček, vyspí. * Hanka měří z okna bezkontaktním lékařským teploměrem teplotu Jindřichova Hradce: 19,5°C.  Slušná festivalová teplota.

III. 11.7. Jindřichův Hradec – Začátek dvacítky

Abych vás nenapínal: přijeli všichni a přijeli včas. Letos nemoderuji, tak jsem si to stihl mnohem víc vychutnat. Zahájením festivalu je vždycky vernisáž u Rondelu, tentokrát fotky Miloše Truhláře. Jeho snímky známe ze všech důležitých festivalů a taky je znáte z jednadvaceti ročníků časopisu FOLK & COUNTRY. Ze tří oborů svého fotografování  (folk, krásné holky, příroda) na nás vystartoval  se snímky zvířat. Nádhera!  Před vernisáží jsme měli ještě poradu s moderátory v Zámecké hospodě. Petr Sedláček se vrátil ze Švýcarska a nejí maso. Jirka Brabec přijel zpožděným vlakem z Kuřimi a maso jí velmi.  *  Popis večerního koncertu si odpustím. Jarret, který jsem slyšel po dlouhé době, je ve vynikající formě. Arnošt Frauenberg praštil firmou a stal se ředitelem kulturního domu v Žebráku. Přesto ho skvělý humor (zatím) neopouští.  Druhá tráva nepotřebuje komentář, dostala mě nová úprava Telegraf Roadu a Malinovo umění na všelijaké foukací nástroje. Tony Trischka je skutečně mistr nad mistry i jako sólista, ale vše vygradovalo, teprve když se v závěru k němu přidala znovu Druhá tráva.  * Ještě jsme s Michalem z Jarretu probrali neutěšenou politickou situaci. Nestíhali jsme ani Nočníček ani hospůdku pod hradem. * Jo a v sobotu dorazí štáb televize NOE.

IV. 12.7. Frauenmontyžambochiáda

Dopolední koncert na náměstíčku před zámkem pojali chlapci jako vzpomínku na legendární improvizované hraní na Zahradě před Infocentrem. Početné publiku m, které se tu po ránu sešlo, i když začátek koncertu jsem dopředu nevyhlašoval (až se chlapci vyspí), bylo počůrané smíchy už od momentu stavby zvukové aparatury.  Načež přišel nekonečný řetěz ptákovin.  Když si pospíšíte ještě to stihete,  stále ještě hrají a diváci je určitě hned na pivo nepustí.

V. Růže den druhý.

My organizátoři stíháme většinou jen ty hospody v epicentru dění. Zatím jsme navštívili Bílou paní, Zámeckou hospodu a čínskou restauraci na náměstí.  Obsluha vzorná, pokrmy dobré, o cenách už se to říct tolik nedá. Ale zase mají všude polední menu. Nejlepší pivo maj v číně (kdoví kde se ta Plzeň dneska vlastně vyrábí).  * Proud turistů k víkendu houstne, stále je to čeština, žádný Japonec se dosud neobjevil. Dokonce i Valach Žamboch tady mluví česky. Plno turistů má sebou psa, aby demonstrovali, že na Růži nepřijeli. Ale sympaticky mnohem víc je rodin s dětmi. Možná opravdu v Česku začala růst porodnost na úkor popesnosti. * Nerůžových povyražení je to v okolí taky dost. Děti můžete vyvézt do Kamenice nad Lipou, kde je na zámku pravidelná výstava Hračkobraní. Ke koupání nikoho nenavádím, jednak je 19°C ve stínu, jednak je přece jenom po povodních. Ale třeba starobylá zrekonstruovaná městská plovárna na Vajgaru…. Ostatně i tam byla kdysi jedna ze scén Růže. * Koncert  Žambocha, Montyho a Arnošty vypadal, že nikdy neskončí.  Ale v poledne přece. Ukázal, že na Folkové růži je pořád místo na nápady. Že na tomhle festivalu Folk žije už dvacet let a nikdy žít nepřestal . Uvidíme, co přinesou recitály na II. Nádvoří, které právě začínají.

VI.  To to letí – už je druhý večer.

Ve štábu panuje klid, že by se dal krájet. Vstoupíte po velmi strmých schodech, což vyžaduje určitou dávku střízlivosti, dostanete dobré kafe a můžete si vybrat mezi koláčky a perníkem. Pohoda panuje i na druhém nádvoří , kde lidé poslouchají a polehávají na trávě. (Teda doufám, že to nečte nikdo z protidrogové centrály.) Zvukař Libor Nalezinek a má pevně v ruce a vybroušené vokály Hlubokého nedorozumění  se linou až na náměstí. * Na Růži letos nezvou plakátovací plochy. Divácká rodina Růže se dohledá na internetu a Facebooku a i kdyby jim zrovna klekl počítač, v červencovém termínu festivalu se nemohou splést. Domácí taky vědí. Kdežto lidé, co jsou kempech hledí na leták s pro ně neznámými jmény. Na festival by možná šli, kdyby tu hráli Nedvědi  nebo Věra Martinová. Tak snad jindy. * Sestavu akreditovaných fotografů doplnil dnes Tonda Volf. * Zhasni začali druhý festivalový večer.  Kupodivu to zozsvítili. * Promiňte, ale za chvíli mám na jevišti autorské čtení ze své knihy „Kde přistávají uši.“

VII. Krtci

Světla  včerejšího večera: Monty, Jablkoň s novou zpěvačkou a nejvíc Žamboši. * Časná ranní hodina vyhnala písničkáře na nádvoří Muzea fotografie. Loni lilo, hrálo se pod střechou, letos slunce zahnalo nás porotce pod slunečník. Jirka moravský Brabec vybral deset finalistů z několika desítek přihlášených. Písničkářům svítilo slunce do očí, ale přesně dodržovali čas svého vystoupení. Je Josef Kralovič přetáhl svůj čas na dvojnásobek. * Na závěr zahrál loňský držitel Krtka Pavel Tabásek a porota mezitím rozhodovala. * A tady to máte: 4. -5. Místo Rendez-fou a Klára Vytisková /(50% dua Quaoar). 2. – 3. Místo: Mirka Miškechová (v duu) a Marek Vojtěch. Krtka vyhrála Jana Bauerová.

VIII. Ať žije jednadvacátá.

I když je Růže zase třídenní, strašně to pádí. Odpoledne proběhlo bez nás, byli jsme s Hankou služebně mimo Hradec. Dost mě mrzí, že jsem neslyšel Hořký kafe. * Večer s monumentálním začátkem rozšířených jubilujících Stráníků. Nádhera! Trampští příznivci kapely možná trochu zrozpačitěli, ale já si to užíval. * Rozdat diplomy písničkářům, kteří se zařadili až do páté příčky (příští rok by měli dostat certifikát všichni finalisté, protože dostat se do finále fakt něco znamená). Tím pádem jsem měl na dvacáté Růži po práci a do toho telefonát, že musíme na chalupě převzít péči o vnoučata. Co se dá dělat, když jsme si jich tolik pořídili. Ještě kousek Devítky a startujeme.  Před půlnocí jsme byli v Sázavě a miláčkové chrněli. Následující den střídavá péče (ten druhý vždycky upadl do postele). Teprve v neděli večer první debaty o tom, jaké to bylo (přísně kriticky vzato Krásné!) a co by se příští rok dalo udělat jinak a lépe.   Pavla J. necháme vyspat a budeme mu volat nejdřív ve středu. Co je ale už teď jasné: 21. Folková růže bude v druhém červencovém víkendu 2014.

Dobře zalitý Kvítek.

12.5.2013

Když jsme časně ráno vyjížděli s Hankou z domova, svítilo slunce. Když jsme se před západem slunce vraceli domu, dotyčné svítilo opět. Mezitím po celou dobu našeho pobytu na Konopišti vytrvale pršelo. Ostatně na to jsou na Folkovém kvítku všichni zvyklí. Pořádat open festival v termínu Ledových mužů je trochu kaskadérství, nechceme-li mluvit zrovna o sebevraždě. Ale to je daň za to, že Kvítek je první v řadě (dnes už nemnoha) velkých festivalů. A ještě jedno prvenství Kvítek má: je nejmaratonštější ze všech jednodeních akcí.

Když jsme před jedenáctou dopolední dorazili do amfiteátru, měli už dva hosté odehráno. Jarretu jsme ještě kousek zaslechli a začali se na něj těšit na Folkovou růži.

Nastala soutěž mladých finalistů soutěže a jako člen poroty jsem musel konstatovat, že nejmladších nadějí je docela dost, samozřejmě když se i to finále cedí přes přísné síto. Sólisté i kapely (Kvítek má pro nás nezvyklé členění, protože dvojice se počítá za kapelu) vzdorovali počasí a podávali úctyhodné výkony.

Po několikaleté holčičí hegemonii se tu objevilo pár zajímavých mladých pánů, například „klusovsky“ vyladěný Michal Horák, který si odnesl vítězství mezi sólisty.

Z kapel mě nejvíc zaujala mladičká Nautica z Jablonce nad Nisou s baskytarostkou Radkou Bělíkovou, které bylo před nedávnem deset. Nakonec skončili druzí za Duem na dálku (Brno – Žebrák, to je fakt štreka).

Předěl mezi dvěma polovinami soutěže vyplnila Petra Černocká. Byla živá a svěží a potěšila nejen nás pamětníky.

Po soutěži přišla bomba: Na scénu nastoupila původní sestava Kamelotu, zněla jako původní sestava Kamelotu a bylo to hrozně fajn. Víc než comeback, spíš návrat ke kořenům. Strhlo to nejmladší publikum, ale vidět na jevišti opět pohromadě Romana, Věru Horkou, Pupka, Kamila, to bylo na slzičku i pro otrlé. Jen Bůček chyběl.

Pak vystoupili moji souporotci Slávek Janoušek a Luboš Vondrák. Činorodý Janoušek vydal dětskou desku, dopisuje knihu, která bude zrcadlovou k té Redlově a láká na srpnovou Textovou dílnu (o té píšu někde jinde).

Pavlína Jíšová, její dcera Adélka (novým příjmením  Jonášová) a baskytaristka Romana Tomášková nasadily žensky sdílný, ale razantní folk, i když absentovala čtvrtá do sestavy Petra Šanclová, léčíc si v současnosti svoje plotýnky. Další program s odhadovanou délkou programu do tří do rána už jsme neobsáhli, ale mohu vás ujistit, že prakticky všechno, co má na folkové scéně důležité nohy, ruce, ba i hlavu, na programu bylo.

Diváci byli vřelí, ale bylo jich méně než v ročnících minulých, dokonce i v těch se stejně hnusným počasím jako letos. Ale třeba bude v květnu 2014 teplo a slunečno. Kvítku to moc přeji.

Květen z Juppova pohledu

2.5.2013

V květnu nás čekají tři důležité události.
11.5. Folkový kvítek. Jezdil jsem na něj nepravidelně, i když to mám z chalupy pár kilometrů. Letos jsem v porotě a docela se těším. (Já teda už hodně dlouho v porotách nezasedám, nebaví mě to.) Dětským muzikantům se má pomáhat už na začátku. Takže věřím, že vyhrají ti zajímaví a bez cen odjedou ti hudebně „vypráškované“ děti superctižádostivých rodičů.  Kvítek končí obvykle ve tři ráno (taky jsem býval na Slunovratu a Letorostu takhle posedlým dramaturgem), takže nad ránem už mě tam neuvidíte, od půlnoci budu v posteli. Na Kvítek přivezu taky svoji novou knížku „Kde přistávají uši“, kdyby vás to zajímalo.

17.5. Vít Sázavský v Sázavě. To je hodně zvláštní prostor. Na zahradě Sázavského kláštera jsou základy rotundy se čtyřmi konchami a dýchá tam na vás dávno. Vít Sázavský tam vstoupil nedávno a učinil si koncert ke svým padesátinám. Tenkrát tam byla Marie Rottrová a Jarek Nohavica. V každém dalším ročníku se tam střídali zajímaví hosté. Letos to bude AG Flek, Wabi Daněk a Vašek Neckář. Nedůležitější ovšem je, že tentokrát nemusím za muzikou nikam jezdit, přejdu most a jsem tam.

31.5. Liberec, Lidové sady. Pavel Havlík a Mirek Ošanec spolu oslaví 40 let společné činnosti. Míru Ošance si můžete užít se Stráníky nebo jako moderátora třeba na Folkové růži. Pavel se objevuje spíš zřídka. Ti dva toho mají za sebou strašně moc, nejen společné hraní v kapelách. Působili jako hudební pedagogové a všechny slavné liberecké kapely s Jarretem v čele se jim rodily pod rukama. Taky bych neměl zapomenout na práci v rozhlase, pro časopis FOLK & COUNTRY a řadu hudebních knížek, které spolu zplodili.

Mně to na květen docela stačí, ale vás třeba napadnou další hodně zajímavé koncerty.

Petr Zadina

10.4.2013

Beatles se rozpadli a spousta lidí na světě se po léta trápila otázkou, jestli se ještě někdy dají dohromady. Pak přišel černý den. Zabili Johna Lennona. Beatles už nikdy nezahrají.

I u nás si spousta lidí kladla otázku a doufala, že ještě někdy uvidí a uslyší Brontosaury. Po léta to nešlo. Prý nezrušitelná zaseklost hlavních protagonistů.  No nic, na náhražky a napodobeniny jsme nebyli ochotní si zvyknout. Přesto jsme v skrytu duše doufali, i když s časem a okolnostmi ta myšlenka odeznívala někam daleko pryč.

Teď už máme jistotu: Brontosauři už nikdy nezahrají. Petr Zadina, spoluzakladatel, dělník muziky, osobnost a skvělý kamarád odešel. Zase jedna jizva, na kterou si budeme muset zvyknout.

Trampské písně versus přírodní katastrofy.

30.1.2013

Pamatuju toho poměrně hodně, ale tohle nepamatuju: Tolik přírodních katastrof v přepočtu na jeden čtvereční kubík a na jednoho lidoobyvatele v Česku. To za minulého režimu byl pořádek. Uragány, záplavy a čtyřmetrové vrstvy napadlého sněhu nebyly povoleny. Vlastně jediný větší zádrhel, co pamatuji, byly povodně na Dunaji v šedesátých letech, ale to už je strašně dávno.

Teď máme demokracii a příroda si myslí, že si může dělat, co chce. Dvoje záplavy v jedné dekádě, zničené Tatry (ty považujeme pořád tak trochu i za naše, aspoň tam jezdíme páchat kolektivní lavinové sebevraždy), tornádo dokonce až v Litovli…

Vynechám teď úvahy o tom, jestli za to všechno mohou skleníkové plyny, naše nezodpovědnost a honba za zisky. Nebo jestli je to přirozený cyklus přírody a Zeměkoule teď zrovna prožívá nějaký svůj menses. To by nám totiž množství diskusních příspěvků strhlo  servery.

Tudíž se nebudu ani pídit, jestli za to může globální oteplování. S ohledem na poměry letos v lednu o nějakém oteplování nemohla být vůbec řeč. Všichni jsme se třásli na to, aby se už oteplilo aspoň lokálně.

Mířím ale jinam. Jistě jste postřehli, že osmdesát procent trampských písní je o přírodě. Ale všimněte si: vítr šlehá do tváří nebo čechrá vlasy, ale neodnáší střechy. Déšť prší, tak jaksi normálně, smáčí vlasy, ale není kvůli tomu nutné preventivně vypouštět vltavskou kaskádu. Zemětřesení je v trampské písni úplně neznámým pojmem.

Prostě trampské poetice chybí dramatické příběhy plné ohrožených životů a materiálních ztrát tak, aby reflektovala virtuálně skutečný život televizních zpráv.

Vím, že po zveřejnění těchto řádků se ozvou všechny velké trampské vydavatelské domy a budou poukazovat na řadu dramatických písní z jejich katalogů. Ale to budou přesně ty výjimky, které potvrdí pravidlo.

Co vlastně způsobuje ten poklid v trampské hudbě i literatuře? Mám například za to, že drtivá většina současných trampů nikdy neviděla nosorožce ve volné přírodě. Pak se nedivme: několik let jsem porotoval literární soutěž Trapsavec a o setkání s nosorožcem jsem tam nikdy nečetl ani řádku. (Je ovšem možné, že ti, co nosorožce potkali, už nenapsali.)

Český tramp se vydá za Atlantik a zamíří k Niagarským vodopádům. Tam se postaví k zábradlí a šestihlasně zazpívá „Teskně hučí“. Což není v tom kraválu stejně slyšet. Splout vodopády ho nenapadne ani ve snu, čímž se připraví o budoucí literární a písňovou inspiraci.

Rád bych se někdy v trampských písních nabažil poetických vyprávění o pohodových procházkách polední Saharou, praktický návod, jak dál postupovat džunglí, když se vám mačeta ztupí o anakondu či popis zběsilého úprku před ochránci přírody, když jste trapným nedopatřením zastřelili yetiho.

Naštěstí většina trampů má dnes už pevné internetové připojení minimálně s rychlostí 8 MBps, takže si pro neotřelá témata svých písní dosurfuje tam. Ti nepřipojení mají smůlu. Zkuste si naplánovat setkání s ledním medvědem, když na Brdech nejméně od roku 1896 nikdo žádného ledního medvěda neviděl.

Ostatně když už jsme u toho řídnutí fauny: Nikdy jsem netvrdil, že trampové žerou chrousty. Nikdo mi však zatím přesvědčivě nevysvětlil, proč je na Brdech chroustů tak málo.

Píseň za tři koruny

28.12.2012

Spory kolem autorských práv a poplatků jsou tu, co pamatuju (a že pamatuju dost). V poslední době se ovšem značně vyostřily. Obě strany sporu na sebe poštěkávají a dokolečka opakují svoje mantry, ani jedna nehodlá ustoupit. Jakýkoliv kompromis nepřipadá v úvahu. A přitom kolem sviští vývoj technických možností rychlostí vichřice.

Zatím se také nikdo nenamáhal celou situaci analyzovat, natož hledat nějaká řešení. Přitom dvě věci kolem (nejen) hudby jsou neoddiskutovatelné. 1. Autoři zaslouží za svoji práci odměnu. 2. Ceny hudebních alb jsou pro většinu zájemců nepřiměřeně drahé.

Internet by ovšem mohl tyto dvě skutečnosti vymanit z protikladu a vytvořit model, vyhovující všem, tedy autorům a posluchačům.

Představte si nadupaný server s vymazleným softwarem a partou schopných lidí kolem.

Dnes platíte za domácí CD v průměru tři stovky. To je při patnácti skladbách na albu zhruba dvacet korun za skladbu. To je strašně moc.

A teď jinak: kapela natočí album a nahrávku vloží do toho serveru. A lidé si odtamtud budou stahovat celá alba i jednotlivé skladby. Písničku si bude moci stáhnout ze serveru člověk ve chvíli, až za ní zaplatí dvě koruny autorských poplatků. Třetí korunu dostane provozovatel serveru. Ty peníze zákazník zaplatí Pay Palem, platbou z karty, platbou z mobilu (odborníci mězpřesní a doplní). Celé album tak vyjde stahovatele na cca 45 Kč.Jako bonus si zadarmo stáhne obal nebo texty.

A teď: odpadnou náklady na lesklé kotoučky, krabičky, tisk obalů, peníze, které OSA spotřebováná na vlastní režii nebo jdou do jiných kanálů, režii a zisk vydavatele, procenta distributorům, procenta prodejnám…

Kapele zůstanou náklady na studio, na grafický návrh obalu a případně na tu část propagace, která neběhá po sociálních sítích a podobných cestách.

Samozřejmě takový projekt má řadu úskalí. V prvním plánu přichází v úvahu jen pro kapely, které hrají skladby vlastní nebo spřízněných autorů. Ale myslím, že takových je v našem lesíku většina. Menšina posluchačských Harpagonků do toho nepůjde, buď že i ty tři kačky jim připadají moc nebo že oni chtějí z principu všechno zadarmo. Taky se dá počítat s tím, že postižení vydavatelé, distributoři a ochránci začnou kvičet. A budou prolobovávat nové spisky typu ACTA. Jen tady jaksi těžko budou moci argumentovat tím, že se snaží chránit autory.

Nechci malovat anděla na zeď, ale myslím, že v blízké budoucnosti se něco podobného určitě zrodí.

Folková komunita

27.12.2012

Co je dnes vlastně „folková komunita“? Viděno jednou optikou je to pospolitost lidí stejného zaměření a stejného hudebního názoru (nebudu tady používat otřepané „stejné krevní skupiny“), která sice zvolna stárne, ale víceméně drží pohromadě. Viděno jinou optikou jde o řídnoucí řady příznivců žánru, kteří už nechodí na koncerty, nejezdí na festivaly, nekupují desky nových tváří a jejich příslušnost k folku (promiňte mi prosím, že pro jednoduchost už léta pod ten pojem zahrnuji i country a trampy) se realizuje poslechem Country radia a občasnými návštěvami slezin.

Vypozoroval jsem, že vše, co člověka přiblíží k určité hudbě, se odehrává zhruba mezi patnáctým a pětadvacátým rokem. A to zcela bez ohledu na to jestli dotyčný po pětadvacítce zahnízdí či nikoliv. Právě v té dekádě vstřebá člověk veškeré návyky, dovednosti i emoce, které se vztahují k žánru. Myslím tím výběr oblíbených interpretů, znalost akordů, naučené penzum písniček, které se nezapomínají ani v důchodu, postoje v souladu s folkovou komunitou. Všechno po té pětadvacítce, už je jenom fixací a opakováním předešlého, toho, co bylo první a krásné.

Návštěvníci festivalů stárnou a folk žije jen tehdy, když v hledištích přibývá nová mladá krev. Což se už dost dlouhou dobu neděje.

Oponenti v diskusi mi jistě namítnou, podívej na ty děti, co jezdí na Zahradu, až za pár let dorostou, tak se budeš, Juppe, divit. Nebo že se mýlím, že na jejich festivalu přece mladí diváci jsou. Jenže fotky hledišť nelžou. Jiní možná namítnou, že je to vlastně správně, že je tak komunita celistvá, a co by mezi námi všelijací takoví ti…. pohledávali.

Pořadatelé ovšem hořekují nad zmenšující se návštěvou, ale dost často také sestavují dramaturgii z hudby, kterou sami poslouchali ve dvaceti.

Pláče se, že nás media ignorují a že už bychom konečně měli někam napsat, jiní oponují, že je to dobře, protože by nás střední proud rozemlel na kostní moučku. Kdysi to trefně pojmenoval jeden muzikant: důležitější než být čtvrtý v republice je být první v naší ulici.

Aby to nevyznělo moc pesimisticky, jedna rada pro muzikanty, pořadatele i ty ostatní: Jdi za svým cílem a kašli na to, kdo všechno ti v internetových diskusích meje prdel.