Archiv pro rubriku: Hudba a kultura

Tímhle jsem se zabýval skoro celý život.

Dobře zalitý Kvítek.

12.5.2013

Když jsme časně ráno vyjížděli s Hankou z domova, svítilo slunce. Když jsme se před západem slunce vraceli domu, dotyčné svítilo opět. Mezitím po celou dobu našeho pobytu na Konopišti vytrvale pršelo. Ostatně na to jsou na Folkovém kvítku všichni zvyklí. Pořádat open festival v termínu Ledových mužů je trochu kaskadérství, nechceme-li mluvit zrovna o sebevraždě. Ale to je daň za to, že Kvítek je první v řadě (dnes už nemnoha) velkých festivalů. A ještě jedno prvenství Kvítek má: je nejmaratonštější ze všech jednodeních akcí.

Když jsme před jedenáctou dopolední dorazili do amfiteátru, měli už dva hosté odehráno. Jarretu jsme ještě kousek zaslechli a začali se na něj těšit na Folkovou růži.

Nastala soutěž mladých finalistů soutěže a jako člen poroty jsem musel konstatovat, že nejmladších nadějí je docela dost, samozřejmě když se i to finále cedí přes přísné síto. Sólisté i kapely (Kvítek má pro nás nezvyklé členění, protože dvojice se počítá za kapelu) vzdorovali počasí a podávali úctyhodné výkony.

Po několikaleté holčičí hegemonii se tu objevilo pár zajímavých mladých pánů, například „klusovsky“ vyladěný Michal Horák, který si odnesl vítězství mezi sólisty.

Z kapel mě nejvíc zaujala mladičká Nautica z Jablonce nad Nisou s baskytarostkou Radkou Bělíkovou, které bylo před nedávnem deset. Nakonec skončili druzí za Duem na dálku (Brno – Žebrák, to je fakt štreka).

Předěl mezi dvěma polovinami soutěže vyplnila Petra Černocká. Byla živá a svěží a potěšila nejen nás pamětníky.

Po soutěži přišla bomba: Na scénu nastoupila původní sestava Kamelotu, zněla jako původní sestava Kamelotu a bylo to hrozně fajn. Víc než comeback, spíš návrat ke kořenům. Strhlo to nejmladší publikum, ale vidět na jevišti opět pohromadě Romana, Věru Horkou, Pupka, Kamila, to bylo na slzičku i pro otrlé. Jen Bůček chyběl.

Pak vystoupili moji souporotci Slávek Janoušek a Luboš Vondrák. Činorodý Janoušek vydal dětskou desku, dopisuje knihu, která bude zrcadlovou k té Redlově a láká na srpnovou Textovou dílnu (o té píšu někde jinde).

Pavlína Jíšová, její dcera Adélka (novým příjmením  Jonášová) a baskytaristka Romana Tomášková nasadily žensky sdílný, ale razantní folk, i když absentovala čtvrtá do sestavy Petra Šanclová, léčíc si v současnosti svoje plotýnky. Další program s odhadovanou délkou programu do tří do rána už jsme neobsáhli, ale mohu vás ujistit, že prakticky všechno, co má na folkové scéně důležité nohy, ruce, ba i hlavu, na programu bylo.

Diváci byli vřelí, ale bylo jich méně než v ročnících minulých, dokonce i v těch se stejně hnusným počasím jako letos. Ale třeba bude v květnu 2014 teplo a slunečno. Kvítku to moc přeji.

Květen z Juppova pohledu

2.5.2013

V květnu nás čekají tři důležité události.
11.5. Folkový kvítek. Jezdil jsem na něj nepravidelně, i když to mám z chalupy pár kilometrů. Letos jsem v porotě a docela se těším. (Já teda už hodně dlouho v porotách nezasedám, nebaví mě to.) Dětským muzikantům se má pomáhat už na začátku. Takže věřím, že vyhrají ti zajímaví a bez cen odjedou ti hudebně „vypráškované“ děti superctižádostivých rodičů.  Kvítek končí obvykle ve tři ráno (taky jsem býval na Slunovratu a Letorostu takhle posedlým dramaturgem), takže nad ránem už mě tam neuvidíte, od půlnoci budu v posteli. Na Kvítek přivezu taky svoji novou knížku „Kde přistávají uši“, kdyby vás to zajímalo.

17.5. Vít Sázavský v Sázavě. To je hodně zvláštní prostor. Na zahradě Sázavského kláštera jsou základy rotundy se čtyřmi konchami a dýchá tam na vás dávno. Vít Sázavský tam vstoupil nedávno a učinil si koncert ke svým padesátinám. Tenkrát tam byla Marie Rottrová a Jarek Nohavica. V každém dalším ročníku se tam střídali zajímaví hosté. Letos to bude AG Flek, Wabi Daněk a Vašek Neckář. Nedůležitější ovšem je, že tentokrát nemusím za muzikou nikam jezdit, přejdu most a jsem tam.

31.5. Liberec, Lidové sady. Pavel Havlík a Mirek Ošanec spolu oslaví 40 let společné činnosti. Míru Ošance si můžete užít se Stráníky nebo jako moderátora třeba na Folkové růži. Pavel se objevuje spíš zřídka. Ti dva toho mají za sebou strašně moc, nejen společné hraní v kapelách. Působili jako hudební pedagogové a všechny slavné liberecké kapely s Jarretem v čele se jim rodily pod rukama. Taky bych neměl zapomenout na práci v rozhlase, pro časopis FOLK & COUNTRY a řadu hudebních knížek, které spolu zplodili.

Mně to na květen docela stačí, ale vás třeba napadnou další hodně zajímavé koncerty.

Petr Zadina

10.4.2013

Beatles se rozpadli a spousta lidí na světě se po léta trápila otázkou, jestli se ještě někdy dají dohromady. Pak přišel černý den. Zabili Johna Lennona. Beatles už nikdy nezahrají.

I u nás si spousta lidí kladla otázku a doufala, že ještě někdy uvidí a uslyší Brontosaury. Po léta to nešlo. Prý nezrušitelná zaseklost hlavních protagonistů.  No nic, na náhražky a napodobeniny jsme nebyli ochotní si zvyknout. Přesto jsme v skrytu duše doufali, i když s časem a okolnostmi ta myšlenka odeznívala někam daleko pryč.

Teď už máme jistotu: Brontosauři už nikdy nezahrají. Petr Zadina, spoluzakladatel, dělník muziky, osobnost a skvělý kamarád odešel. Zase jedna jizva, na kterou si budeme muset zvyknout.

Trampské písně versus přírodní katastrofy.

30.1.2013

Pamatuju toho poměrně hodně, ale tohle nepamatuju: Tolik přírodních katastrof v přepočtu na jeden čtvereční kubík a na jednoho lidoobyvatele v Česku. To za minulého režimu byl pořádek. Uragány, záplavy a čtyřmetrové vrstvy napadlého sněhu nebyly povoleny. Vlastně jediný větší zádrhel, co pamatuji, byly povodně na Dunaji v šedesátých letech, ale to už je strašně dávno.

Teď máme demokracii a příroda si myslí, že si může dělat, co chce. Dvoje záplavy v jedné dekádě, zničené Tatry (ty považujeme pořád tak trochu i za naše, aspoň tam jezdíme páchat kolektivní lavinové sebevraždy), tornádo dokonce až v Litovli…

Vynechám teď úvahy o tom, jestli za to všechno mohou skleníkové plyny, naše nezodpovědnost a honba za zisky. Nebo jestli je to přirozený cyklus přírody a Zeměkoule teď zrovna prožívá nějaký svůj menses. To by nám totiž množství diskusních příspěvků strhlo  servery.

Tudíž se nebudu ani pídit, jestli za to může globální oteplování. S ohledem na poměry letos v lednu o nějakém oteplování nemohla být vůbec řeč. Všichni jsme se třásli na to, aby se už oteplilo aspoň lokálně.

Mířím ale jinam. Jistě jste postřehli, že osmdesát procent trampských písní je o přírodě. Ale všimněte si: vítr šlehá do tváří nebo čechrá vlasy, ale neodnáší střechy. Déšť prší, tak jaksi normálně, smáčí vlasy, ale není kvůli tomu nutné preventivně vypouštět vltavskou kaskádu. Zemětřesení je v trampské písni úplně neznámým pojmem.

Prostě trampské poetice chybí dramatické příběhy plné ohrožených životů a materiálních ztrát tak, aby reflektovala virtuálně skutečný život televizních zpráv.

Vím, že po zveřejnění těchto řádků se ozvou všechny velké trampské vydavatelské domy a budou poukazovat na řadu dramatických písní z jejich katalogů. Ale to budou přesně ty výjimky, které potvrdí pravidlo.

Co vlastně způsobuje ten poklid v trampské hudbě i literatuře? Mám například za to, že drtivá většina současných trampů nikdy neviděla nosorožce ve volné přírodě. Pak se nedivme: několik let jsem porotoval literární soutěž Trapsavec a o setkání s nosorožcem jsem tam nikdy nečetl ani řádku. (Je ovšem možné, že ti, co nosorožce potkali, už nenapsali.)

Český tramp se vydá za Atlantik a zamíří k Niagarským vodopádům. Tam se postaví k zábradlí a šestihlasně zazpívá „Teskně hučí“. Což není v tom kraválu stejně slyšet. Splout vodopády ho nenapadne ani ve snu, čímž se připraví o budoucí literární a písňovou inspiraci.

Rád bych se někdy v trampských písních nabažil poetických vyprávění o pohodových procházkách polední Saharou, praktický návod, jak dál postupovat džunglí, když se vám mačeta ztupí o anakondu či popis zběsilého úprku před ochránci přírody, když jste trapným nedopatřením zastřelili yetiho.

Naštěstí většina trampů má dnes už pevné internetové připojení minimálně s rychlostí 8 MBps, takže si pro neotřelá témata svých písní dosurfuje tam. Ti nepřipojení mají smůlu. Zkuste si naplánovat setkání s ledním medvědem, když na Brdech nejméně od roku 1896 nikdo žádného ledního medvěda neviděl.

Ostatně když už jsme u toho řídnutí fauny: Nikdy jsem netvrdil, že trampové žerou chrousty. Nikdo mi však zatím přesvědčivě nevysvětlil, proč je na Brdech chroustů tak málo.

Píseň za tři koruny

28.12.2012

Spory kolem autorských práv a poplatků jsou tu, co pamatuju (a že pamatuju dost). V poslední době se ovšem značně vyostřily. Obě strany sporu na sebe poštěkávají a dokolečka opakují svoje mantry, ani jedna nehodlá ustoupit. Jakýkoliv kompromis nepřipadá v úvahu. A přitom kolem sviští vývoj technických možností rychlostí vichřice.

Zatím se také nikdo nenamáhal celou situaci analyzovat, natož hledat nějaká řešení. Přitom dvě věci kolem (nejen) hudby jsou neoddiskutovatelné. 1. Autoři zaslouží za svoji práci odměnu. 2. Ceny hudebních alb jsou pro většinu zájemců nepřiměřeně drahé.

Internet by ovšem mohl tyto dvě skutečnosti vymanit z protikladu a vytvořit model, vyhovující všem, tedy autorům a posluchačům.

Představte si nadupaný server s vymazleným softwarem a partou schopných lidí kolem.

Dnes platíte za domácí CD v průměru tři stovky. To je při patnácti skladbách na albu zhruba dvacet korun za skladbu. To je strašně moc.

A teď jinak: kapela natočí album a nahrávku vloží do toho serveru. A lidé si odtamtud budou stahovat celá alba i jednotlivé skladby. Písničku si bude moci stáhnout ze serveru člověk ve chvíli, až za ní zaplatí dvě koruny autorských poplatků. Třetí korunu dostane provozovatel serveru. Ty peníze zákazník zaplatí Pay Palem, platbou z karty, platbou z mobilu (odborníci mězpřesní a doplní). Celé album tak vyjde stahovatele na cca 45 Kč.Jako bonus si zadarmo stáhne obal nebo texty.

A teď: odpadnou náklady na lesklé kotoučky, krabičky, tisk obalů, peníze, které OSA spotřebováná na vlastní režii nebo jdou do jiných kanálů, režii a zisk vydavatele, procenta distributorům, procenta prodejnám…

Kapele zůstanou náklady na studio, na grafický návrh obalu a případně na tu část propagace, která neběhá po sociálních sítích a podobných cestách.

Samozřejmě takový projekt má řadu úskalí. V prvním plánu přichází v úvahu jen pro kapely, které hrají skladby vlastní nebo spřízněných autorů. Ale myslím, že takových je v našem lesíku většina. Menšina posluchačských Harpagonků do toho nepůjde, buď že i ty tři kačky jim připadají moc nebo že oni chtějí z principu všechno zadarmo. Taky se dá počítat s tím, že postižení vydavatelé, distributoři a ochránci začnou kvičet. A budou prolobovávat nové spisky typu ACTA. Jen tady jaksi těžko budou moci argumentovat tím, že se snaží chránit autory.

Nechci malovat anděla na zeď, ale myslím, že v blízké budoucnosti se něco podobného určitě zrodí.

Folková komunita

27.12.2012

Co je dnes vlastně „folková komunita“? Viděno jednou optikou je to pospolitost lidí stejného zaměření a stejného hudebního názoru (nebudu tady používat otřepané „stejné krevní skupiny“), která sice zvolna stárne, ale víceméně drží pohromadě. Viděno jinou optikou jde o řídnoucí řady příznivců žánru, kteří už nechodí na koncerty, nejezdí na festivaly, nekupují desky nových tváří a jejich příslušnost k folku (promiňte mi prosím, že pro jednoduchost už léta pod ten pojem zahrnuji i country a trampy) se realizuje poslechem Country radia a občasnými návštěvami slezin.

Vypozoroval jsem, že vše, co člověka přiblíží k určité hudbě, se odehrává zhruba mezi patnáctým a pětadvacátým rokem. A to zcela bez ohledu na to jestli dotyčný po pětadvacítce zahnízdí či nikoliv. Právě v té dekádě vstřebá člověk veškeré návyky, dovednosti i emoce, které se vztahují k žánru. Myslím tím výběr oblíbených interpretů, znalost akordů, naučené penzum písniček, které se nezapomínají ani v důchodu, postoje v souladu s folkovou komunitou. Všechno po té pětadvacítce, už je jenom fixací a opakováním předešlého, toho, co bylo první a krásné.

Návštěvníci festivalů stárnou a folk žije jen tehdy, když v hledištích přibývá nová mladá krev. Což se už dost dlouhou dobu neděje.

Oponenti v diskusi mi jistě namítnou, podívej na ty děti, co jezdí na Zahradu, až za pár let dorostou, tak se budeš, Juppe, divit. Nebo že se mýlím, že na jejich festivalu přece mladí diváci jsou. Jenže fotky hledišť nelžou. Jiní možná namítnou, že je to vlastně správně, že je tak komunita celistvá, a co by mezi námi všelijací takoví ti…. pohledávali.

Pořadatelé ovšem hořekují nad zmenšující se návštěvou, ale dost často také sestavují dramaturgii z hudby, kterou sami poslouchali ve dvaceti.

Pláče se, že nás media ignorují a že už bychom konečně měli někam napsat, jiní oponují, že je to dobře, protože by nás střední proud rozemlel na kostní moučku. Kdysi to trefně pojmenoval jeden muzikant: důležitější než být čtvrtý v republice je být první v naší ulici.

Aby to nevyznělo moc pesimisticky, jedna rada pro muzikanty, pořadatele i ty ostatní: Jdi za svým cílem a kašli na to, kdo všechno ti v internetových diskusích meje prdel.

Malá setkání

9.12.2012

Malá setkání

Když jsem kdysi měl s kamarády a rodinnou příslušnicí kapelu, nebylo moc kde hrát. Obvykle jsme pozvali dvě tři spřátelené kapely někam na louku za chalupou a hrálo se. Zvuky přilákaly okolní chataře, potom i místní, a když se setkání za půl nebo za rok opakovalo, přijížděli kamarádi z Prahy i zdaleka. Někdo z diváků přitáhl basu piva, jiný doma uzené klobásky, sousedka napekla štrúdl, i slivovice tekla. Ne, nemylte se, nebyl to potlach, protože jsme nepředávali březové placky ani nesoutěžili v řezání dřeva. Bylo to muzikantské setkání.

Když už jsme se jako kapela dali poslouchat, přihlásil jsem nás na Portu. Je pravda, že abychom měli kde hrát, začal jsem organizovat koncerty v Malostranské besedě, z čehož se nám vylíhl super folkový klub. Není pravda, že abychom si mohli zahrát v Lucerně, zorganizoval jsem mega Folk & Country Festival. Ta Lucerna mi prostě přišla naproti.

Časem přibývalo nejen kapel, ale i festivalů. Některé skupiny neměly kde hrát, a tak pozvali dvě až čtyři spřátelené kapely… Už se tomu neříkalo setkání ani potlach, ale festival. Tiskly se na to plakáty a vybíralo vstupné. Některé akce časem zanikly, když se rozpadla pořádající parta nebo se organizátoři rozhádali. Ale protože trampové a folkaři jsou převážně konzervativní, tak většinou ony festivaly trvaly v čase, i kdyby na sůl nebylo.

Mezitím se skutečné festivaly rozkošatěly, Porta se přelila na třicetitisícový Lochotín a i další akce byly velkolepě navštívené. Stav „happy folk“ trval tři desetiletí.

Pak přišla hospodářská krize a ještě více strach z ní. Sponzoři vsunuli hlavy hluboko do písku. Návštěvníci festivalů, kteří stárli s muzikou, už nemohli kvůli ischiasu spát pod festivalovým širákem a oddali se vzpomínkám a poslechu Country radia. Zatímco jejich peněženky začaly trpět anorexií.

Některé festivaly ještě žijí, potýkají se s rozpočty a děsí se každé tlakové níže.  (A vůbec se to netýká jen folku.) Některé zanikly, některé značně omezily svůj rozsah a dramaturgii. Je otázka, co je horší. Osobně bych si připadal trapně, kdybych pokračoval v Zahradě s třetinovým rozsahem účinkujících.

Kam se to pohrne dál, netuším. Jenom vidím a slyším, jak se skoro všude na louce za chalupou znova setkávají dvě tři kapely a je z toho příjemné hudební setkání. Třeba se časem tyhle pramínky začnou zase slévat a možná, že z toho znova vznikne řeka. Bude to radost, zase pádlovat v proudu nebo  aspoň stát u té nové řeky.