Archiv pro rubriku: Hudba a kultura

Tímhle jsem se zabýval skoro celý život.

Pořadatelé nebo stěhováci?

Jakési moudro praví, že je lepší vyhořet než se stěhovat. Moc tomu nerozumím, ale když se stěhujete, tak vám pojišťovna nic nedá. Zatímco po požáru jste najednou v balíku.

S Portou jsme za celá dvě desetiletí nikdy nevyhořeli, (pořádně vyplaveni jsme byli jen dvakrát – informujte se u Žalmana), ale stěhování festivalu jsme měli docela v malíku. MY znamená partu z Folk & Country Klubu, která byla základem organizačního týmu po ty dvě dekády.

Když Porta uhynula s postupující normalizací ve svém rodném Ústí nad Labem, převzali jsme pořádání s furiantským ‚tak to uděláme jinde‘. Stálo to fůru času a hezkých pár tisíc kilometrů, až to nakonec dopadlo pro rok 1971 v Karviné. Ale jen na jeden ročník, pro ty další to nějak nebylo ‚v kulturním plánu‘. Další ročník jsme díky tamnímu Jardovi Studenému prožili v Sokolově. Moc se to líbilo a politické složky napadlo, že by se tam dobře vyjímal Festival politické písně. A Porta zase na cesty. Ve třiasedmdesátém jsme měli dokonce tři finále Porty. Trampské v Litomyšli, country a bluegrass v Jablonci nad Nisou a folkové v Českém Krumlově (na ten Krumlov budu vzpomínat i v příštím životě). O rok později se zase všechno zdrclo do Svitav, v Krumlově zůstala autorská soutěž, ke které jsme si přidali další festival – Českokrumlovský folkový. V roce 1976 nešťastně stěhování do malého sálku v Třebíči (ve Svitavách se ‚rekonstruoval sál‘) a další rok se jubilující Porta vrátila do Ústí nad Labem. Naštěstí plánovaně jen na jeden rok, politická atmosféra tam byla dost nevlídná.

Tři šťastné ročníky pak proběhly v Olomouci už ve sportovní hale, a když jsme chtěli napočtvrté pokračovat v hale ještě větší, najednou to těsně před začátkem na Hané nešlo. Těžko si dovedete představit, jak se za čtrnáct dní přestěhuje už hodně velký festival? Ale zachránil nás zase Sokolov, jeho sportovní hala a Jarda Studený.

Odtud už byla jen krátká cesta na plzeňské výstaviště. Za dva roky rozlehlé výstaviště přestalo stačit, a tak jsme stěhovali už jen kousek – do amfiteátru Lochotín. Nikdo to nestačil spočítat, ale prý tam bylo v druhé polovině osmdesátek každoročně třicet tisíc lidí. Já to nepočítal, protože jsem tehdy měl jako dramaturg fůru jiných starostí.

Jupp

 

JUPPINFO

Nováčci v sestavě Čechomoru jsou Adam Malík (kytary, klarinet a zpěv) a Lukáš Čunta (baskytary a klávesy). Budou se podílet i na natáčení nového alba. * 4. července proběhl v Mladé Boleslavi další ročník festivalu Isarafest. Pořádající Isara pojede také 15. července na Folkovou růži. * V pátek 23. června vystoupí Jaroslav Hutka v Kopřivnici před Kulturním domem. * Prostřednictvím Hithitu můžete ještě dnes přispět na projekt 2CD „Porta slaví 50“. V kolekci by se mělo objevit 31 písniček vítězů Porty. * Kapela Mrakoplaš si 17. června zahraje v Balbínce. * Folková kapela Meziměsto vydala své první CD „Pozvi ho dál“ a pokřtila ho na koncertě v Malostranské besedě. * Tuto sobotu se udělejte čas na Folkové chvojení. * V pondělí 26.6 ve 21:00 Na Country radiu s Milošem Kellerem o folkové růži. * V Dolní Lutyni se v sobotu 17. odehraje 8. ročník Silesian Bluegrass Festivalu. Vystoupí Poutnícu, Semtam, Fámy a další.

JUPPINFO

JUPPINFO – Hudební událost těchto dní.

Nakladatelství Galén vydalo už čtvrtý díl „sebraných spisů“ Jiřího Černého, věnovaný hudební publicistice z let 1990-94, tedy hlavně články z časopisů Rock&Pop a Folk&Country. * Další díl pořadu Mezi pražci vydá TV Noe 3. června. * Yellow Sisters a Indies Scope přišly s dalším albem pro děti – Zvěřinec 2. * Definitivně posledním přírůstkem na Folkové růži je mladoboleslavská keltská Isara. Více o festivalu na jeho nových stránkách www.folkruze.cz. * Na dvojCD Porta slaví 50 je 31 písní z loňského festivalu v Řevnicích. * Vernisáž výstavy grafik a obrazů Boba Dylana se uskuteční v prostorách Křížové chodby Staroměstské radnice v úterý 6. června v 18:00. * 14. ročník písničkové soutěže Notování (dříve Notování pod Vyšehradem) spěje do červnového finále. Odehraje se ve čtvrtek 1. června 2017 od 19:30. * Mezinárodní festival PORTA’17 proběhne v Ústí nad Labem na Severní terase 1.-4. června. Z hostů jmenujme Javory, Fešáky a Vojtu Kiďáka Tomáška. * Nové album skupiny Květy má název Komik do půl osmé. Vyšlo u Indies Scope. * Roudnický festival Michala Horáčka byl o rok odložen. Letos by se to tlouklo s jeho prezidentskou kampaní.

Louis

Dnes by se  dožil 64 let Pavel Louis Havlík, muzikant, pedagog, organizátor a novinář. Zemřel 19. dubna 2017 po krátké nemoci v Liberci.havlík kopie

Málokdo si dnes pamatuje začátek sedmdesátých let a jeho první kapelu Atropa bela dona z Lovosic. Jeho další formace – …a hosté se už zapsala v osmdesátých letech mezi folkové legendy. Přesunul se tehdy do Liberce nejen jako muzikant, ale i jako organizátor a významný učitel hudby. Pro Jen tak, Jarret, a další severočeské kapely psal písničky i aranže. Působil také v libereckém Naivním divadle. Společně s Mirkem Ošancem připravil k vydání v nakladatelství FOLK & COUNTRY knihy „1419 kytarových akordů“ a „Pravá ruka kytaristy“. Vymyslel, prosadil a po řadu let vedl liberecký klub Experimentální studio – slavné éčko. Prožil neskutečně dramatický život a nikdy to nevzdával. Odešel skvělý muzikant, parťák a kamarád.

Luis

havlík kopie

Dnes, 19. dubna 2017 zemřel po krátké nemoci v Liberci Pavel Luis Havlík. Málokdo si dnes pamatuje začátek sedmdesátých let a jeho první kapelu Atropa bela dona z Lovosic. Jeho další formace – …a hosté se už zapsala v osmdesátých letech mezi folkové legendy. Přesunul se tehdy do Liberce nejen jako muzikant, ale i jako organizátor a významný učitel hudby. Pro Jen tak, Jarret, a další severočeské kapely psal písničky i aranže. Působil také v libereckém Naivním divadle. Společně s Mirkem Ošancem připravil k vydání v nakladatelství FOLK & COUNTRY knihy „1419 kytarových akordů“ a „Pravá ruka kytaristy“. Vymyslel, prosadil a po řadu let vedl liberecký klub Experimentální studio – slavné éčko. Prožil neskutečně dramatický život a nikdy to nevzdával. Odešel skvělý muzikant, parťák a kamarád.

Folková růže

Folková růže

Dramaturgie 24. Folkové růže se blíží k hotové podobě. Jindřichův Hradec 13.-15.7.2017. Předprodej Ticketstream.cz

Miki Ryvola + PZ + PD * Cop * Asonance * Jarret * Půljablkoň * Devítka * Mošny * Stráníci * Zhasni * Jen tak tak * Lístek * Mrakoplaš * Sekvoj * Faux Pase Fonet * Strunovrat * Marin Rous * Pětník * Acoustic * Passage * Z hecu * Spolektiv * Mirek Ošanec * Petr Sedláček…. a další.

Zlatý, český, prohnilý

Jako externí spolupracovník Mladého světa jsem byl poměrně blízko Zlatému slavíkovi málem od začátku. Těch prvních pár ročníků na konci šedesátých let bylo příjemných už tím, že se taková věc v teritoriu socialistické kultury vůbec směla. Pak ale přišly divné řeči o regulérnosti soutěže a to nikoliv ze strany redakce. Povídalo se o manažerech různých zpěváků, kteří stáli v pět ráno u zadního vchodu do tiskárny a pár stokorun mohli směnit se zdejšími pracovníky za štos hlasovacích lístků. Ty štůsky vyplněné stejným rukopisem nemohly ovlivnit pořadí na čelných místech, kde šlo o statisíce hlasů (Mlaďák tenkrát vycházel v půlmilionovém nákladu). Pravidelně mi pak po sečtení hlasů volala tajemnice redakce Mirka, jestli neznám to a to jméno zpěváka, který dostal najednou desítky hlasů. Byla to spíš legrace.

Ale přišla normalizace a s ní horší věci. Ten či onen Mikolášek nebo Hutka bodovali celkem vysoko (i když folkové publikum se ke Slavíkům stavělo dost rezervovaně), stejně jako později Mišík, Plíhal nebo Nohavica. Nesměli se v seznamech objevit. A jako těžký mrak visel nad Slavíkem totální zákaz Marty Kubišové. Naši zuřivost jsme aspoň kompenzovali tím, že jsme tyto informace předávali tichou poštou dál.

Na konci osmdesátých let se už i Slavíkovi dýchalo trochu lépe. Po Listopadu jsme si mysleli, že i tady půjde všechno normálněji. Ale brzy jsem se v redakci dozvídal od úplně nových lidí, že ty muziky a trampové a příroda už nebude mít v Mlaďáku místo a že od teď to bude vyloženě stajlový časopis. Jenže hned na to přišly stajlovější týdeníky a MS začal zvolna umírat. Taky si nechal ukrást Zlatého slavíka. Nevím, jak se to přesně odehrálo, ale v té zlatokopecké době devadesátek si kdekdo nechal na patenťáku chránit lecjakou značku, protože to slibovalo těžký prachy. Ten někdo chtěl za značku Zlatý slavík miliony, Mladý svět už byl ze hry a ani nikdo jiný takové prachy neměl. Šlo se na to tedy s fintou a začal Český slavík.

Už to nikdy nebylo jako dřív, pomazáno teď otevřeně komerčními zájmy agentur, sponzorů a vydavatelů. Ale Slavík pořád žil a vlastně žije. Jen se to celé poněkud zapouzdřilo. Přestože už se hlasuje ve všech Chvilkách pro tebe, co jich u nás existuje, ubylo hlasujících. Tak se hlasy nahradily jakýmisi body a jede se dál. Držitelem Slavíka je ve skutečnosti ten kdo obsadí druhé místo. Karel Gott je pomník a babičky v domovech důchodců pro něj budou hlasovat i padesát let po své smrti. Stejně tak Lucka se chystá na dvacátého Slavíka a pozadu není ani Kabát.

Takhle by to mohlo v klidu fungovat ještě dlouhý čas.

Jenže mladé, co se tváří, že je to vůbec nezajímá, to vlastně štve. To starožitné monstrum ubírá na prostoru i na váze moderním hudební soutěžím, které by měly smysl. A tak bourají zevnitř: Hlasují. Extempore sadomasochistických fláků Řezníka už je skoro pozapomenuto, teď je druhý rok na scéně Ortel. Fakticky jako vítěz.

Trochu odporná příchuť. Hvízdalo se, odcházelo ze sálu. Protesty a šok plní webové stránky. A jiní zase tleskají. Ti, co před pár dny ječeli na Báru Štěpánovou, ať si hledí svého umění a neplete se do politiky, teď vysvětlují, že Ortel zpívá jménem lidí vystrašených z migrantů. Migrantů, co tu tak zoufale nejsou. Měří se lebky na košilích a připomíná se Ortelova fašistická hudební minulost. A nejfrekventovanější je spojení svoboda slova.

Nejlepší by bylo toho zahnívajícího ptáka normálně zrušit. Ale to jednak ve svobodné zemi nepřipadá v úvahu, druhak dokud to bude láhev Mattoni považovat za špici české kulturnosti, není co řešit. Takže to jen prostě ignorujme. Nezajímejme se ani nekritizujme. To platí i o písničkářích, co se radují, že skončili sto šedesátí sedmí. Počkejte si raději na nějakou soutěž, která bude mít smysl.

Hudební předvíkend

Trampská kapela Sekvoj se už za pět let může stát prezidentem České republiky. Je jí totiž 35 let. Úředně to bude vyhlášeno v sobotu 3. prosince v 18:00 v pražském klubu Mlejn. Nesnažte se zjišťovat, kdo všechno tam bude gratulovat, stejně byste si to nepamatovali. Přijďte a uvidíte. * 15. ročník Vírského sumce pořádá 10. prosince kapela Falešná karta. No jistě že ve Víru, kromě dalších dojedou třeba Stráníci nebo Lístek. Po tolika ročnících už v přehradě asi žádný sumec není. * 20. listopadu se dožívá šedesáti osmi Jarda Čvančara, kapelník legendárních Taxmenů, dnes známý spíše jako spisovatel, publicista a odborník na český domácí odboj za druhé světové války. * Vydavatelství Galén vydává novou sbírku básní Jardy Hutky pod jménem „Agonda“. * Poštou přišlo potěšení od Indies Scope. Nové album Jarretu se jmenuje „Soulásky samolásky“. Po prvním poslechu jsem se zamiloval do zpěvu Hanky Skřivánkové a ujišťuji vás, že vás to čeká taky. * Ondra Fencl, kapelník Hromosvodu a zastupitel mnoha zvučných folkových a rockových jmen poprvé v životě koncertoval jako sólový písničkář. A pak že se nerodí noví folkaři. * 2. listopadu byla v Malostranské besedě – kde jinde – velká sláva. Skupina Mrakoplaš pokřtila nové album „Hlídač“. Za sudičky byli Olin Nejezchleba a Ivan Hlas. * Na světě je i třetí deska skupiny Zhasni. Křest bude 2. prosince v divadle v Novém Boru.  Jak sdělují stránky kapely, deska je právě v oblasti porodních bolestí. Album se dost překvapivě jmenuje „Zhasni.“ * Program Folkové růže 2017 (13. – 15. července) se mi hezky plní. Ale zatím vás nechám ještě chvilku tápat. * Nové studiové album „reSTART“ které vychází po pěti letech od vydání poslední „Trojky“. Petr Bende na něm makal průběžně několik let. * Skupina Careta oslaví 15 let existence novým CD. Zatím tedy na něj shání finance a nebude odporovat, když jí s tím pomůžete.

Dobroši a špatňoši.

 

Nedávno jsem zahlédl na jedné facebookové diskusi názor, že hudba je jenom dobrá nebo špatná. Připadlo mi, že i po čtyřiceti letech vstupujeme do stejné řeky. Déjà vu? Kdy jsem tohle slyšel poprvé? Snad na začátku sedmdesátých let, kdy se trampové, bluegrasisti i folkaři předháněli ve vykřikování, že jedině ta jejich hudba je nejlepší a jediná správná. Pak vylezl nějaký moudrý člověk a pravil, že hudba je jenom dobrá a špatná. A byl klid. Nedalo se proti tomu moc namítat. Situace se v dalších letech a dekádách opakovala ještě mnohokrát, kdykoliv se zjevil nějaký hudební imám s hlásáním, že právě to, co hraje nebo poslouchá, je to zaručeně nejlepší. I on se ale musel smířit s hláškou o dobré a špatné hudbě. Pochopitelně mu vyšlo, že ta jeho je dobrá.

Že se to objevuje i dnes, kdy už se cítíme poměrně hudebně civilizovaní, mě zaskočilo.

Tak dobře: dobrá a špatná. Ale jak se pozná, že je hudba dobrá? Platí ještě dnes v té nekonečné bezbřehosti nějaké kánony a pravidla, která to určují? Co člověk potřebuje k tomu, aby rozhodl: tohle je dobré a tohle ne. Vysokoškolské vzdělání v oboru, tisíce hodin poslechu, putování po zahraničních festivalech a koncertních halách? Jakápak jsou kriteria pro špatnost špatné hudby?

A kdo nebo co to rozhodne, když se dva lidé neshodnou na tom, co je dobré? Rada starších, lidový plebiscit, nějaký soudce nebo smiřovací komise? Nemůže to být náhodou tak, že posluchač označí hudbu, co se mu líbí, za dobrou? Nemůže přece přiznat, že se mu líbí špatná hudba. A tak je pro něj dobrá hudba ta, kterou poslouchá, kterou hraje, kterou organizuje a o které píše. Prostě se mu ta muzika líbí, tak to pro ni dělá. A myslí, že je to dobrá hudba, a že hudba, kterou dělá někdo jiný, není tak dobrá. Nebo je možná dokonce špatná.

A tak si lžeme. Třídíme muziku na ose špatná – dobrá, ale ve skutečnosti je to osa líbí – nelíbí. Zkusme odhodit povýšenost i žabomyšost a jako nejlepší klíč zvolme toleranci.