Archiv autora: Michal Jupp Konečný

Petr Zadina

10.4.2013

Beatles se rozpadli a spousta lidí na světě se po léta trápila otázkou, jestli se ještě někdy dají dohromady. Pak přišel černý den. Zabili Johna Lennona. Beatles už nikdy nezahrají.

I u nás si spousta lidí kladla otázku a doufala, že ještě někdy uvidí a uslyší Brontosaury. Po léta to nešlo. Prý nezrušitelná zaseklost hlavních protagonistů.  No nic, na náhražky a napodobeniny jsme nebyli ochotní si zvyknout. Přesto jsme v skrytu duše doufali, i když s časem a okolnostmi ta myšlenka odeznívala někam daleko pryč.

Teď už máme jistotu: Brontosauři už nikdy nezahrají. Petr Zadina, spoluzakladatel, dělník muziky, osobnost a skvělý kamarád odešel. Zase jedna jizva, na kterou si budeme muset zvyknout.

Trampské písně versus přírodní katastrofy.

30.1.2013

Pamatuju toho poměrně hodně, ale tohle nepamatuju: Tolik přírodních katastrof v přepočtu na jeden čtvereční kubík a na jednoho lidoobyvatele v Česku. To za minulého režimu byl pořádek. Uragány, záplavy a čtyřmetrové vrstvy napadlého sněhu nebyly povoleny. Vlastně jediný větší zádrhel, co pamatuji, byly povodně na Dunaji v šedesátých letech, ale to už je strašně dávno.

Teď máme demokracii a příroda si myslí, že si může dělat, co chce. Dvoje záplavy v jedné dekádě, zničené Tatry (ty považujeme pořád tak trochu i za naše, aspoň tam jezdíme páchat kolektivní lavinové sebevraždy), tornádo dokonce až v Litovli…

Vynechám teď úvahy o tom, jestli za to všechno mohou skleníkové plyny, naše nezodpovědnost a honba za zisky. Nebo jestli je to přirozený cyklus přírody a Zeměkoule teď zrovna prožívá nějaký svůj menses. To by nám totiž množství diskusních příspěvků strhlo  servery.

Tudíž se nebudu ani pídit, jestli za to může globální oteplování. S ohledem na poměry letos v lednu o nějakém oteplování nemohla být vůbec řeč. Všichni jsme se třásli na to, aby se už oteplilo aspoň lokálně.

Mířím ale jinam. Jistě jste postřehli, že osmdesát procent trampských písní je o přírodě. Ale všimněte si: vítr šlehá do tváří nebo čechrá vlasy, ale neodnáší střechy. Déšť prší, tak jaksi normálně, smáčí vlasy, ale není kvůli tomu nutné preventivně vypouštět vltavskou kaskádu. Zemětřesení je v trampské písni úplně neznámým pojmem.

Prostě trampské poetice chybí dramatické příběhy plné ohrožených životů a materiálních ztrát tak, aby reflektovala virtuálně skutečný život televizních zpráv.

Vím, že po zveřejnění těchto řádků se ozvou všechny velké trampské vydavatelské domy a budou poukazovat na řadu dramatických písní z jejich katalogů. Ale to budou přesně ty výjimky, které potvrdí pravidlo.

Co vlastně způsobuje ten poklid v trampské hudbě i literatuře? Mám například za to, že drtivá většina současných trampů nikdy neviděla nosorožce ve volné přírodě. Pak se nedivme: několik let jsem porotoval literární soutěž Trapsavec a o setkání s nosorožcem jsem tam nikdy nečetl ani řádku. (Je ovšem možné, že ti, co nosorožce potkali, už nenapsali.)

Český tramp se vydá za Atlantik a zamíří k Niagarským vodopádům. Tam se postaví k zábradlí a šestihlasně zazpívá „Teskně hučí“. Což není v tom kraválu stejně slyšet. Splout vodopády ho nenapadne ani ve snu, čímž se připraví o budoucí literární a písňovou inspiraci.

Rád bych se někdy v trampských písních nabažil poetických vyprávění o pohodových procházkách polední Saharou, praktický návod, jak dál postupovat džunglí, když se vám mačeta ztupí o anakondu či popis zběsilého úprku před ochránci přírody, když jste trapným nedopatřením zastřelili yetiho.

Naštěstí většina trampů má dnes už pevné internetové připojení minimálně s rychlostí 8 MBps, takže si pro neotřelá témata svých písní dosurfuje tam. Ti nepřipojení mají smůlu. Zkuste si naplánovat setkání s ledním medvědem, když na Brdech nejméně od roku 1896 nikdo žádného ledního medvěda neviděl.

Ostatně když už jsme u toho řídnutí fauny: Nikdy jsem netvrdil, že trampové žerou chrousty. Nikdo mi však zatím přesvědčivě nevysvětlil, proč je na Brdech chroustů tak málo.

Píseň za tři koruny

28.12.2012

Spory kolem autorských práv a poplatků jsou tu, co pamatuju (a že pamatuju dost). V poslední době se ovšem značně vyostřily. Obě strany sporu na sebe poštěkávají a dokolečka opakují svoje mantry, ani jedna nehodlá ustoupit. Jakýkoliv kompromis nepřipadá v úvahu. A přitom kolem sviští vývoj technických možností rychlostí vichřice.

Zatím se také nikdo nenamáhal celou situaci analyzovat, natož hledat nějaká řešení. Přitom dvě věci kolem (nejen) hudby jsou neoddiskutovatelné. 1. Autoři zaslouží za svoji práci odměnu. 2. Ceny hudebních alb jsou pro většinu zájemců nepřiměřeně drahé.

Internet by ovšem mohl tyto dvě skutečnosti vymanit z protikladu a vytvořit model, vyhovující všem, tedy autorům a posluchačům.

Představte si nadupaný server s vymazleným softwarem a partou schopných lidí kolem.

Dnes platíte za domácí CD v průměru tři stovky. To je při patnácti skladbách na albu zhruba dvacet korun za skladbu. To je strašně moc.

A teď jinak: kapela natočí album a nahrávku vloží do toho serveru. A lidé si odtamtud budou stahovat celá alba i jednotlivé skladby. Písničku si bude moci stáhnout ze serveru člověk ve chvíli, až za ní zaplatí dvě koruny autorských poplatků. Třetí korunu dostane provozovatel serveru. Ty peníze zákazník zaplatí Pay Palem, platbou z karty, platbou z mobilu (odborníci mězpřesní a doplní). Celé album tak vyjde stahovatele na cca 45 Kč.Jako bonus si zadarmo stáhne obal nebo texty.

A teď: odpadnou náklady na lesklé kotoučky, krabičky, tisk obalů, peníze, které OSA spotřebováná na vlastní režii nebo jdou do jiných kanálů, režii a zisk vydavatele, procenta distributorům, procenta prodejnám…

Kapele zůstanou náklady na studio, na grafický návrh obalu a případně na tu část propagace, která neběhá po sociálních sítích a podobných cestách.

Samozřejmě takový projekt má řadu úskalí. V prvním plánu přichází v úvahu jen pro kapely, které hrají skladby vlastní nebo spřízněných autorů. Ale myslím, že takových je v našem lesíku většina. Menšina posluchačských Harpagonků do toho nepůjde, buď že i ty tři kačky jim připadají moc nebo že oni chtějí z principu všechno zadarmo. Taky se dá počítat s tím, že postižení vydavatelé, distributoři a ochránci začnou kvičet. A budou prolobovávat nové spisky typu ACTA. Jen tady jaksi těžko budou moci argumentovat tím, že se snaží chránit autory.

Nechci malovat anděla na zeď, ale myslím, že v blízké budoucnosti se něco podobného určitě zrodí.

Folková komunita

27.12.2012

Co je dnes vlastně „folková komunita“? Viděno jednou optikou je to pospolitost lidí stejného zaměření a stejného hudebního názoru (nebudu tady používat otřepané „stejné krevní skupiny“), která sice zvolna stárne, ale víceméně drží pohromadě. Viděno jinou optikou jde o řídnoucí řady příznivců žánru, kteří už nechodí na koncerty, nejezdí na festivaly, nekupují desky nových tváří a jejich příslušnost k folku (promiňte mi prosím, že pro jednoduchost už léta pod ten pojem zahrnuji i country a trampy) se realizuje poslechem Country radia a občasnými návštěvami slezin.

Vypozoroval jsem, že vše, co člověka přiblíží k určité hudbě, se odehrává zhruba mezi patnáctým a pětadvacátým rokem. A to zcela bez ohledu na to jestli dotyčný po pětadvacítce zahnízdí či nikoliv. Právě v té dekádě vstřebá člověk veškeré návyky, dovednosti i emoce, které se vztahují k žánru. Myslím tím výběr oblíbených interpretů, znalost akordů, naučené penzum písniček, které se nezapomínají ani v důchodu, postoje v souladu s folkovou komunitou. Všechno po té pětadvacítce, už je jenom fixací a opakováním předešlého, toho, co bylo první a krásné.

Návštěvníci festivalů stárnou a folk žije jen tehdy, když v hledištích přibývá nová mladá krev. Což se už dost dlouhou dobu neděje.

Oponenti v diskusi mi jistě namítnou, podívej na ty děti, co jezdí na Zahradu, až za pár let dorostou, tak se budeš, Juppe, divit. Nebo že se mýlím, že na jejich festivalu přece mladí diváci jsou. Jenže fotky hledišť nelžou. Jiní možná namítnou, že je to vlastně správně, že je tak komunita celistvá, a co by mezi námi všelijací takoví ti…. pohledávali.

Pořadatelé ovšem hořekují nad zmenšující se návštěvou, ale dost často také sestavují dramaturgii z hudby, kterou sami poslouchali ve dvaceti.

Pláče se, že nás media ignorují a že už bychom konečně měli někam napsat, jiní oponují, že je to dobře, protože by nás střední proud rozemlel na kostní moučku. Kdysi to trefně pojmenoval jeden muzikant: důležitější než být čtvrtý v republice je být první v naší ulici.

Aby to nevyznělo moc pesimisticky, jedna rada pro muzikanty, pořadatele i ty ostatní: Jdi za svým cílem a kašli na to, kdo všechno ti v internetových diskusích meje prdel.

Malá setkání

9.12.2012

Malá setkání

Když jsem kdysi měl s kamarády a rodinnou příslušnicí kapelu, nebylo moc kde hrát. Obvykle jsme pozvali dvě tři spřátelené kapely někam na louku za chalupou a hrálo se. Zvuky přilákaly okolní chataře, potom i místní, a když se setkání za půl nebo za rok opakovalo, přijížděli kamarádi z Prahy i zdaleka. Někdo z diváků přitáhl basu piva, jiný doma uzené klobásky, sousedka napekla štrúdl, i slivovice tekla. Ne, nemylte se, nebyl to potlach, protože jsme nepředávali březové placky ani nesoutěžili v řezání dřeva. Bylo to muzikantské setkání.

Když už jsme se jako kapela dali poslouchat, přihlásil jsem nás na Portu. Je pravda, že abychom měli kde hrát, začal jsem organizovat koncerty v Malostranské besedě, z čehož se nám vylíhl super folkový klub. Není pravda, že abychom si mohli zahrát v Lucerně, zorganizoval jsem mega Folk & Country Festival. Ta Lucerna mi prostě přišla naproti.

Časem přibývalo nejen kapel, ale i festivalů. Některé skupiny neměly kde hrát, a tak pozvali dvě až čtyři spřátelené kapely… Už se tomu neříkalo setkání ani potlach, ale festival. Tiskly se na to plakáty a vybíralo vstupné. Některé akce časem zanikly, když se rozpadla pořádající parta nebo se organizátoři rozhádali. Ale protože trampové a folkaři jsou převážně konzervativní, tak většinou ony festivaly trvaly v čase, i kdyby na sůl nebylo.

Mezitím se skutečné festivaly rozkošatěly, Porta se přelila na třicetitisícový Lochotín a i další akce byly velkolepě navštívené. Stav „happy folk“ trval tři desetiletí.

Pak přišla hospodářská krize a ještě více strach z ní. Sponzoři vsunuli hlavy hluboko do písku. Návštěvníci festivalů, kteří stárli s muzikou, už nemohli kvůli ischiasu spát pod festivalovým širákem a oddali se vzpomínkám a poslechu Country radia. Zatímco jejich peněženky začaly trpět anorexií.

Některé festivaly ještě žijí, potýkají se s rozpočty a děsí se každé tlakové níže.  (A vůbec se to netýká jen folku.) Některé zanikly, některé značně omezily svůj rozsah a dramaturgii. Je otázka, co je horší. Osobně bych si připadal trapně, kdybych pokračoval v Zahradě s třetinovým rozsahem účinkujících.

Kam se to pohrne dál, netuším. Jenom vidím a slyším, jak se skoro všude na louce za chalupou znova setkávají dvě tři kapely a je z toho příjemné hudební setkání. Třeba se časem tyhle pramínky začnou zase slévat a možná, že z toho znova vznikne řeka. Bude to radost, zase pádlovat v proudu nebo  aspoň stát u té nové řeky.

Kniha „S kytarou na zádech“ – kde ji dostanete

23.6.2016
Na četné otázky, kde se dá moje kniha „S kytarou na zádech“ koupit:

1.Ve všech knihkupeckých řetězcích Neoluxor, Beta a Kanzelsberger.

2. Jižní Čechy:
Neoluxor books – U Černé věže – Č. Budějovice
Kanzelsberger a.s. České Budějovice – Kanovnická
Kanzelsberger a.s. Strakonice
Kanzelsberger a.s. Písek
Elim Písek
ORION knihy – Tábor
České Budějovice – Omikron, nám. Přemysla Otakara II. 87
Prachatice – Knihkupectví Amazon, Slámova 17
Vimperk – Knihkupectví Vltava, Pivovarská 61
Knihkupectví Papyrus 1. máje 222
Volary
Knihkupectví U Novotných, Náměstí 28
Volyně,Knihkupectví Pod Andělíčkem, Palackého 110

3. Brno:
Neoluxor books – Starobrněnská
Knihkupectví Academia (nám. Svobody)
Beta Brno – Joštova
Beta Vaňkova galerie

4. Karlovy Vary a okolí:
Kanzelsberger a.s. Karlovy Vary
Beta Cheb
Fiedlerová Alena, Kynšperk nad Ohří
5. Praha:
Neoluxory
Beta Arkády Pankrác
Beta Anděl
Beta Václavák
Academia na Václaváku
Prodejna map, Senovážné náměstí 6

6. Plzeň:
Síť knihkupectví Dobrovský, náměstí Republiky 131/17, Zbrojnická 116/2, Rokycanská třída 1424/128, Sedláčkova 252/31, Americká 34
Knihkupectví Kanzelsberger, nákupní centrum Olympia, Písecká 972/1
Knihkupectví Ševčík, Solní 5-7
Knihkupectví Moudrá sova, Klatovská 968
Knihkupectví Centrum, Masarykova 1201/75
Dále knihkupectví v Domažlicích, Klatovech, Sušici, Horažďovicích, Rokycanech…
7. Ostatní knihkupci:
Pokud nemají, zeptejte se, jestli odebírají knihy od Euromedia. V tom případě ji pro vás mohou objednat.

8. Přímo u vydavatele:
info@vitanyhost.cz

Čtvrtá Juppova kniha

25.5.2016

Moje kniha „S kytarou na zádech – folková, country a trampská hudba na západě Čech“ tento pátek opustí tiskárnu. Neznamená to, že už v pátek by byla v knihkupectvích. Ale na křtu ve středu 8. června v plzeňském Hifi klubu bude! I s vloženým CD.

S kytarou na zádech

16.4.2016

Když píšete knihu, je to radost. Mazlíte se s tím (no spíš patláte) ale nakonec to pár dní po termínu odevzdáte vydavateli. Pak vám za nějaký čas přijde emailem už vysázená kniha, Krásná grafická práce, tedy mluvím o knize „S kytarou na zádech“.
A teď je na vás, abyste provedli poslední korekturu a všechno to po sobě přečetli. Hrůza! Drobné chyby a překlepy už byly většinou vyhubeny v předchozích etapách. A tak čtete a čtete a uvědomujete si, že jste tam měli napsat ještě o tomhle a že jste zapomněli na tamtoho a že by tohle bylo víc potřeba vysvětlit lidem, kteří třeba nikdy na Lochotíně nebyli. A to už nejde, kniha je vysázená a větší úpravy v ní už dělat nejde.
A tak se uklidníte tím, že ode dneška za týden to všechno putuje do tiskárny. A že na křtu v Plzni, někdy na konci května už budete držet hotovou knihu.

Povídka: Rogallo

18.3.2016

Co noha nohu mine. Jdu ze školy. Loudám se. Co doma?… Opáčko na zítřejší písemku z fyziky. Domácí úkol ze slohu. Jsem totiž žákem 7.B. Základní školy Elišky Krásnohorské na sídlišti Středozápad.  Sídliště se dřív jmenovalo Gagarinovo, teď už se nejmenuje. Gagarin prý umřel.

A anglický slovíčka. A úplně blbá ségra. (17let.) Těžký pořízení. Blbý, když máte v pokoji někoho s úplně odlišnými zájmy a ještě s nízkým IQ. Říkal táta, že až nám bude o patnáct víc, tak se budeme se ségrou milovat. Teda on myslí mít rádi, žádnej sex. To je klidně možný, ale co těch patnáct let do tý doby.

Co krok to chůze. Větřík by mi klidně čechral vlasy, ale celkem mi nemá co čechrat. Jedinej, kdo mi smí čechrat vlasy, je babička. Vím, že mi je čechrala, už když jsem vylez holohlavej na svět.

Naše panelové bydlítko. Podvědomě zvednu oči do pátého patra a co vidím!!!

Okno našeho pokoje je otevřené… A na něm stojí ségra! Nohy na parapetu, ruce rozpažené… Na sobě má noční košili, nebo sexy šatečky, kdo to pozná?  Tý voe, vona snad…

Házím batoh do trávy, prchám ke vchodu. Někoho jsem porazil. Výtah je zas někde na střeše. Tak po třech schodech do pátého a tiše odmykám. To nám někdo říkal na zdravovědě, nemluvit na něj, nedělat zvuky ani prudké pohyby.  Opatrně otvírám dveře  do pokoje. Na okně nikdo není. Doběhnu až k oknu. To mi vyprávěl dědeček, že za války při bombardování jejich sousedka během půl hodiny zešedivěla.  Nedořezal by se ve mně.

Kouknu dolů… tam nic! Jen můj batoh. Uf!!

Tak to bychom teda měli. Prohledávám místnost za místností. Pod postelí, za skříní, ve skříni. Ve vaně.  Moc dalších možností není. Na jejím stole rozečtená knížka. Nějaký dopis a rozloučenou… Ten by byl asi v obýváku na stole.

Třeba někoho zahlédla z okna a chtěla s ním pokecat. Mezitím, co jsem dělal evropský rekord do schodů, sjela dolů výtahem… Ne, vždyť jsem si všiml, že výtah byl až na … Střecha! Vniknu do výtahu a zmáčknu patnáctku.  Cestou přemýšlím, že páté patro jí bylo málo a jela na jistotu.

Výtah zastaví ve čtrnáctce, musíte zmáčkout ještě jednou patnáct a jedete nahoru. My kluci to známe, na střeše se dá nerušeně kouřit. Jsme asi jediné sídliště v České republice, kde výtahy jezdí na střechu.

Obejdu celou střechu a nikde nikdo. Dojdu k zábradlí a se svou hrůzou z výšek se podle něj plazím kolem domu a koukám dolů. Nic! Postavím se a obhlížím celé sídliště. Lidi chodí z práce, ale známej nikde nikdo. Třeba zapadla k někomu na návštěvu. Krávovina!  Chce skočit z okna a pak si vzpomene, že na to potřebuje jinej mejkap.  Ale jak říká táta, ženskejm nikdy neporozumíš.

Děs! Sjedu do našeho patra a sednu do křesla. Kdybych měl hlavu, tak bych si ji teď mohl dát do dlaní. Kouknu z okna. V dálce u obzoru vidím rogallo. Je nějaký divný. Jako by mávalo křídly. A zdá se mi, že to je moje sestra.  Takže právě jsem se zbláznil.  Napadá mě, že se seberu, odjedu autobusem do Bohnic a ubytuju se tam. Ať to mají naši milí rodiče stereo.

Ale to už je tady máma a ptá se na Martinu. Pravdivě pokrčím rameny. Zatím se nic neděje. Ale když přijde táta a venku se setmí, začíná kolektivní nervozita. Kdy jsem ji viděl naposled? Ráno, když jsem odcházel do školy, byla ještě doma. Víc ze mě nikdo nedostane, kdyby mi hlavu pod vodovod strkali.

Telefonuje se kamarádkám.  Máma se zná s její třídní, tak jí volá. Bomba. Martina dnes nebyla ve škole. Zatímco táta vytáčí čísla zdravotnických zařízení, nabídnu se, že obejdu sídliště. Je to asi zbytečné a navíc potmě, ale naděje umírá poslední. Před domem zakopnu o svůj batoh, tak se s ním ploužím kolem paneláků.  Když se po tři čtvrtě hodině vrátím domů, dalo by se to krájet.

Naštěstí zvoní mobil. „Tady Policie České republiky.“ Už se ani nedalo krájet. „Předávám.—Ahoj mami, pánové jsou hrozně hodný, že mě přivezli. Za chviličku jsme doma.“ A skutečně za pár minut zvonek u dveří. Tříhvězdičkový policista, pak věc, celá zachumlaná do erární deky. A nakonec dvouhvězdičkový.

„Volali nám kolegové z Úval a nakonec jsme ji našli na louce u Českého Brodu,“ rozpovídaly se tři hvězdičky. „Je to nevysvětlitelné. Ale to není naše starost. Byla v pohodě, nebyla nafetovaná ani opilá. Žádné znásilnění nebo únos. Jen byla trochu promrzlá. Tak jsme ji zabalili do deky a přivezli rovnou sem.“

Bylo jasné, že strážci zákona něco tají. Zvlášť jestli to proběhlo, jak si myslím. Věděli, že narazili na něco, co si nedokážou vysvětlit a co by asi nevyřešili. A kdyby se k tomu dostal nějaký nadřízený šťoura nebo novinář, byla by to pro ně značná lapálie. Využili okamžiku, že je rodina na měkko z radostného setkání, rozloučili se, popadli erární deku (nebyla to noční košile, byly to plesové šatečky) a zmizeli.

Dostihl jsem je u výtahu a zeptal jsem se: „Na tu louku přiletěla?“ „Přesně tak! A nevíte, odkud letěla?“ „Tady odtud, z pátého patra.“  To už bylo na ně pro dnešek opravdu moc. Naštěstí výtah dorazil a oboustranný výslech skončil.     

Od Martiny se rodiče nic nedozvěděli. Ani netlačili na pilu. Jen já jsem jí měl za zlé jednak to vyděšení a taky že si na tak dlouhou cestu nevzala navigaci. Ale nějak nás to sblížilo. A když jsem se podíval do zrcadla, viděl jsem pořád hnědé vlasy. Svoje informace o sestře-rogallu jsem si nechal pro sebe.

S kytarou na zádech

27.1.2016

Moje kniha už je oblečená. Tady návrh obálky. Grafik Milan Bauer fakt umí. A taky už po dlouhých debatách ve vydavatelství RegionAll už víme, jak se kniha bude jmenovat: „S KYTAROU NA ZÁDECH – O Portách, festivalech a muzikantech českého západu.“

Knihu si můžete zarezervovat už teď přímo u vydavatele na info@vitanyhost.cz.  Jakmile vyjde, dostanete ji na dobírku.

Víte, kde přistávají uši?

18.1.206

Všem, které baví moje hlody na Facebooku i na blogu www.jupp.cz, dávám na vědomí, že nastal dotisk mé knihy ptákovin „Kde přistávají uši“. Máte-li na ni chuť a ještě ji nemáte v knihovně, můžete si ji objednat na dobírku u vydavatelství Nová forma České Budějovice, přesněji na www.stahuj-knihy.cz/. Stojí 110 Kč.
Zjistil jsem, že už mám dost pitomostí na druhý díl, tak na něm začínám pracovat. Co tam bude přistávat, ještě nevím.
A konečně na jaře by měla vyjít moje kniha o folku, country a trampské písni v Plzni a na západě Čech – „S kytarou na Západě“.

S kytarou na zádech – úryvek z knihy

3.1.2016

Už brzy vyjde moje kniha „S kytarou na zádech“ o folku, cuntry a trampské písni v Plzni a západních Čechách

Významná část knihy je ve dvanácti kapitolách věnována Portě, těm jejím každoročním finálovým vyvrcholením, které se odehrávaly v Sokolově a hlavně v Plzni. Tady je krátký úryvek.

… O tom, jak to bylo s Portou po příjezdu sovětských tanků a na začátku normalizace, jste už četli. Finále Porty 1971 v Karviné. Vzhledem k okolnostem a spěchu to žádná velká sláva nebyla, ale festival byl a přežil. Dokonce v původním rozsahu.

Další ročník? V Karviné už to nešlo. Někteří z našeho nového štábu festivalu už se pomalu vzdávali.  Nakonec se objevil Jarda Studený, že v Sokolově Portu udělá. Psal se rok 1972.

V té době už se nám podařilo zacelit rány po zákazu v Ústí nad Labem a dobudovat síť krajských předkol. Kapely, jejichž adresář zůstal v trezoru ústeckého kulturáku, se samy hlásily a bylo jich čím dál víc. A plno věcí kolem organizace jsme už měli prověřených.

Uprostřed Sokolova stál luxusní (na trampy až moc) Hornický dům kultury a techniky a tam se mělo všechno odehrát. Jarda Studený se svou partou prověřenou Jarními a Podzimními dostavníky dokázal na místě všechno připravit. 

Festival proběhl od 16. do 18. června 1972. Stále se ještě odehrával v tradičním modelu – pátek folkové a country kapely, sobota trampské sbory a neděle Dvorana Porty jako přehlídka vítězů a hostů. Folkaři a countrysté stále ještě nesoutěžili o porty, ti nejlepší dostávali různá čestná uznání a možnost si zahrát na nedělní Dvoraně.  Vzhledem k tomu, že country (hlavně bluegrassových) a folkových kapel se v krajích hlásilo na Portu čím dál víc, bylo i z čeho vybírat.  Ocenění získali například skupina Létavice, pozdější spolupořadatelka legendárního Českokrumlovského folkového festivalu, Plavci z Bochova, z jejichž středu vyšel spisovatel Zdeněk Šmíd, Kantoři z Hradce Králové, jablonecký bluegrass v podání kapely Volupsije, nebo legenda jazzu i trampské písně Jitka Vrbová, tenkrát ještě jako zpěvačka country skupiny Sepie. …