Archiv autora: Michal Jupp Konečný

Andělé

27.12.2012 * Eterické bytosti. Mají křídla a zřejmě nemají pohlaví. Asi ho nepotřebují. Na sex by stejně neměli čas a navíc v nebi je na všechno vidět.

Důležitější je, že andělů je obrovská až nepředstavitelná masa. Na Zemi žije sedm miliard lidí. Každý má svého anděla strážného. I mimino, i masový vrah. Být strážným andělem masového vraha, měl bych asi smíšené pocity. Ale advokáti to taky nemaj lehký. Takže sedm miliard strážných andělů. K tomu si připočtěte anděly, co se starají o administrativu, nebeskou správu, logistiku, letový provoz, kontrolory andělů, kontrolory kontrolorů andělů, útvary rychlého nasazení proti pekelné hrozbě, kůry andělské a v neposlední řadě boží ochranku. To se suma sumárum už ani v miliardách nedá počítat.  A jistě taky existuje početná masa andělů-důchodců, co se starali o lidi, kteří tu žili před námi. A o ty taky musí někdo pečovat v andělských domovech důchodců.

To všechno dohromady musí stát strašný prachy. Na druhou stranu andělé nemají základní lidské potřeby. Nepotřebují jíst, o sexu už jsem mluvil a ani se neoblékají. Andělé žijí a pracují nazí. To jen my lidé je zdvořile zobrazujeme v dlouhém rouše, on by také na takového nahého bezpohlavce nebyl moc zajímavý pohled. Na tom všem tedy nebeský rozpočet ušetří. Šetří se i na propagaci. Pánu Bohu je šumák, jestli v něj lidi věří nebo nevěří.

Strážní andělé vykonávají svou funkci většinou mlčky. Jen ve vypjatých situacích zvolí laskavé pokyny: „Hele, ty pitomečku, nelez k těm kamnům nebo se spálíš.“ „Vodlož ten mobil, kreténe, a věnuj se řízení!“

Andělé jsou, jak známo, nesmrtelní. Je evidován pouze jediný případ, kdy nešikovný anděl byl přeseknut na dvě půlky rotorem vrtulníku. Bohužel to byl strážný anděl pilota, a tak šel vrtulník k zemi.

Černý kocour

9.12.2012 * Uvědomuji si, že jsem velmi málo psal o naší zahradě s malým z, protože bylo aktuální psát o té s velkým Z. Dělal jsem to proto, aby se vám to nepletlo. Teď když má to velké Z pauzu, můžu se klidně rozepsat o té s malým. Ta zahrada kromě toho z vůbec není malá, řekl bych, že je větší než velká. Což o to, projít se, spočinout v chladivém stínu staletých smrků, zapálit si pod rozložitým habrem… Ale sekat trávu, hrabat listí, natírat plot…

Ono je to vlastně podobné, festival nebo pozemek. Oba srdeční záležitost, spousta starostí po celý rok a pár chvil velké radosti.

Teď zrovna likvidujeme pampelišky. Ne že by to vedlo k nějakému cíli, ale vychovali mě tak, že trávník má být zelený a ne žlutý. Hanka zase vybírá hlemýždě ze záhonů a nosí je do kopřiv, aby zabila dvě mouchy jednou ranou. Nejsem sice šnekolog, ale myslím, že hlemýžďům kopřivy nechutnají, protože jsou druhý den zase všichni v záhonech.

Jednoho dne se na naší zahradě objevil černý kocour. Nepleťte si jeho přítomnost s knížkou Zahrada Jiřího Trnky, i když není tajemstvím, že po téhle knize Hanka náš festival pojmenovala. (Ale už zase matu pojmy.)

Černé kočky já můžu. Rozhodně si nevzpomínám, že by v seznamu mých dávných lásek byla nějaká blondýna.  Dokonce i moje žena Hanka – abych si ji vzal – se za svobodna jmenovala Černá.

Takže zpět ke kocourovi. Je o hodně mladší než já, přesto si tykáme. Přišel ze sousedství. Doma se nažere a po naší zahradě trajdá. Nejenom trajdá,  číhá. A někdy i uloví. Občas najdu před vchodem do domu zakousnutou myš. Ctí princip vlastnictví: je to myš z mojí zahrady, tak si jí mám sníst sám. Tajně ji odnesu do popelnice a druhý den poděkuji a pochválím, že byla na česneku skvělá. Jeho ješitnost povyroste a jde zas lovit.

Naše zahrada je krtkuprostá (i když jsem si léta koledoval), chybí myši, krysy, potkani, hadi. Radost tu přebývat.

Hřeje se na slunci, oči přivřené, dnes už má po šichtě. Minu ho a zapnu sekačku. Zle se na mě podívá a jeho oči řeknou: Je neděle, vole! Vypnu sekačku a nechám ho v klidu dokonzumovat víkend.

Máme se rádi tak nějak na dálku. Nekorumpuji ho mlékem, ale mám pro něj vždycky dobré slovo. Na řadu věcí máme podobné názory. Ale ještě nikdy mi neřekl, koho bude volit.

Jak je na Sumatře?

24.9.2013 * Měl jsem to po většinu života u řady lidí dost špatný. Mám takovou blbou vlastnost: nestěžuju si.

Pro většinu Čechů je důležité stěžovat si a naříkat. Když je trochu proklepnete, zjistíte, že na tom nejsou zase až tak špatně. Netvrdím, že taková samoživitelka z okolí Bruntálu nemá důvod ke stížnostem. Ale i v relativně bohatém regionu potkávám lidi se slušným platem, bytem v paneláku a oktávií před domem. A zbude jim i na krabičku cigaret a pět lahváčů každý den. Na dovolenou na Sumatře to ovšem není. Není ani na nákup knížky, ale to je otázka priorit. Tihle lidé naříkají na potkání. Na ulici, v hospodě, na internetových diskusích. Ve volbách to hodí těm, co jim slíbí tu Sumatru. A po volbách budou mít zas na koho nadávat a litovat se.

Člověk, který si nestěžuje, je podezřelý. Nikdo si nepřipustí jeho optimistický pohled na svět a radost ze života, které ho k tomu vedou. Určitě si nakradl nebo co. Opatrně s ním a po straně ho pomluvit.

Většina Čechů se odsoudila k celoživotnímu stěžování si a nasranosti. Tak cestují životem směrem k důchodu, kde to bude se stěžováním ještě mnohem horší. Ta optimistická menšina si žije mnohem radostněji, i když má třeba menší plat než zapšklý soused.

Tak se na mě nezlobte, že si nestěžuju. A kdyby vám to moc vadilo, tak já na něco přijdu. Třeba to zkurvený letošní počasí! (…no jo vlastně, ono bylo letos celý léto hezký.)

Celebrity a celebritečky

29.8.2013 * Nechci se pokoušet o definici bulváru. Ale zřejmě je to čtení a koukání pro tu hloupější a nemyslící část národa. Odpor k myšlení je rodná sestra lenosti a ta má v našich zeměpisných šířkách vysoké hektarové výnosy. Začíná to samozřejmě ve škole. Myslet bolí už od raného věku. Většina mladých jedinců po tom náročném vstávání a cestě do školy usedne do lavice a vypne. Učitelkám to velmi vyhovuje: s Einsteiny by mohly být problémy, kdežto se šprtkami je pohoda.

Na dýze moc rozumu netřeba, balení holek už zdaleka není moc sofistikovanou záležitostí. Takže klídek. No a v pracovním procesu člověk rychle pochopí, že nějaké myšlení, nové nápady a avantgardní řešení je na škodu, protože starší zaměstnanci chtějí hlavně klid. Především moc nemyslet, myšlení bolí.

Reprezentanti a reprezentantky většiny národa pak rychle sklouznou k bulváru. Málo písmenek, velké fotky, trochu pikantností a výmyslů. (Nepřemýšlející čtenář výmysl nerozliší.) No a hlavně celebrity. Celebrity existují proto, že si natěšené sedmnáctky a zklamané čtyřicítky plní svůj sen prostřednictvím někoho jiného. Když ona (je blbá, umí prd, ale má velký kozy), tak klidně i já. Většinou je to stejné, jako když rachitický padesátník sní o tom, že bude jednou hrát v útoku vedle Jágra. A někdy se to i podaří. Nějaká Miss mokré tričko, fotosada zcela neoblečených snímků a na týden vyzvednuta mezi celebrity.

Jenže bulvár potřebuje pohyb, informace skandály. Rozcházet se a objevovat se s tajemnými milenci, přijít na večírek příšerně oblečená nebo tam udělat trapas, opít se do němoty, mít kalhotky naruby….

Čtenáři platí, nemusí u toho myslet, a pak volí Zemana, to je ten jejich guru, bulvární prezident…

Vracíme se do osmdesátých let minulého století. Nemyslilové bydleli u piva a u televize a vychovávali děti. Ty děti dnes čtou bulvár a pláčou nad osudem mladé normalizační hvězdičky Ivety Bartošové. Kdežto kapitáni bulváru už jí vyřezávají maso z těla.

Třetí míza (aneb o mužích, kteří mění ponožky častěji než partnerky).

5.8.2013 * Je to tak, milé dámy. Když to na chlapa vleze, může to znamenat i konec světa. (Samozřejmě když to vleze na ženskou, je to taky hrůza, ale jiného typu.)

Když se zamiluje kůň, je to zábavné. Když se zamiluje muž, zvláště takový už kvalitně vypiplaný mezi čtyřicítkou a padesátkou, je to povětšinou tragedie. Buď má pocit, že už skoro všeho dosáhl a zbývá vyměnit manželku za něco atraktivnějšího. Nebo si naopak myslí, že mládí je v prdeli, do důchodu daleko a on se de facto nemá čím pochlubit. Tak si najde nějakou blond duši, které se se svou depkou může svěřovat.

Je to stav, který postihuje běžné neznačkové muže stejně jako písničkáře nebo politiky. Koukněte se do novin: tahle země už se hezkých pár let pohybuje ve vlnobití kvůli Paroubkovsko – Topolánkovsko – Nečasovým milostným přemetům. Ten poslední na nás svou eskapádou poslal Rusnoky a další postavy Mordoru. A kolikrát za kariéru věhlasní písničkáři měnili partnerky, si můžete – folku znalí – dosadit sami.

Musím se přiznat, že jsem se trapně vymykl. Na začátku října budu slavit. Slavba se bude týkat toho, že jsem přesně padesát let vydržel s jednou ženou. Přesněji řečeno, že to Hanka padesát let vydržela se mnou. (Padesát a padesát je vlastně stovka.)

Vydržela to mimo jiné kvůli mé skromnosti. Pro všechny čtenářky je skvělá zpráva, že existuje ideální muž. Ocení to zvláště ty, které takové štěstí na partnera neměly. Na druhou stranu je tu pro ně i zpráva méně dobrá: Když už jsem to vydržel tak dlouho, tak už to asi nebudu měnit. Zajímat se o mě z navazovacích důvodů je evidentně ztráta času.

Globální co?

11.6.2013 * Golfský proud je určitě starší než já. Už dávno před mým příchodem na svět omýval břehy Evropy. A právě když jsem se narodil, pluly po něm spojenecké konvoje s náklady zbraní do Murmanska, neboť tento ruský přístav díky Golfskému proudu nezamrzal.

Severní pól taje. Točna je na vodě. Už neplatí to slavné: „Jdu na sever. A už jdu na jih!“ Teď už chvilku na sever a potom na jih plavete. Ale být vámi bych to nezkoušel. Ve vodě na pólu se prý dá přežít maximálně čtyři minuty.

Ale netaje jenom severní pól, tají i ledovce. Dají se vygůglit nebo vyjůtubit fantastické videoklipy, na kterých se z obrovitánské kry odloupne kus velký jako okres Brno-venkov a šplouchne do moře. Voda v ledovcích je jak známo nesolená, a tak každý kus ledu, který v moři roztaje, sníží koncentraci mořské soli. Když to tak půjde furt, nebude nakonec voda v moři vůbec slaná. V důsledku toho vyhynou slanečci a rybářům na moři nebude pomoci, i kdyby se do moře vysypaly všechny zásoby pozemské soli a naházely se tam všechny solitéry.

Může se ovšem taky stát, že Golfskému proudu nebude neslaná voda chutnat a vydá se ji hledat třeba někam ke Kapskému městu. A my budeme mít nejen po slanečcích, ale i po žížalkách.

Prakticky všichni meteorologové a klimatologové se shodnou na jedné věci: V blízké budoucnosti se buď globálně oteplí, nebo globálně ochladí anebo se nestane vůbec nic. To je dobrý výstup z jejich bádání, konečně za to si je platíme.

Fangle na hradě aneb Češi vždy proti.

1.4.2013 * Nevím, jestli se na tohle téma dělal nějaký průzkum, ale myslím že Češi jsou nejvíc protestujícím národem. Neprotestují ovšem proti něčemu konkrétnímu. Protestují proti všemu. Zajímavé ale je, že pokud jde o zásadní věci, jsou protesty většinou nenápadné. Ale když jde o kraviny, zvednou se čeští protestéři jako jeden šik a zaplní internet nebo náměstí.

Za deset let  klausovládnutí jsem obden někde četl, proč na Pražském hradě nevlaje vlajka Unie a co že jsme to tím pádem za zaprděné nacionalisty. Teď, když se schyluje ke vztyčení dvanáctihvězdičkové fangle u Matyášovy brány, čtu zase, že na naši vlajku si sahat nedáme a žádnou jinou na hradě nechceme. A vytáhneme s vuvuzelami vytroubit všechny cizáky.

Vlajka na Hradčanech je pro ty jednodušší zástupný problém, protože do složitějších úvah o příčinách a důsledcích našeho členství v EU ( případně NATO) se nejsou schopni pouštět.

Pro tyhle echtČechy by bylo nejlepší kdyby nás chránilo NATO, ve kterém bychom ovšem nebyli. A že by bylo fajn, kdyby nám Evropská unie dotovala ledacos, ale jinak bychom s ní neměli nic společného.

Možná byste se od nich dozvěděli, že bychom měli z EU vystoupit. (Ne že by nebylo na Evropské unii dost ke kritice.) To by byl – na rozdíl od vyvěšování vlajek – sice naivní, ale zásadní názor. Jenže co dál, co potom, co s malým ostrůvkem uprostřed sjednocené Evropy, to už vám tihle protestéři neřeknou. To není jejich práce; jejich parketou je být proti. Takže se jenom vyskotačíme kolem vlajky na Hradčanech a hned půjdeme hledat dál, proti čemu máme zase protestovat.

Meteority v tajze a moře pod Řípem.

28.3.2013 * Všimli jste si, že nejvíc meteoritů dopadá na Sibiři? Já vím, řeknete si, je to tak spočítané s ohledem na rotaci Země a magnetické anomálie, žádné velehory v cestě, měkký dopad do tajgy. Takže je logické, že přistávací dráhy meteoritů jsou zakresleny právě tam. Navíc na Sibiři je nízká hustota obyvatelstva, na jeden dopad meteoritu dva až tři mrtví lovci kožešin, to se ve velké zemi ustojí. Je to v pořádku, všechny meteority dopadnou na Sibiř. Ty menší si místní obyvatelstvo rozebere na součástky dřív, než se o tom dozví ústřední vláda. Ty velké způsobí rozruch, navzdory miliardám komárů tam vědci jedou zkoumat, novináři z letadla fotografují to, jak hezky jsou všechny vzrostlé stromy srovnány patami k výbuchu. Senzibilové bilují senzace a záhadologové vymýšlejí Marťany a tajné zbraně.

Dá se říci, že meteority jsou populačně ohleduplné, protože v době před vznikem lidstva si dopadaly, kam chtěly. Jeden prý vyhloubil kráter v Mexiku a do věčných lovišť poslal všechny dinosaury. Je od meteoritů slušné, že se vyhýbají dopadům na mořskou hladinu, aby nečeřily vodu vlnkami tsunami a nerušily klienty cestovních kanceláří. Zdá se ale, že jedno to nezvládlo a spadlo do Atlantiku právě ve chvíli, kdy na Atlantidě dojídali večeři.

Ovšem stejně jako se dá říci, že za mého mládí byly holky hezčí a tráva zelenější, v časech úplného mládí Země sem dopadaly meteority o hodně mohutnější. Stačí si vzít mapu Čech a kouknout se jak je ta pánvička hezky dokulata olemována horami. To musel být macek!

Kruhovou souměrnost těch hor kol Čech narušuje prakticky jen sopečné České středohoří, které se vymagmatovalo daleko později. Jinak tu všude bylo moře, ze kterého vykukoval jen Říp s kapličkou. A na Brdy tenkrát trampové jezdili lodí.

 

Klub neblbé nálady.

 21.1.2013 * Neříkejte mi, že takové lidi neznáte. Všechno je na výkal. Dobře už bylo. V práci to stojí za starou belu. Děsím se důchodu. Zima je hnusná, protože padá sníh. Léto je hnusné, protože je vedro. Vláda by měla odstoupit. Všechny předchozí vlády měly taky odstoupit. I ta příští vláda by měla odstoupit. Stejně to všechno řídí svobodní zednáři a marťani. Ti lidé chtějí slyšet špatné zprávy. Je to jejich droga. A tak media plní stránky, kmitočty i obrazovky špatnými zprávami. Lidem to pomáhá. Snadněji se tím samonasírají.

Žije se nám daleko líp než dřív, tvrdí to statistiky i osobní zkušenost. Ale samonasírači budou vždycky tvrdit, že je to horší než dřív.

Mám nápad. Pojďme založit Klub neblbé nálady. Kolem nás je spousta dobrých zpráv. Pojďme se o ně navzájem dělit. Dobré zprávy se budou dělením množit.

Ignorujme samonasírače a nepouštějme se s nimi do diskusí. Nevšímejme si nasíracích medií. Já vím, je to těžký: Hrozně mě štve, že musím platit těžký prachy „veřejnoprávní“ televizi. Ale zase skvělá zpráva je, že se na ni vůbec nemusím dívat.

Pojďme to zkusit. Uvidíte, že se budeme cítit mnohem líp.

Volební válka v přímém přenosu.

13.1.2013 * Vypadá to, že v nejbližších čtrnácti dnech nás čeká inferno. Žijeme sice v kapitalismu, ale bude volit buď feudála, nebo komunistu.

První kolo voleb bylo proti tomu procházkou růžovou zahradou;  vlastně spíš hrou na úplně novém písečku. Nemuseli jsme poprvé volit kandidáty, které nám předepsaly stranické sekretariáty, ale mohli jsme vybírat ze svobodné nabídky. Media, agentury, sociální sítě a stranické sekretariáty ovšem pracovaly na plné obrátky. A takhle to dopadlo.

Češi jsou i v té nové situaci, stejně jako ve všech předchozích volebních událostech rozděleni. Pravice a levice. Města a venkov. Západ a východ. A jako obvykle fifty fifty. Prozatímní rozdíl půl procenta. Co s tím? Jiné už to v této zemi asi nebude. Naším osudem jsou nestabilní stojedničkové vlády, které vlastně nic moc nemohou. Naším osudem je mediokracie, která té hloupější části národa naservíruje pár jednoduchých polopravd a je vymalováno.

Nikdy se nám nedařilo líp. A nikdy nekvetla nasranost  tak silně, jako dnes.  Pokusme se z těch příštích čtrnácti dní nezbláznit a pokusme se vybudovat si lepší společnost s moudřejšími lidmi tam na kopečku nad Malou Stranou. Volím Karla.

Moje těžké volby

5.1.2013 * Zastavily mě dvě slečny a ptaly se mě, koho budu volit. Chtěl jsem se na ně obořit, že co je jim do toho, ale jednak byly pěkné a jednak se tvářily, že jsou agentura. To člověka potěší, že existují agentury na zjišťování toho, co si Jupp myslí. Odpověděl jsem, že budu volit Losnu. A v žádném případě Mažňáka. Trochu je to rozhodilo, zřejmě nebyly ústředím včas informovány, že místo Dlouhého a Okamury nastoupili dva noví kandidáti. Ale zapsaly si to.

Když jsem došel domů, položila mi stejnou otázku moje žena. Ta by volbu Losny považovala za otřepaný vtip. Ptala se mne v množném čísle: Koho budeme volit? Tak je to u nás odjakživa: důležité otázky jako volbu prezidenta rozhoduji já, banality jako kdy si koupíme ledničku a kam pojedeme na dovolenou, řeší ona. Nezbylo mi, než se zadumat.

Nerad bych volil někoho, kdo je spojen s nějakou provařenou stranou. Škrtám Dientsbiera, Sobotku, bohužel knížete a Roithovou, protože lidovci mi taky pijou krev. Vylučuji všechny, co šli žebrat o podporu komunistů: znovu Dientsbier, Bobošíková a hlavně Zeman. Je to přeci jen architekt opoziční smlouvy a nepomůže mu ani, že vlastenecky přešel z becherovky na slivovici. Táňu jen přes moji mrtvolu. Podle volební kalkulačky má skoro na všechno opačný názor než já. A dokáže to hystericky prosazovat.

Proti Vladimíru Franzovi nic nemám. Je přece jen o něco barevnější a možná i vzdělanější  než ostatní šediví kandidáti. Navíc by dobře vyjednával spolupráci s ostrovany z Nauru, Tahiti nebo Šalamounových ostrovů. Jenže co zbytek světa? Udělá si představu, že Češi jsou pomalovanci. A jakmile vyjedu někam za hranice, budou na mě čučet, jakto, že nevypadám jako kraslice.

Tak nám zbyl Fischer. Bohužel žádnej ranař, ale zato největší shoda s mými názory. Asi mě musel někde u vedlejšího stolu v hospodě poslouchat, a tak se mi chce zavděčit. Některým lidem na něm vadí jedna věc, ale to není dnes slušné říkat nahlas, tak vytáhli kartu červené pracovní knížky z osmdesátých let. Musím říct, že ti, co lezou komunistům do zadku dnes nebo je vytahují k vládnutí, mi vadí stokrát víc.

Takže když není Losna, bude Fischer.

O hubených múzách

27.12.2012 * Léta to všem připadalo samozřejmé. Po přehlídkových molech se procházely postavy (jak praví klasik) hubené až hrůza. Velikost 34, jak jsem byl poučen, i když většina ženské populace je tak spíš 48.

Modelky se procházely, celebrity se nechaly vidět v křesílkách pod molem a módní časopisy hbitě referovaly. Ženy jsou zotročené chudinky, říkal jsem si vždycky, když jsem se dočetl, že barvou této sezóny je růžová a všechno, co je hnědé nebo zelené, se musí okamžitě odnést do charity. Zatímco chlapi oblékali už šest let jedny džíny.

Aby se modelka vešla do nejmenších velikostí, musí pro to něco dělat. Nejlépe vůbec nejíst. Nebo se najíst a hned to vyzvracet. Tak nastává nemoc zvaná anorexie. Jenže pár holek na to umřelo a svět si konečně všimnul.

Nezdá se vám to zvláštní? V módních časopisech samé vychrtlice. Kdežto v časopisech pro pány holky víceméně oplácané, s přednostmi alespoň velikosti čtyři. Kdepak se bere ten rozpor?

Většina renomovaných módních návrhářů jsou prý homosexuálové. Nějaké ženské tvary je nezajímají. Ty úplné hubeňourky připomínají spíš kluky a navíc se na ně nejlíp navrhuje a šije.

Ovšem většina něžnější poloviny populace, zejména v Česku, má blíž než ke Tviggy k Věstonické Venuši.  A máme to. Drastické diety. Deprese. Marné hledání v normálních obchodech. Kolik modelek bude muset ještě umřít hlady, aby se to všechno změnilo?

Proč o tom píšu tady? Připadá mi, že hodně posluchačů (a co víc, některých porotců na některých festivalech) preferuje spíš anorektickou hudbu. Všechno, co má trochu plnější hudební tvary striktně odmítnou. No nic, tak si poslechneme na přání posluchačů Pampelišky. Dneska už po třetí.