Archiv autora: Michal Jupp Konečný

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Od prvního prosince přecházíme na nový satelitní provoz mýta. Jeho správci odhadují, že od začátku se na hraničních přechodech budou tvořit až čtyřicetikilometrové kolony kamionů. Většina dopravců si zatím nevyzvedla chytrou krabičku. Ministerstvo dopravy zřídilo krizový štáb. * Přibližně 400 tisíc pracovních míst ubude do roku 2030 v Česku kvůli digitalizaci, robotizaci a sdílené ekonomice. * Do roku 2030 by měla být dobudována vysokorychlostní trať mezi Prahou a Bratislavou. Spojení mezi oběma městy by se tak mělo zkrátit o 30 minut. Fakt! * Pražský magistrát vyčerpá zhruba do dvou a půl roku všechny kombinace čísel a písmen na registračních značkách na osobní vozidla. V hlavním městě je registrováno 1 224 000 osobních vozidel a 750 elektromobilů.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Podruhé jsme úplně zaplnili Letenskou pláň. Není co dodat. * Andrej Babiš se přiznal, že nebyl tak statečný jako někdejší prezident Václav Havel. Také oznámil, že byl členem KSČ a není na to dnes pyšný. To jsou překvapivá zjištění. * Porevoluční systém je ve srovnání s tím předlistopadovým lepší podle 64 procent obyvatel. Od posledního měření v roce 2016 tak podíl příznivců stoupl o čtrnáct procent. Podíl těch, kterým přijde současný režim horší, za tu dobu klesl o osm procent a je nyní nejnižší od roku 1992. Vyjádřilo se tak 18 procent dotázaných. * Jak snadno a rychle dobít elektromobil, vyzkoušeli nadšenci v USA. Zapřáhli ho na laně za jiné auto a táhli ho několik kilometrů. Motor elektroauta fungoval jako generátor a dobíjel baterie.

Na volebních průzkumech je nejzajímavější statistická chyba.

Fascinuje mě pokaždé, jakou vážnou pozornost politici, novináři i lidé kolem věnují zveřejněným volebním průzkumům. Výsledky se k nám dostávají několikrát měsíčně podle toho, jak roste počet výzkumných agentur.

Jejich výzkumy se liší použitými statistickými metodami, velikostí vzorku dotazovaných a jeho strukturou. A samozřejmě také tím, kdo výzkum zadává a co chce vědět.

I výsledky se liší. Někdy přiměřeně, jindy značně. Ze všeho nejspolehlivější je fakt, že všechny ty prognózy a žebříčky se dramaticky míjí s tím, jak potom skutečně dopadnou volby.  Přesto jsou všichni zainteresovaní přilepeni k obrazovkám, hodnotí a rozebírají ta čísla. Příznivci se radují, když jejich strana dosáhne 5,5 %, nebo smutní, když má čtyři a půl. Horší ovšem je, když si volič přečte těch 4,5 % a rozhodne se stranu nevolit, protože by jeho hlas mohl spadnout do kanálu. A pak si drbe hlavu, když ve skutečných volbách strana sáhne na procent jedenáct.

Kromě této tzv. náhodné, výběrové nebo také statistické chyby ale existuje i nenáhodná chyba, která odráží zejména skutečnost, že respondenti dotazníkového šetření nejsou vybráni zcela náhodně, ne všichni potenciální respondenti jsou tazateli zastiženi, jsou ochotni odpovědět, a také ne všichni odpoví pravdivě. A že by se snaživí průzkumníci někdy pokoušeli přiblížit výsledky přání zadavatele průzkumu?

V součtu chyb se může 30 % výsledek pohybovat v rozmezí 22-38 %. Podobně v sumě těch chyb se může pětiprocentní výsledek pohybovat v rozmezí 2-8 %. To si raději udělejte průzkum mezi známými. Ale ti vám to nejspíš neřeknou. Nebudou riskovat, že byste si je pak vymazali z přátel.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * V budoucnu možná budete moci své děti poslat do polepšovny a nebudete k tomu potřebovat žádný souhlas. Takový je návrh zákona, který sepsali poslanci KDU-ČSL, SPD, ANO a KSČM. Fakt, není Apríla. * Berlín oslavil třicet let od pádu své zdi. * To se může stát jen v Brně. Na střeše šaliny cestovala labuť. Bez jízdenky. * Londýnská univerzita Goldsmiths letos zavedla zákaz prodeje hovězího ve svém areálu, protože hovězí vede v žebříčku uhlíkové stopy potravin. * Buď se nám daří lépe nebo je ve státní pokladně vidět dno. Výdaje na dávky pro lidi v nouzi letos dál výrazně klesají a jsou nejnižší za posledních sedm let. Od ledna do září úřady na příspěvcích na živobytí, doplatcích na bydlení a mimořádné okamžité pomoci vyplatily zhruba o pětinu méně než loni. * Rozpočtové relace: sleva na dopravu pro studenty a důchodce – 5,5 miliardy. Inkluze ve školství – 6 miliard. * Ministerstvo financí chce do dvou let prodat všechny zásoby vzácných kovů, uložených u Správy hmotných rezerv. Vypadá to, že náš stát mele z posledního.

Různé pohledy

Můžeme mít různé náhledy na ekologické problémy.
Můžeme mít elektroauta za spásný projekt nebo je považovat technicky a ekonomicky za slepou uličku.
Můžeme trvat na tom, že spolehneme jen na obnovitelné zdroje energie jako slunce, vítr či biomasu druhé generace. Ale můžeme se také domnívat, že potřebujeme další zdroje pro případ. když nesvítí a nefouká.
Můžeme se přít o to, jestli rušit meliorace a chránit mokřady nebo budovat vodní nádrže.
Můžeme se dohadovat co a jak s plasty.
O mnoha dalších věcech můžeme diskutovat a hledat řešení.
Ale na jedné věci se dnes už asi shodneme všichni:
Pěstování a zpracování řepky v množstvím větším, než velkém škodí.
Škodí přírodě, půdě, krajině, hmyzu, zvířatům, ptákům, alergikům a úplně nakonec i motorům.
Prospívá vlastně jediné věci – vysokým ziskům. Kohosi.

Pan Novák má elektromobil.

Pan Novák bydlí (už mnoho let) na sídlišti Jižní Město v Praze 4. Spousta jiných panů Nováků bydlí na mnoha jiných panelových sídlištích v celé republice, ale žádné z nich není tak velké jako Jižní Město v Praze 4.
Příběh pana Nováka se odehrává zhruba deset let poté, co ho teď píšu. V té době už jsme zažehnali hrozbu globálního oteplení, elektřinu vyrábíme výhradně z obnovitelných zdrojů. A drtivá většina občanů už vlastní elektromobil.

Pan Novák se navečer vrací z práce. Zaparkuje.
Vyjede výtahem do osmého patra.
Polovinu obýváku zabírá kabelová cívka.
Otevře okno a pomalu spouští kabel.
Musí dát pozor, aby ho nezamotal do kabelů sousedů, které visí z většiny oken.
Pak sjede výtahem dolů, vezme kabel a táhne ho k autu.
Má kliku, podařilo se mu dnes zaparkovat blízko, stometrový kabel vystačí.
Do půlnoci bude z okna hlídat, aby kabel někdo neukradl.
Pak sjede výtahem dolů, kabel odpojí a vrací se do obýváku kabel stočit.
Auto je dobité. Do práce a zpátky domů se zítra dostane bez problémů.

Obyvatelé sídliště jsou divní. Všichni se navečer vrací z práce a všichni chtějí dobít auto. Kabely visí z oken jako liány.
Elektrická síť to někdy nezvládne. Nastane celosídlišťní blackout. Studená večeře, večer bez televize a ráno do práce sockou.
Před časem měl jeden primátor nápad dobíjet auta ze sloupů elektrického osvětlení. Tma v ulicích trvala čtyři dny a výpadek proudu pocítili až na Moravě.

Občas se dobíjený automobil vznítí. Požár přivolá několik hasičských sborů, které rozpačitě postávají v uctivé vzdálenosti před žárem. Od požáru se zpravidla zažehnou i blízko zaparkovaná vozidla. Hašení požáru trvá několik hodin a po jeho zdolání se vrak musí ještě dlouho ochlazovat. Majitelé shořelých automobilů jedou ráno do práce sockou. Po často opakované úhradě škod pojišťovny dramaticky zvýší pojistné. 

V poslední době se konají pokusy s kamionem, na kterém je obrovský dieselagregát. Dá se k němu připojit až padesát aut, která se celou noc dobíjejí. Nevýhodou jsou výfukové plyny a to, že se nikdo na sídlišti nevyspí. Ale zase se chrání životní prostředí.

Ty s křidélky.

Taky kolem vás ta informace určitě prosvištěla. Jedná se o dámské vložky Allways. Nehodlám poučovat pány, k čemu to je, ostatně pamětníci televize v devadesátých letech to mají spojeno s nástupem nové televizní reklamy. Reklamy i na věci, o kterých se dřív cudně pomlčovalo. Ženy poučovat nemusím, jim je to určeno. Tedy donedávna jsem si myslel, že je to určeno výhradně jim.

Omyl. Výrobce vymazal na obalu takové to kolečko s křížkem dole. Což je v naší sluneční soustavě znamení nejen pro planetu Venuši, ale také pro ženu. Nač vypisovat v mnoha jazycích, že to je jen pro holky, když se to dá vysvětlit všem jediným piktogramem.

Výrobce vymazal obrázek na návrh aktivistů, protože ne všichni, co vložky používají, jsou ženy. Někteří jsou muži – tedy jako muži se cítí – bohužel ale v ženském těle. Proto tito muži menstruují a užívají vložky.

Chápu osobu, která se narodí jako žena a vnímá se jako muž, že podnikne příslušné kroky, nechá se přeoperovat, a dál pak vede spokojený život v žádoucí pohlavní identitě. Naopak nerozumím mužům, kteří menstruují. Ten stav jim zřejmě vyhovuje, nechtějí ho dál nijak měnit, ale hlasitě požadují svá práva jakožto menšina menstruujících mužů. 

Chlap používající vložky je bezva fór, ale představa, že tihle muži se rozhodnou rodit děti není zábavná ani trochu.

Je to součást trendu, který na západ od nás už zapustil kořeny. Zeptejte se třeba na nějaké věhlasné západní univerzitě. Ale neptejte se moc hlasitě, aby si vás progresivisté nedali jako moučník. Myslet si, že to k nám nedojde, je naivní. Už před časem jedna česká ministryně nabízela, že by ke komplexní změně pohlaví mělo stačit prohlášení dotyčného.

Můžeme to nechat být a čekat, co všechno z toho vzejde. Ale některé minulé civilizace podobné věci nepřežily.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * Mapy.cz dostaly další úroveň přiblížení, ukážou čísla popisná, lavičky či popelnice. Jistě brzy uvidíme pětikorunu, která někomu upadla na zem. * Stalo se v Prostějově. Kamion sjel z dálnice, prorazil plot a zdemoloval na parkovišti 29 aut určených k prodeji. * Členské země Evropské unie ve čtvrtek neschválily osvobození domácího pálení alkoholu od spotřební daně, ač se na něm shodla velká většina zemí. Česká vláda však návrh společně s Bulhary zablokovala. Lepší žít v Evropě než žít v Česku… * Zrušení povinné maturity z matematiky povede k zaostávání Česka za světem, tvrdí ředitelé gymnázií. * Ve Švédsku se rozmnožily bombové útoky a vraždy jako součást zápasů mezi kriminálními gangy. Švédský list Dagens Nyheter k tomu uvedl, že devět z deseti pachatelů těchto útoků jsou imigranti první či druhé generace pobývající ve Švédsku.

Ekosloupek 24

V Česku skončí obří lány.

Farmáři buď rozdělí pole, nebo se vrátí ke staré praxi předků.

Ministerstvo zemědělství proto přichystalo přelomovou změnu: nikde nebude moci být s jednou plodinou víc než 30 hektarů.

Původně mělo omezení platit jen pro pozemky, kde je půda ohrožená erozí, revoluční novinka spočívá v tom, že přísný metr dopadne na celou republiku, tedy i těch zhruba 46 procent výměry ornice, které spláchnutí či odvanutí úrodné vrstvy nehrozí.

Na každém pozemku si hospodář musí vybrat mezi dvěma možnostmi, jimiž se dopracuje ke kýženým maximálně třiceti hektarům. Buď pole rozdělí takzvaným ochranným pásmem, což je tráva nebo pícnina – například jetel, přičemž takový pruh musí být alespoň 22 metrů široký. Anebo se farmář vrátí ke staré dobré praxi předků a na svém poli plodiny prostřídá.

Nařízení upravující hospodaření se uvede v činnost od roku 2021, aby zemědělci měli dostatek času přizpůsobit své dosavadní praxe. Největší monokulturní hrozby představují širá pole řepky, kukuřice a obilí, přičemž nejproblematičtější z tria je kukuřice: její mělké kořeny zemině nepomáhají vsakovat vláhu.

Zdroj: https://www.lidovky.cz/byznys/firmy-a-trhy/v-cesku-skonci-obri-lany-farmari-bud-rozdeli-pole-nebo-se-vrati-ke-stare-praxi-predku.A191008_214938_firmy-trhy_ele

Ztráta paměti (národa).

Po internetu běhá video s anketou. Ptají se tam na nějakém večírku nějakých missek či celebritek, co jim říká datum 21.8.1968 (17.11.1989, 25.2.1948) Nevím, netuším, neznám, zní jednotně odpovědi. Jedna celebritka je upřímná: Jé, já myslela, že se budete ptát, jaký používám podklad pod oční stíny. To je asi jejich svět. Ale nebyla to jediná anketa. I u ostatních odpovídali normální mladí lidé „neznám, netuším“.

Dá se předpokládat, že pokud jim nic neříká datum 21. srpna 1968, možná ani netuší, že tady byla přes dvacet let sovětská vojska. Možná netuší, že ti vojáci střileli a zabíjeli. Většinou sice omylem, ale zabíjeli. Možná netuší, že naše země byl přes dvacet let jeden velký koncentrační tábor, a když jste ho chtěli opustit, na hranicích po vás stříleli čeští vojáci. (Ostatně jeden takový „velitel“, co to střílení do běženců nařizoval, dnes sedí v zastupitelstvu Karlovarského kraje.) Možná netuší, že když jste se chtěli dostat na školu, museli jste mít zatraceně dobrý „kádrový profil“. 

Národ, který nezná svou minulost, si ji musí zopakovat. Vypadá to, že právě teď, pokud nezvedneme hlavu a především své zadky, máme k tomu zopakování nakročeno.

První je na ráně škola. Dějepis byl komunisty totálně zkreslený, čtyřicet let se učily lži. Po Listopadu se to nijak rychle nelepšilo. Školy uondané překotnými reformami a Cermaty to tak tak odučily. Bez hlubšího pohledu a bez názoru. Řada kantorů asi taky měla problém vykládat žákům něco o 180° jiného, než jim vtloukala roky předtím. Navíc učitelé si stěžují, že stíhají historii probrat tak do první světové války, na víc nejsou vyučovací hodiny.
Rodiče se potomkům nevěnují, nemají na ně čas. A už vůbec se s nimi nebaví o politice. Taky proto, že mají mnohdy máslo na hlavě a neradi by slyšeli otázku: Tati, a tys byl v KSČ?
Televizní pořady mluvících hlav mladé diváky nepřitáhnou. A v Ordinaci v růžové zahradě se historické události neřeší. Ale je tu internet a kdo chce najít, nachází. Nesmí ho ovšem zajímat jenom fotbal a oční stíny. Případně chlast a sex.

Čím hloupější a nevzdělanější národ, tím lépe je možné ho ovládat. Komunisté na tom zapracovali velmi intenzívně a my v tom zdárně pokračujeme.

Zvíci.


Tuším, že většina Čechů se se slovem zvíci ve svém životě vůbec nepotkala. Proč taky, když je skoro na konci posledního dílu Slovníku spisovného jazyka českého. Dostat se na závěr čtyř tisíc stran této publikace je velké sousto i pro vášnivé čtenáře slovníků.
Zvíci je nástroj k porovnání velikosti něčeho neznámého s velikostí něčeho známého. Například: „Byl to otvor zvíci jezevcovy nory.“ Všichni víme, jak vypadá a jak je velký vstup do jezevcovy nory. Ten, kdo to neví, si to může vygůglovat. Třeba já to vím velmi přesně, protože v mladém věku jsem šťoural v jezevčí noře klacíkem a domácí pán na mě zle vystartoval.
Nebo: „Hleděl na mě dinosaurus zvíci dvou nákladních automobilů.“ Není to vina slova zvíci, že si můžeme představit dvě Avie nebo dva kamiony brázdící americkou Highway 61. Ovšem v obou případech budete vědět, že tvor na mě hledící byl důvodem, abych vzal nohy na ramena.
Slovo zvíci upadá pomalu do zapomnění tím, jak dokážeme lépe odhadnout délkové míry: „Ten dinoš, co na mě čučel, měl od hlavy k ocasu nějakých třicet metrů.“ Tedy zvíci jedné tramvajové soupravy.

Mezi víkendy.

(Přehled fakt nejdůležitějších zpráv týdne.) * V Číně je odhadem 2300 skleněných mostů a neupřesněný počet skleněných chodníků a skluzavek nad údolími. Teď postupně probíhá jejich kontrola. Nejsou prý bezpečné. * Finanční správě bude s propagací pomáhat vydavatel Parlamentních listů. Za rok mu zaplatí půl milionu. Ministerstvu financí by mohl pomáhat rovnou Aeronet. *  Máme se dobře. S přebytečnými kily bojuje každé čtvrté české dítě. Čtyři procenta dětí v Česku jejich obezita dokonce ohrožuje na životě. A mezi dospělými je 25% obézních. * Několik desítek migrantů objevila řecká policie v mrazícím kamionu. Snad nedostanou rýmu. * Vatikán zažívá těžkou finanční krizi, která by ho mohla už za čtyři roky přivést do bankrotu. Katolíci z celého světa posílají čím dál méně finančních darů. * Policie bude moci sestřelit podezřelý dron, tvrdí ministr vnitra. To ovšem ohrožuje chystaný projekt, ve kterém by drony přinášely miminka místo čápů.  

Hlavně moc nevyčnívej, Praho!

„Na panelovém sídlišti v pražských Butovicích představila developerská firma návrh dominanty o výšce 135 metrů. Jen o pár týdnů později napsali odborníci z UNESCO a centrály Mezinárodní rady pro památky a sídla (ICOMOS) dopis pražským radním. Varují v něm, že česká metropole se může dostat na seznam památek v ohrožení. A to mimo jiné i proto, že se na pankrácké pláni staví příliš do výšky. Obě zprávy v Praze po čase rozproudily debatu o tom, zda by město mělo ve větší míře začít stavět výškové budovy, nebo se spíš držet při zemi.“ Tolik server HN.

Přiznám se, že rozum mi to moc nebere. Chápu, že historické jádro města nesmí být nijak narušováno. Že se mají starobylé budovy ošetřovat a stylově opravovat. Že v tomto téměř posvátném prostoru není možné bourat, jak koho napadne a stavět do proluk nevzhledné výdobytky pseudomoderny. Tedy ani mrakodrapy a jiné hmotově nevyvážené výstřelky.

Naopak mé oko umístěné na rampu pražského hradu rádo spočine na tom kotli vnitřního města, které bude v dáli obkrouženo soupravami výškových staveb na Pankráci i jinde, co budou to město opticky uzavírat.

Vždycky mě překvapí postoje památkářů okresních, národních i planetárních, kteří tak pečlivě dbají o to, co nám zachovali předci a je jim v nejlepším případě šumák, co připravujeme my pro své potomky.  Vždyť i tady by měli památkoví estéti dbát, aby to, co po nás zbyde, bylo hezké stylové a patřilo sem.

Ono je to těžké, když mají třeba dva odborníci různé názory, co jak postavit, opravit, zachovat nebo nechat zmizet, ale jeden z těch dvou má na ten svůj názor razítko.

Ve skutečnosti by neznamenalo zařazení Prahy na seznam památek v ohrožení, nic děsivého. Na tom seznamu jsou například Drážďany, Vídeň, Liverpool, Jeruzalém (!) nebo Damašek. Věřím, že se s UNESCO nakonec dohodneme na nějakém kompromisu. Já bych se asi tolik nezabýval vzdálenými horizonty, ale zaměřil bych se na množství reklam a billboardů, odpudivých kiosků v centru nebo na obchody s matrjoškami a ruskými čepicemi na Královské cestě.

Držte se ve správném pruhu.

Dálnice D1 den před Silvestrem. Znáte ten kopec, co se svažuje k mirošovické křižovatce. Jedu vlevo, v pravém pruhu souvislá stužka pomalejších. Těsně za mnou taky auta. Všichni spěchají, budou na chalupě od rána slavit.

V tom se ze tmy vsune do reflektorů něco přede mnou a blíží se to. Je to pes. Běží přímo proti mně. Představte si součet rychlostí auta pár kilometrů nad povoleným limitem a loveckého psa, který běží v protisměru. Uhnout není kam, brzdit taky moc nemůžu kvůli těm za mnou.

Rána jako…, no ani se neptejte. Skoncoval se psím životem na levém reflektoru škodovky.

Nemohu zastavit, ani přibrzdit, řinčí to a skřípe, ale jede. Teprve za chvíli se mi podaří zařadit doprava. Měl bych jet k policajtům, tady mají dálniční hnízdo, ale to bych musel přetančit další dva pruhy. Navíc se začíná stmívat a s autem bez světel na dálnici velkou slávu neuděláte. Tak opatrně dojedu až k naší odbočce, před chalupou vypnu motor a jdu obhlédnout náš polovrak. Vymačkám na mobilu ženu a sdělím ji, že žiju. Pak si jdu nalít poměrně velkého panáka, i když Silvestr je až zítra.

Přemýšlím u toho, co se vlastně stalo. A mám to! Někde tam musel být hon. Pak vrazili myslivci do hospody a… no poslední leč. Pes byl za celý den ulítaný, možná si před hospodou i zdříml. Nikde neviděl svého pána, tak zazmatkoval a šel ho hledat. Pamatoval si, kudy přijeli. Tak se vydal hledat páníčka domů do Prahy. Akorát, chudák, cestoval v nesprávném pruhu.

Ten příběh jsem později mnohokrát vypravoval. Zajímavé bylo, jak si lišily reakce posluchačů. Muži: „Ty vole, tos měl kliku, že jsi to přežil!“ Ženy: „Chudinka pejsek…“