Adidas.

„Koukal jsem večer z balkonu na ulici“, povídá pan Puštík. „Šli tam tři mladí Ukrajinci, adidasky a dost drahé bundy. Producírují se tady, zatímco naši důchodci nemají na jídlo. Jak si to vůbec představují a co tu vůbec dělají!“

Zeptal jsem se pana Puštíka, jestli už večer byla tma. Nebo aspoň šero. A jak v tom šeru poznal, že to jsou Ukrajinci. Jestli si je jistý, že měli adidasky, a jestli na tu dálku poznal, že to byly originály nebo nějaké napodobeniny z černého trhu za pár šupů. A taky jak se dá potmě poznat drahá bunda, která je možná jediná zachráněná cennost po tom, co jejich byt přeuspořádala ruská raketa. Za každou mou otázkou pan Puštík chrlil hromady nadávek, mezi nimiž č*uráci byla nejslušnější. Jak se dostával do otáček, došlo na fašisty a banderovce, Fialu a pražskou kavárnu.

Když nabíral dech, zeptal jsem se, jestli zná nějakého důchodce, který nemá na chleba. A pokud jo, jestli se mu snažil nějak pomoci. Že by mu poradil, kam se obrátit nebo mu sám něco na zub přinesl. To už byl nafouklý jak duše od traktoru, slinu v koutku úst a já přemýšlel, jestli nemám volat rychlou. Tak jsem se raději rychle zdekoval.

Lidé jako pan Puštík si z počítačové gramotnosti si osvojili to slavné Ctrl-C a Ctrl-V. Se svými soukmenovci si Puštíci vyměňují řetězové emaily a články z Aeronetu a šíří je dál. Kolující příběh tří Ukrajinců v adidaskách je jedním z nich (Ukrajinky se zase vyznačují nalakovanými nehty a drahými telefony). Nikdo kolem jeho balkonu neprošel. Tře Jako vše podobné to vzniklo metodou copy/paste.

Nakonec jsem mu křivdil. Cestou jsem tři mladé muže potkal. Byli to studenti zdejšího gymplu a vraceli se z tréninku. Co měli na nohou a kolik stály jejich bundy, se mi nepodařilo zjistit.