Slon, Zimní báseň

ZIMNÍ BÁSEŇ
Nedá zimě velkou práci,
z holek jsou teď sněhuláci.
Kdyby byly holiny,
tak jsou z holek zmrzliny.

***

SLON

Zvoní, zvoní, zvoní zvon
támhle k nám jde zrovna slon.

Vzal sebou i klokana
budou u nás do rána.

Možná ještě trochu dýl
přijde taky krokodýl.

Budou vařit na grilu
pozvali i gorilu.

Budou foukat do ohně
žirafa se neohne.

Přijdou lední medvědi
všichni s námi posedí.

Snad přijde i rosomák
zbyde na něj masa flák.

Budou šplhat na laně
pozvali i vorvaně.

(Z chystané knížky pro mých šest vnoučat.)

Vítr

29.4.2016 * Vítr v Česku může foukat, vát, vanout, dout, fičet nebo burácet. Složité, což? Kdybych nebyl Podřípec, nepochopím to do konce života. A těch zbytečných pádů! A to daje, dajíc, dajíce! Děvčata neseděly, ale seděla! Z cizinců se může dobrovolně učit česky jen debil, ťululum, blbec, trouba, kretén, trubka, pitomec, pošetilec, nerozuma, tupec, přitroublík, omezenec, tupec, naivka nebo hlupák.

<< PO >>

 Pohoštění je to, co zbude po hostech. * Když Hanka odejde, zbude po ní pohanka. * Požití je jiné jméno pro smrt. * Potrava vznikne po projetí zahrady sekačkou. * Pošuk je stav po milostné chvilce. * Postavení je to, co zbylo, když nám shořela chalupa.* Vojenská jednotka, která jde až na konci za rotou se jmenuje porota. * Smíchá-li se cement se zeleninou, vznikne pórobeton. * Pop je hláska, která jde po p – tedy q.  * Pomlčka je příval slov, který nastane po krátkém mlčení. * Polednice je nábytek, který přijde na místo vyhozené chladničky. * Popel je stav ženy, jejíž pel už odkvetl. * Pokus zůstane na kůži, když ovád odletí. * Pobyt zůstal z bytové jednotky po odchodu nepřizpůsobivé rodiny. * Poklady jsou nepříjemné informace o jednotlivci, které přijdou na řadu po velmi krátkém pozitivním hodnocení. * Porty jsou další místa, která lze na ženě líbat, když už jsou ústa nuda. *Poklony jsou další a další experimenty s DNA. * Pochody jsou ta následující jídla na opulentním obědě. *Pohoří je situace, kdy po zaznění smluveného signálu vyjíždějí hasičská auta. * Povyk je mylné oslovení osoby, které jinak tykáme. * Ponor je seveřan, který změnil národnost. * Potence často přichází tlustě. * Pohlavní věci se vyjednávají, až když jsou hlavní vyřešeny. * Postroj, je okamžik, kdy se začnou rojit poštovní zřízenci. * Počet je situace, když skončí diskuse na chatu. * Libuše byla pokrok. Vládla po tatínkovi. * Potěšení je zklamání, které vás čeká po dlouhém těšení. * Pomník je ryba, kterou ulovíte poté, co jste vytáhli mníka. * Podlaha – zlomená končetina už se zahojila a zpevnění bylo odstraněno.

Kladeč

19.7.2015 * Kladeč. Krásné české slovo. Obzvlášť když ho způsobíte v plurálu: kladeči lina, kladeči min, kladeči věnců,… To slovo je samo o sobě pozitivní už slovním základem klad. Po odchodu kladečů zůstává hladko, čisto, vyváženo. Tedy i lad, čili řád a harmonie z toho slova trčí. Kladeči lina už dávno lina nekladou, zbohatli jsme, zpanštěli. Už ani PVC nám nevoní, jestli tak nějaký ten kovral od zdi po zeď. Teď jsou v módě plovoucí podlahy. ale ty se nekladou, ty se spouštějí na hladinu. Kladeči min za sebou taky zanechávají čisto, hlavně od všeho živého. A kladeči věnců pak kladou k hrobům těch, co se v minových polích procházeli. Kladeči věnců  ve skutečnosti  věnce nepokládají. To činí dvé vojínů hradní stráže nebo jiné operetně elitní jednotky vojska. Pohybují se při tom zvláštním pohybem, který asi nenajdete v předpisu Vojsk-1-1 žádné armády na světě: pořadovým krokem stranou. Kladeči věnců nekladou; urovnají stuhy a pak ještě postojí v krátkém stoji spatném.

Zajímavé je, že kladečství je záležitost vysloveně mužská, feminismem ještě nepoznamenaná. Řekněte kladečka, a určitě se vám nevybaví lepá děva, zahrabávající minu pod drn. Spíš byste to tipli na nějaký stroj. Ostatně taky by to mohla být malá kladka. Přitom hmyzí maminy jsou kladečkami par excelence, želvy nevyjímaje. Některé jsou dokonce opatřeny kladélkem. A pokud vím, žádný kladeč věnců kladélko nemá. Jsou to dokonce i rybí dámy, co kladou. Nemám sice zbla vědomí, jak probíhá u kaprů pohlavní život, kladou však jistojistě. Namyšlený člověk samec se přitom ani neobtěžoval obšťastnit rybí paničky pojmenováním v ženském rodě; říká jim jednoduše jikrnáč.

Z mé knihy „Kde přistávají uši“, kapitola Jazykobrusy.

Náš rodný jazyk.

27.6.2014 * Podle údajů z Bruselu drtivá většina evropských úředníků ovládá minimálně dva až tři (cizí) evropské jazyky. Bylo by zajímavé zjistit, u kolika z nich je jedním z těch cizích jazyků čeština. Obávám se, že by se to limitně blížilo nule.

Byla by to jistě další voda na mlýn českých eurofobů: Když euouřadové neumí česky, máme tu další důvod proč vystoupit z Evropské unie.
Ale zajímejme se spíš, proč tomu tak je. Ta malá zemička uprostřed Evropy asi není tak atraktivní, aby to někoho nutilo učit se česky. Ostatně portugalština, chorvatština nebo slovenština na tom asi nebudou o moc lépe.

Ovšem hlavní důvod je zřejmě ten, že jazyk český je těžký.

Všeobecně je čeština považována za nejtěžší jazyk v Evropě (a zcela jistě i v Antarktidě). Národní buditelé nám prostě nadrobili. I když složitost našeho jazyka se vyvinula dávno před nimi a možná husité vítězili nad křižáky proto, že měli zvládnutou shodu podmětu s přísudkem, kondicionály a vyňatá slova.

Čeština je prostě složitá a my si navíc na její složitosti zakládáme. Vždycky, když někdo přijde s návrhem na sebemenší zjednodušení, zvedne se taková smršť odporu, že to autora odfoukne až někam do pohraničí.

Paradoxně minimálně polovina Čechů česky neumí. Sledujeme-li jejich písemné projevy (o těch mluvených raději nemluvě), je to utrpení. Příčiny (kromě oné složitosti jazyka) jsou rozmanité. Přibližně od poloviny minulého století se jazyk bortil a pošlapával. Za komunistů bylo ctí mluvit tak nějak lidově a boj za mír byl důležitější než nějaké to tvrdé y. Ani tehdy ani dnes to není s výukou mateřského jazyka valné. Učitelé by snad uměli učit, ale nedokáží žákům předat motivaci, proč by měli ten složitý jazyk zvládat. A protože počítač dnes mají i blbci, hemží se to v internetových diskusích jazykovými perlami. Když to zkusíte autorovi komentu vytknout, odpoví vám, že než nějaký blbí pravopis je důležitější, že autor článku je debyl.

Ukazuje se, že naučit se anglicky je pro mladé lidi jednodušší než naučit se mateřštině. A naše literatura si libuje v nespisovnosti s pocitem, že jinak by to nikdo nečetl.

Myslím, že je na čase český jazyk v zájmu zachování jeho existence začít zjednodušovat. Začal bych zrušením tvrdého y. Přestaly by chyby ve shodě podmětu a přísudku, ve vyňatých slovech a hlavně v těch nevyňatých. Na odstřel je ů. K čemů jsou nám dvě dlouhá u, když se obě vyslovují stejně? Přechodníky bych zákazal, protože 90% Čechů je neumí použít. A nejsou ochotni se to naučit. Není těch sedm pádů moc? Většina jazyků si vystačí se třemi nebo čtyřmi.

Pokud chceme, aby čeština dál žila, je nutné s tím něco začít dělat. Jinak se pro svou složitost rozpustí v evropštině a skončí časem ve skanzenu jako jazyk Lužických Srbů.

Přestaňte pudit.

„Něco mě tam pudilo.“ „Měla vytrvalé puzení.“ „Konečně jsme krtka vypudili ze zahrady.“ „Zapudil svou nevěrnou manželku.“

To se nám to pudí. Pud je slovo je slovanského původu a znamená starou ruskou váhovou jednotku. S ním souvisí přídavné jméno pudový. Například pudové závaží.

Řeknete-li o někom, že je pudivítr, znamená to, že je tak lehký, má tak málo pudů, že ho odnese vítr. Přechýlený tvar pudivítra by se nám často hodil k popisu přísilničních krásek, ale nevžil se.

Když někoho pudy moc tíží, tak se rozpudí a není k zapuzení.

Nějak pudově cítím, že slovo pudit nemá nic společného se slovem půda, ani ve smyslu agronomickém, ani architektonickém. Ono je vůbec zvláštní, že tato dvě stejnoznějící slova (po našem homonyma) nabrala tak protichůdných významů. Snad si Staroslované sypali prsť na strop kvůli zateplení. V šestém století našeho letopočtu byl totiž v centru  Staroslověnska katastrofální nedostatek polystyrenu. Třeba se chystali na tom stropě pěstovat i nějaké rostliny, jenže jim nedošlo, že až bude objekt zastřešen, nebude na půdě ani napršeno, ani osluněno.

Vztah k půdě měl pro naše předky rozhodující význam. Ne nadarmo si Jan Amos nosil pytlík s českou prstí po celé Evropě. A kde ten sáček položil, tam byla jeho vlast.

Nám moderním Slovanům pudy nějak zakrněly. Když mám mluvit za chlapy, máme už jen takové malé pudíky.

Tratoliště

 3.11.2013 * V žádném slovníku cizích slov ho nenajdete, protože to je české slovo jak kráva. Znamená rovný terén nejčastěji někde v intravilánu, tedy obvykle polnost, nasycenou nějakou tekutinou. V praxi se vždycky uvádí, jakou tekutinou je tratoliště napuštěno. Tak kupříkladu tratoliště krve.

V tratolišti velmi často někdo leží. Většinou se tu umírá, když tratoliště krve samoobslužně vytvořil nějaký raněný.  V tratolišti piva nebo rumu se leží a chlemtá, dokud to jde. Naopak do tratoliště kyseliny sírové se lehat nedoporučuje.

Jak tratoliště vzniká? Třeba když se převrhne cisterna s pivem do pole. Lze si představit, že krevní tratoliště by mohlo vzniknout převržením vozidla převážejícího transfúze, ale to by byla mimořádně výjimečná událost. Spíš se tratoliště krve tvoří v bitvách. Nelze si ovšem představovat, že jeden zraněný či mrtvý vojín vytvoří z vlastních pěti šesti litrů tratoliště. To je jak plivnout do Balatonu. Mrtvol musí být hromady, poházené bez ladu a skladu na bojišti. Teprve pod nimi můžete hledat tratoliště.

Z mé knihy „Kde přistávají uši“ viz Moje knihy a o mně.

Nemelem, nemelem.

31.10.2013 * Vytanula mi nedávno na mysl jedna píseň. Je to zvláštní: něco tane a tane, až to nakonec vytane. Někdy se tanoucí stébla chytá, aby vytanul. U písní může být vytanutí někdy nepříjemné, to když vytanuvší melodie se vám opakovaně vnucuje celý den. Ať děláte, co děláte, nedokážete ji zatanout. A je skoro pravidlem, že ty nezatanutelné písně jsou ty nejblbější.

Tentokrát mi vytanula píseň Némelem, némelem, sebrala nám voda mlejn. Což je v souvislosti s pravidelnými povodněmi celkem pochopitelné. Můžete kritizovat jedince, co si po minulých záplavách postavili dům přímo na břehu. Jenže postavit mlýn (vodní) na kopci je z technologického hlediska blbost. Takže se může přihodit, že voda sebere mlýn, všechna kola a další příslušenství, dokonce i pilu s vantrokama. Čímž pádem je mlýn mimo provoz a obyvatelstvu nezbývá než dočasně přejít na velmi zdravou celozrnou dietu.

Jakmile voda začne klesat, přestane klesat mlynářova mysl. Sebere rodinu, stárky, mládky,  prášky a ostatní personál a jme se budovat mlýn nový, ještě lepší a krásnější. (My to máme v genech, moji předkové byli po několik generací mlynáři.)

Zbuduje se nová mlýnice, připojí se nová kola, mlýnský kámen naštěstí při jeho váze neodplaval. Vedle mlýna se postaví pila, co ji taky vzala voda. Problém nastane až s vantrokama. Máte někdo tušení, co to jsou? Já vůbec.

Nuže hledejme. Nemá cenu hledat ve slovníku cizích slov, protože vantroky je slovo české jak kráva. Etymologický slovník a Slovník nespisovné češtiny shodně uvádějí, že vantroky jsou dřevěný žlab vedoucí vodu těsně před tím, než padá na mlýnské kolo. A máme to. Můžeme dostavět i vantroky a mlýn je zase jako ze škatulky. Přijíždějí rolníci se zrnem, zařízení vrže a rachotí, ve mlýnici je veselo a my si zpíváme Melem, melem.

Až do příští povodně.